TM Riddle: Dědictví krve

SIROTČINEC

TOM MARVOLO RIDDLE

ČERVEN 1943

Sedím ve vlaku do Londýna a v hlavě se mi honí myšlenky okolo jedné jediné osoby, která mne tak uchvátila, ale zároveň je... mojí zkázou, mou vlastní překážkou. Neskutečně mě zajímalo, co ode mne potřebovala, že za mnou sama přišla, ale... skutečnost, že mě samotný ředitel poslal ze školy letos dřív než skončila škola byla nevyhnutelná.

Jaký to byl vlastně důvod? Ach ano, něco se děje v sirotčinci. V sirotčinci, který tak nenávidím. Místo, kam se musím každé léto vracet.

Mohla Elisabeth nějak zjistit, co jsem jí udělal? Nebo si snad dokonce vzpomenout?  Je to vůbec možné? A přišla by pak vůbec za mnou, že chce pomoct? A co to s ní vůbec bylo, když sem ji naposledy viděl?

Série otázek zahltila mou mysl, když si vzpomenu na své poslední setkání s Elisabeth.

Mířím na školní nádvoří, když si všimnu dívky s rudými vlasy. Automaticky se při pohledu na ni usměju, ale pak si vzpomenu, co se vše stalo a... můj úsměv povadne. 

Chci kolem ní co nejrychleji projít, nádvoří je téměř prázdné, takže je malá šance, že si mne nevšimne, když zpozoruji, že něco není v pořádku. Ucítím lehké mrazení v zádech a znovu pohlédnu na Elisabeth a její překrásné rudé vlasy, spletené do dlouhého copu.

Stojí na místě a nehýbe se. Učebnice, které ještě před chvílí držela v náručí, padaly na zem špinavou zem.. ale Elisabeth se stále nehýbala, nesehnula se pro ně, prostě nic. Opět ucítím nepříjemné mrazení v zádech.

Rychlým krokem se vydám k ní a spatřím její nepřítomný pohled upřený do dáli, ale jako by její smaragdové oči byly zároveň... pobledlé. Jemně se dotknu její ruky a okamžitě ucuknu. Její ruka je ledová, jako kdyby právě vylezla z Černého jezera a nestála na slunečném nádvoří.

"Grindelwaldová?" snažím se z ní dostat jakoukoliv reakci, ale marně. Nakonec do rukou vezmu její ledové paže a zatřesu s ní. "Grindelwaldová!" syknu na ni o něco hlasitěji a opět s ní zatřesu, když se najednou prudce nadechne a zamrká.

Její vyděšený pohled spočine na mně. "Co se ti stalo?" zamračím se na ni a pustím její ruce.

Rychle zamrká a rukou si odhrne z čela pár rudých pramenů, nakonec se na mě podívá a já si všimnu, že v jejích očích se objeví několik slz. "Potřebuji tvoji pomoc," zašeptá a pak rychle odkráčí pryč. 

Zůstanu stát ještě chvíli na místě a přemítám si před očima celou situaci, když usoudím, že až ode mne bude něco chtít, tak si mě najde.

Zatřesu hlavou nad tou vzpomínkou. Takovou jsem ji ještě nezažil, nevím, co mi přišlo divné na celém tom setkání, ale prostě... Hlavně ta její ledová kůže.

Nakonec tu myšlenku zaženu pryč a vrátím se k sirotčinci, který už odmala nenávidím. Kdyby nebylo mojí slabošské matky, nikdy bych tam nemusel být, všechno by mohlo být jinak...

V žilách se mi začala vařit krev a vzedmul se mně vztek. Nenávist, kterou jsem pociťoval vůči tomuto místu byla téměř nelidská, dokážu téměř celou cestu přemýšlet jen nad tím, jak bych celé to místo nejraději podpálil, když najednou vlak zastaví na nástupišti devět a tři čtvrtě v Londýně. 

Spěšně vystoupím, projdu začarovaným sloupem a pak se začnu prodírat mezi mudly směrem k autobusové zastávce. Znechuceně pohlédnu na řidiče červeného autobusu, když si orazím lístek a následně se usadím na nejzadnějším místě.

Sleduji londýnské budovy různých tvarů, barev a stáří. Při tom mi vytane na mysli panství, ve kterém žije Elisabeth. Mohlo mě také něco podobného potkat, kdyby má rodina nežila v takové chudobě? Kdyby se rod Zmijozelů těšil takové slávě, která mu přísluší? Proč vůbec můj rod dopadl tak, jak dopadl? 

Vlna otázek zahltila mou mysl, dokud jsem si neuvědomil, že autobus zastavil na zastávce kousek od sirotčince. Líně se zvednu a vylezu ven, rozejdu se směrem k rozpadlé budově, zahnu doleva, když nakonec dojdu k velké zrezivělé bráně sirotčince. 

Zamrazí mne v zádech, když procházím bránou a jemně zatnu ruce v pěst, když dojdu ke dveřím. S lehkým odporem zaťukám na dřevěné dveře, které se během několika vteřin rozletí dokořán a v nich se objeví jedna z vychovatelek.

"Oh, Tome, to jsi ty...," vydechne si viditelně úlevně šedovlasá vychovatelka a ustoupí stranou, abych mohl projít dovnitř. "Jaká byla cesta ze školy?" pokusí se o jemný úsměv, který se jí z tváře vytratí ve chvíli, kdy ji probodnu vražedným pohledem.

Nakonec si jen povzdechnu a pokrčím rameny. Clarissa byla pravděpodobně jediná vychovatelka v celém sirotčinci, která se alespoň snažila předstírat, že se o mne zajímá. Ne, že bych ji měl kvůli tomu nějakým způsobem rád, ale vlastně jen díky ní hlavně vím, že i mudlové dokáží být... nevím jak to popsat... asi snad, že mají slitování. 

To ale nemění nic, na tom, co si o mudlech myslím. 

"Dlouhá," odpovím po delším tichu, kdy oba dva tiše kráčíme širokou chodbou, kde byly zdi lemovány výstavkou výkresů zdejších dětí. Směšné. Nakonec se zastavím a upřu pohled na Clarissu. "Proč jsem se musel vrátit ze školy dříve?" zamračím se na ni.

Clarissa si povzdechne, jednou rukou se obejme kolem trupu a druhou si přiloží na tvář. Chvíli tiše stojí a dívá se kamsi za mne, v očích se jí lesknou slzy. 

"Dennis Bishop a Amy Benson minulý týden zemřeli," přivře lehce oči a já zapátrám v paměti, kdo ti dva byli.

Jistě, pamatuji si na dobu, kdy nám bylo asi tak devět let a byli jsme na výletě u jeskyní... A Dennis s Amy se mnou byli tenkrát v té jeskyni, když jsem...

"To mě mrzí, Clarisso," hlesnu a založím si ruce na prsou. "Co se jim stalo?"

Clarissa si otře slzy a povzdechne si. "Neví se jistě, ale doktor řekl, že to byl pravděpodobně srdeční nebo mozkový infarkt... nebo něco takového," odpoví a podívá se na mne. "Zítra je pohřeb," řekne ještě a pak se rozejde někam pryč, když se ještě zastaví a nervózně se na mne ohlédne, "některé děti z toho viní tebe a... mrzí mne to Tome, ale... zničili ti pokoj, dostaneš nový. Já ale chci, aby sis to nedával za vinu, už je to spoustu let," hlesne ještě a pak už odejde.

Zůstanu chvíli stát na chodbě a přemýšlet. Musel jsem skutečně přijet o měsíc dříve jen kvůli hloupému pohřbu dvou fracků?! 

Zhluboka se nadechnu, abych se trochu uklidnil, když se mi začaly lehce třást ruce a zamrazilo mne opět v zádech. Zabij.

Zatřesu hlavou, abych odehnal ten hlas v hlavě, ale nejsem si už jistý, jestli to vůbec pomáhá. Začíná se to stávat pomalu, ale jistě mou součástí... proto mi naprosto bez výčitek vytanula na mysli myšlenka, že by tohle místo mělo lehnout popelem.

Ahoj, doufám, že jste si novou kapitolu užili, děkuji za vaše votes, a že povídku stále čtete! :-) Kdybyste měli jakékoliv připomínky k příběhu, nebojte se zanechat komentář a školákům jinak přeji úspěšný školní rok! 

Vaše Ridley C