TM Riddle: Dědictví krve

NEŘÁD RIDDLE

LEDEN 1942

Během zbylých dvou týdnů prázdnin jsem Riddlea potkala dvakrát – poprvé si ke mně opět přisedl u snídaně, a pak v knihovně. Tam jsem si všimla, že neustále probírá knihy v jednom jediném oddělení – rodokmeny.

Nejsem blbá, bylo mi hned jasné, co to musí znamenat. Tom Riddle nemá ani páru o svém původu. Jenže knih s rodokmeny je tu stovky, podle mě nemá šanci cokoliv zjistit ani do konce sedmého ročníku. Nabídnout mu pomoc mě v tu chvíli ani nenapadlo, když jsem viděla, jak zuřivě listuje každou knihou. Přísahám, že jsem v jeho očích viděla rudé záblesky.

Na začátku ledna začala opět škola. Nejsem vyloženě šprtka, ale baví mě to. Kouzla a čáry jsou tak krásná a zajímavá věc, že si to ani nedokážete představit.

Jako první hodinu po prázdninách jsem měla lektvary s profesorem Křiklanem, ředitelem zmijozelské koleje. Je to moc hodný chlapík. Lektvary mě vždy bavily, nebyla jsem v nich nikdy úplně jednička jako Riddle, ale byla jsem dost dobrá.

„Takže... Doufám, že jste si během prázdnin pořádně pročistili hlavu a teď se honem vrhneme do práce!" tleskne rukama a usměje se. „Dnes se podíváme na nějaké složitější přípravy odvaru zimotřasku...," oznámil nám profesor Křiklan. „Recept najdete na straně devadesát tři!"

Přejdu ke svému stolu a začnu pomalu listovat v učebnici. Po očku sleduju Riddlea. Když ho konečně vyhledám očima, přistihnu ho, jak na mě s úšklebkem zírá, a když si uvědomí, že to vidím, jeho úšklebek se ještě zvětší. Zatřepu hlavou a začnu se věnovat přípravě lektvaru.

„Pane Riddle, hodláte si konečně otevřít učebnici, nebo budete nadále zírat na slečnu Grindelwaldovou, která na rozdíl od vás již pracuje?" sjede Křiklan Toma. Podívám se jeho směrem a všimnu si jeho zamračeného výrazu a říkám vám, že jsem si v tu chvíli všimla, jak se na skleněné skříni vedle Riddlea objevila dlouhá prasklina.

„Tak pane Riddle! Dnes nějak zaostáváte," řekne zoufale profesor, když se prochází po třídě. No jo, naše hvězda na lektvary je ještě asi stále myšlenkově někde na tripu, zašklebím se sama pro sebe. „Slečno Grindelwaldová, je vám něco k smíchu?" ozve se vedle mě Křiklan, kterého jsem si absolutně nevšimla! Kde se tady najednou vzal?

„Ne, pane profesore, jenom... jenom...," snažím se vymyslet výmluvu.

„Ano, slečno?" ptá se naléhavě a netrpělivě si mě prohlíží. Ve tváři má výraz očekávání.

„Ehm... Jenom jsem... si vzpomněla, že jsem zapomněla přidat kapku dýňové šťávy," vyhrknu. Jak jsem na takovou blbost přišla? Dýňová šťáva?

Celá třída se začne hlasitě smát a já se naštvaně otočím k zadní lavici, kde je šklebící se Riddle. Ten neřád...! Pořád se mi zkouší dostat do hlavy. Tentokrát se mu to ale povedlo a udělal ze mne před celou třídou hlupaňu! Tak to si ještě vyřídíme.

„Slečno Elisabeth, děláte si ze mě legraci nebo to myslíte vážně?" zeptá se mě Křiklan a já se na něj podívám se zoufalým výrazem. Tohle Riddle přehnal!

„Omlouvám se, asi jsem se ještě dostatečně neprobrala z těch prázdnin...," řeknu omluvně. Křiklan se na mě soucitně usměje.

„To je v pořádku, slečno, příští hodinu si svou výbornou reputaci určitě napravíte!" řekne povzbudivě Křiklan a pak odpochoduje k jinému stolku. Uf, tak to bylo o fous, pomyslím si.

Po hodině vyjdu na chodbu a celá napjatá se snažím zjistit, zda Riddle dodrží svůj slib a jeho kumpáni nebudou nikoho šikanovat. Podle všeho svůj slib zatím drží, což mě příjemně překvapilo. Že by to s tím přátelstvím myslel vážně?

„Elisabeth Raven Grindelwaldová, dneska jsi teda moc neválela!" objeví se vedle mě se smíchem Eileen Prince-Lloydová ze Zmijozelu. Protočím oči.

„Vánoce strávené v Bradavicích se na mně očividně nějak podepsat musely," zasměju se. Po mém druhém boku se vynoří Salvatore Aristo a Chayenne Osmannová z Nebelvíru.

„Ale Křiklan tě i tak nadále zbožňuje," ušklíbne se Salvatore a zamrká na Eileene. „Jak to děláš, Elisabeth?"

„Vsadím se, že příští rok budeš v jeho klubíku," směje se Chayenne. Zatřesu hlavou.

„Jen si z toho dělejte srandu," usmívám se. „Salvatore, na tebe má zálusk už od prvního ročníku, myslím, že zrovna ty víš jak na něj."

„To je pravda," odvětí Eileen. „Hele, támhle jde Chantal a Lucretia!" vykřikne. Chantal Castová chodí s námi do Nebelvíru a Lucretia Blacková do Zmijozelu. Popravdě, s lidma ze Zmijozelu se nedá moc bavit, ale Eileen a Lucretia jsou výjimky, i když Lucretiin bratranec Cygnus je občas také v pohodě. On jako jeden z mála ze Zmijozelu není v Riddleově sektě nebo co to je zač.

Dojdeme pomalu ven před školu ke skleníkům, kde máme hodinu bylinkářství. Dorážíme mezi posledními a paní profesorka Wilsonová nás už netrpělivě vyhlíží.

„Nesnáším bylinkaření," odfrkne si Chantal a všechny tím rozesměje. Chantal je na bylinkářství opravdu nemožná, chudák a profesorka Wilsonová si z ní ráda dělá legraci.

„No tak, Chantal Castová, trochu života do toho umírání!" popožene ji profesorka. Dneska přesazujeme nějaký plavuně a přesličky, kdo ví proč. Unaveně si zastrčím pramen rudých vlasů za ucho a pustím se do další bedýnky s plavuněmi, když se z venku začnou ozývat rozjařené hlasy. „Klid, děti, já to jdu zkontrolovat!" říká Wilsonová, ale celkem zbytečně, protože se všichni okamžitě nahrnou ven ze skleníků.

Doběhneme na nádvoří, kde uvidíme starší sestru Annabeth Calimailové, Elladoru ze sedmého ročníku, jak lehkým pohybem hůlky obrátila Abraxase Malfoye ze Zmijozelu vzhůru nohama ve vzduchu. Abraxas na ni křičel a zřejmě ani nevnímal, že kolem nich stojí zhruba stovka smějících se studentů.

„Co se to tu děje!" křičí Wilsonová a dere dopředu skrze zástup studentů. „Calimailová! Co to děláte?!"

„Slečna Calimailová nám to určitě nějak ráda objasní," ozve se najednou odněkud. K Wilsonové ladně kráčel profesor Brumbál, kterého máme na přeměňování. „Byla byste tak laskavá, a položila pana Malfoye na zem, slečno?" řekne pobaveně Brumbál.

Elladora se začervená a odvolá kouzlo. Abraxas ještě chvíli nadává a urovnává si hábit.

„Ona mě napadla, pane profesore, sám jste to viděl-" začne vykřikovat, když ho Brumbál ostře utne.

„Ticho! Rád bych si vyslechl objasnění slečny Calimailové." Ella se lehce poškrábala na hlavě a zadívala na zem.

„Pane profesore, já se omlouvám, ale tady Abraxas se chystal poslat zaklínadlo na Rubeuse Hagrida. Do zad mu ho chtěl poslat! Pane profesore Brumbále, nemohla jsem ho to nechat udělat," vysvětluje nervózně. Brumbál se pousměje, zatímco já zpracovávám holý fakt, že jeden z Riddleových poskoků chtěl ublížit malému druhákovi.

Střelím pohled na Toma, který ovšem zlostně probodává pohledem Abraxase.

„Nuže tedy... Věřím vám, slečno Calimailová, ale jsem nucen odebrat Nebelvíru deset bodů!" řekne Brumbál a ozve se vlna nesouhlasu. Za co? Že se postavila proti šikaně?! „A za čin pana Malfoye odebírám Zmijozelu dvacet bodů! Pan Malfoy si také navíc vysloužil týdenní školní trest!" dodá ještě. „A vy ostatní," rozhlédne se po nás, „nemáte co na práci?!"

Takže... Co to mělo jako být? Ten Tom? Takže jim to nakonec zakázal, ubližovat ostatním? A Abraxas ho jenom neposlechl? Nebo jak to je? Popravdě... Nechce se mi kvůli tomu za Riddlem chodit, ale mám takový pocit, že ani nebudu muset, protože za mnou přijde sám. Nakonec.