TM Riddle: Dědictví krve

VITEÁLY: PART 1/2

Ahoj, asi nemá cenu se omlouvat, že mám zpoždění, asi už jste na to u mě zvyklí :-D Ale naneštěstí jsem se tak trochu zasekla, takže dnes přidávám pouze první část tohoto dílu, pokusím se druhou část přidat ještě tento týden, vážně! :-D Užijte si čtení, jste super, děkuji za vaše votes! Vaše Ridley C

ŘÍJEN 1942

Jak jsem předpokládala, tak Chantal a Chayenne netrpělivě čekaly na koleji můj návrat, aby si vyslechly detaily z Křikovy párty a nešly spát dřív, dokud jsem jim vše nepovyprávěla.

Druhý den ráno se mi vůbec nechtělo vstávat. Cítila jsem se ještě pořád přejedená po té včerejší večeři, no šílený, málem jsem se ani nedokopala k tomu, abych šla na snídani, ale ty dvě mě budily tak dlouho, dokud jsem nevylezla z postele a nešla s nimi.

Znuděně jsem se nimrala v míchaných vajíčkách a zírala do neznáma, na zapálenou debatu mezi Chayenne a Jamesem jsem jen nepřítomně přikyvovala až do chvíle, kdy do Velké síně vstoupil Tom. Přesně v tom okamžiku jsem najednou ožila, narovnala se a bedlivě sledovala každý jeho pohyb, dokud se neposadil ke zmijozelskému stolu a nevěnoval mi dlouhý pohled.

„Elisabeth, co s tebou zase je?" drkne do mě Salvatore, který si k nám právě přisedl a všiml si mého výrazu. Probudila jsem se z transu a zmateně se na něj podívám.

„To nic, jenom... jsem ještě ospalá," mávnu rukou, a abych tomu dodala na důvěryhodnosti, dlouze zívnu.

„Nemohly jsme ji vůbec dostat z postele ráno," uchechtne se Chantal a nabere si na vidličku slaninu.

Jenom pokrčím rameny a nakonec se dál věnuju svým míchaným vajíčkám. Než se ale plně opět soustředím na tuto činnost, ucítím na sobě Tomův pohled a opět vzhlédnu ke zmijozelskému stolu. Opravdu mě propaloval pohledem. Zvláštním pohledem. Pokynul hlavou na znamení, abych šla ven z Velké síně, což mohlo znamenat jediné - chce mi říct, proč včera zůstal u Křiklana déle.

Rychle se zvednu od stolu a s nesrozumitelnou omluvou vystřelím ven na chodbu.

Na chodbě netrpělivě ještě několik minut čekám, než se sem Tom doplouží, což ještě posílí moji zvědavost a nedočkavost.

„Dobré ráno, Elisabeth," pozvedne koutek rtu v úsměv, když je mně dojde. Zastaví se půl metru ode, a překříží ruce na prsou.

Přenesu váhu z jedné nohy na druhou a dám ruce v pas. „Dobré ráno," zamumlám a zkoumavě si ho prohlížím. Čekám, kdy mi konečně všechno vysvětlí, ačkoliv se nezdá, že by se k tomu nějak měl. V tom případě nechápu, proč chtěl, abych šla na chodbu!

Nakonec si povzdechne. „ Pamatuješ, o čem jsme spolu předevčírem mluvili?" zeptá se a bezděčně přejede prstem po černém prstenu, který měl na ruce. Nikdy předtím jsem si ho nevšimla...

Lehce přikývnu, jen si nejsem jistá, jestli měl momentálně na mysli ty jeho vraždy nebo něco jiného. V hlavě přemítám, o čem všem jsme spolu mluvili, když opět znovu promluví.

„Viteály, mám na mysli viteály," řekne, když si nejspíše všiml mého výrazu. Přikývnu a Tom si lehce opět povzdechne. „Včera jsem se ptal profesora Křiklana, jestli neví něco o viteálech," pokrčí ledabyle rameny.

Vytřeštím na něj oči. Cože? Ptal se našeho profesora na černou magii?! Zbláznil se?!

„Zbláznil ses?" vyhrknu a udělám jeden krok blíž k němu. Tom zavrtí hlavou a zasměje se.

„Neboj se, nikomu nic neřekne."

Nechápu, kde bere tu jistotu. Proč se vůbec ptal na ty zatracené viteály?! Chce snad riskovat, že ho vyhodí ze školy?!

Rezignovaně si povzdechnu a svěsím ruce podél těla. „Na co ses ho teda ptal?" zeptám se nakonec. Tom si prohrábne rukou své černé vlasy a zadívá se mi do očí.

„Přece na to, jak je vytvořit," řekne tajemně s malým úšklebkem, jako by to bylo přece snad úplně jasné. Nadzvednu tázavě jedno obočí, ale už dopředu je mi jasné, že to, co uslyším, nebude vůbec dobré.