TM Riddle: Dědictví krve

ZAPOVĚZENÝ LES: PART 2/2

Ahoj, takže přidávám slíbený díl! Je sice krátký, ale snad mi to odpustíte, i tu dlouhou pauzu :-) Doufám, že se bude líbit, je to takové trochu o ničem ještě, ale brzy se dozvíte, co se vlastně s Elisabeth stalo a co se bude dít dál s Tomem...   nebudu spoilerovat :-D

Děkuju za všechny vaše reads, už jsme za hranicí 8k! Jste nejlepší <3 

Přeji krásné Vánoce a hezké dárečky, vaše Ridley C

DUBEN 1943

Chytnu se Tomovy nabízené ruky a vyskočím na nohy. 

"Děkuji," zamumlám tiše a uhladím si neviditelné záhyby na hábitu.

"Elisabeth, jsi v pořádku?" zaslechnu Tomův lehce ustaraný hlas. Kouknu po něm a zjistím, že se na mě mračí. Pokrčím rameny.

"Nevím, asi ano... neměla bych snad být?" zeptám se a v hlavě si znovu projedu události posledních minut. 

Jistě, to, že jsem omdlela asi není úplně normální, ale byla to přece jen černá magie, takže... No právě, černá magie.

"Když jsi byla v bezvědomí, no...," zašeptá tiše, "něco jsi mumlala," zabodne do mě Tom svůj pohled. Zatřesu zmateně hlavou. 

"Aha, a co jsem říkala?" pokrčím rameny a s neskrytým zájmem na něj pohlédnu.

Chvíli na mě mlčky hledí a zamračeně si mě prohlíží, je jasné, že si není jistý, zda mi to má říct nebo ne. Jenže byly to moje slova, takže logicky by mi to měl říct, protože je nelogické bát se mi říct něco, co jsem vlastně řekla já... nebo ne? A chci to vlastně vůbec slyšet?

"No... říkala jsi něco jako 'nechte mě být, já tohle nechci, nikdy jsem o další schopnosti nestála...'," skousne si ret. 

Nakrčím čelo. Tohle jsem vážně řekla? Jaké schopnosti?

"A co ten viteál?" zeptám se nakonec. Tom zavrtí hlavou.

"Nepodařilo se mi ho vytvořit, nevím proč, ale... jako by se kouzlo odrazilo a když jsi omdlela... nemohl jsem dál pokračovat, vyděsila jsi mě, Elisabeth."

Mluví pravdu. Vím, že říká pravdu, tentokrát ano. Byla jsem zároveň potěšená, že kvůli mě nechal alespoň na chvíli viteály být, ale zároveň vím, že se ho pokusí znovu brzy vytvořit.

"Jo, taky jsi mě vyděsil... Já... nedokážu se dívat na to, jak se zabíjíš, Tome," vyhrknu a obejmu ho. "Stojí ti to za to? Vytvářet další viteály? Černá magie je nebezpečná!" šeptám vyděšeně. Najednou se ze mě začaly sypat tyhle slova, nevím, co se se mnou stalo, když jsem byla v bezvědomí, ale dostala jsem hrozný strach.

"Odpověď na tyhle otázky znáš, Elisabeth, nevím, proč se stále ptáš. Víš moc dobře, že svůj názor a to, co dělám... víš, že se na tom nic nezmění," odtáhne se ode mě a popojde kousek dál.

Vezme do ruky svůj deník a zkoumavě si ho prohlédne. Chvíli mlčky zkoumá každý jeho detail, když se na mne opět otočí, veškerý náznak starosti vystřídal opět chlad. 

"Někdy mám pocit, že jediné, co mě drží zpátky od toho, abych udělal vše, co mi našeptávají ty... hlasy v mé hlavě... jsi ty. Změnil jsem se, vím to, ale nedokážu s tím nic udělat a ani ty nejsi tak mocná, abys mě mohla zastavit."

Z jeho slov mě lehce zamrazí. Jaké hlasy a co by měl dalšího udělat? Copak už nadobro propadl černé magii? V šestnácti letech? To je skoro nemožné! 

Přistoupím k němu blíž a chytnu ho za ruku. Jsem z něj zmatená, ale ne, jenom z něj, ale i ze sebe. Jak vůbec dokážu tohle všechno snášet, jak jsem to doteď dokázala? To jsem tak hloupá? Nebo mi láska k němu zatemnila mozek? A jak vůbec dokážu někoho takového milovat, znamená to snad, že jsem také odsouzena k tomu, abych propadla černé magii?

"Já možná nejsem natolik mocná, a i kdybych byla, tak jediný, kdo tě dokáže zastavit jsi ty sám. Jenom ty dokážeš zastavit sám sebe a vím, že kdybys doopravdy chtěl, tak to uděláš," povzdechnu si. "Jenže ty se bojíš," zašeptám tiše. 

Tom zavrtí hlavou, až mu jeho tmavé kudrny lítají ze strany na stranu.

"Prostě tomu nejde zabránit," řekne s náznakem strachu v hlase. 

"Tomu nevěřím, odmítám tomu věřit," odpovím a stisknu mu ruku.

"A co když s tím nechci přestat, Elisabeth?"