Created by fate (PROBÍHÁ OPRAVA)

6. díl - Big Brother

   Přemýšlela jsem hned nad několika věcmi. Proč Hunter dělal najednou z Damona takového filmového netvora? A proč já jsem měla být ta kráska, která všechno přežije? A proč chtěl mít v seriálu nutně zničehonic tolik scén s našimi odhalenými, zpocenými těly a steny vycházejícími z našich úst? Nedávalo to smysl, celý seriál začínal jako klasická romantická devadesátka, nějaká ta randíčka, líbezná slova, intimní scény natáčené pod peřinou nebo po akci.
Začínala jsem opravdu pochybovat o kvalitě své role. Klidně bych si dala ještě jednu dovolenou, ale po té minulé bych už asi neriskovala takové uvolnění.
   S třemi taškami plnými nákupu jsem vyběhla schody až do patra, kde se nacházely dveře do mého bytu. Pracně jsem si odemkla, boty odkopla někam směr botník, a šla rovnou do kuchyně. Tam jsem tašky znaveně položila a dostala okamžitou chuť na panáka. Vytáhla jsem si ještě jednu láhev Jacka Danielse a nalila si na dno menší broušené sklenky. Kopla jsem to do sebe, zakřenila se, prudce se nadechla, a vydechla. Pak jsem si ty potraviny připravovala na nablýskanou linku.
   „Dobré ráno,“ uslyšela jsem za sebou Zaneův hlas.
   Otočila jsem se na něj. „Je skoro jedenáct hodin večer, a ty mi řekneš - dobré ráno?!“ smála jsem se.
   „Jo, promiň,“ zamumlal. „Před chvílí jsem se vzbudil...“
   Pousmála jsem se a došla k němu, abych ho mohla obejmout. „Jak ti je?“ starala jsem se.
   „O něco líp.“ Bylo jasně vidět, že mi lže. Bylo mu pořád stejně mizerně.
   „Za chvíli přijde Colin,“ vzdychla jsem a pustila ho. „Bude tu večeřet. Nemusíš nic předstírat. Klidně si zase lehni.“
   „Prospal jsem noc a den,“ připomněl mi. „Pomůžu ti s večeří,“ nabídl se, a když jsem viděla, že to myslí vážně, nechala jsem ho se mi v té kuchyni motat. Jediný člověk, kterého jsem kdy pustila do své kuchyně!
   „Potřebuju udělat lečo. Umíš lečo?“ zadoufala jsem. Já bych sice něco vytvořila, ale hodilo by se to spíš na výstavu keramických výrobků. Nikdo by nepoznal, že to kdysi byla zelenina.
   „Určitě ho zvládnu,“ kasal se.
Se smíchem jsem mu umyla všechnu tu zeleninu, něco i nakrájela, a on se na to vrhnul. Ve chvílích, kdy jsem zrovna neměla co dělat, jsem ho nad tou pánví a s vařečkou v ruce pozorovala. Od srdce se smál, byl do toho zapálený. Dokázal se odreagovat. Byla jsem za něj šťastná. Jeho oči jen svítily.
   „Můžu klidně udělat i to maso,“ nabídl se, když jsem se chystala upéct vepřové medailonky.
   „Všímej si laskavě svýho leča, nebo nebude ani maso, ani lečo!“ popichovala jsem ho. Vlastně jsem neměla co mluvit. U mě byla budoucnost potravin ohrožena!
   Vševědoucně se na mě podíval. „To mě ještě neznáš. Jen mi to svěř.“ Aniž by čekal na mé svolení, jemně mě chytil za boky a ještě jemněji mě odtáhl od toho masa tak, že jsme se dotýkali celými těly. Zane se na mě zezadu pousmál a věnoval mi lehký polibek na temeno.
   Založila jsem si ruce na prsou. „S prstenama by nám to každej zbaštil,“ zasmála jsem se.
   Pousmál se do pánvičky s lečem. „Jaký myslíš, že by to bylo?“
   „Divný,“ opáčila jsem okamžitě. „Sex jo, ale soužití,... to ne.“
   Zasmál se. „Tak dík. Teď to vyznělo, jakože jsem použitelnej jenom na tohle.“
   „Ne,“ vyvedla jsem ho z omylu, „vždyť právě teď za mě vaříš.“
   „A co z toho mi jde líp?“ škádlil.
Nestihla jsem však odpovědět, protože právě v tu chvíli zachrastily klíče v zámku a vzápětí do předsíně vešel Colin, oblečený v luxusním drahém obleku, ostatně jako vždy. On se musel oblékat draze kvůli své práci, já bych to na svém těle nesnesla.
   „Coline!“ vítala jsem ho. „Právě včas!" Pozdě, ale na večeři v pohodě.
   „Ahoj,“ zabručel a objal mě, když viděl, že jinou možnost nemá.
   „Neseš víno? Super!“ předvedla jsem úžas. To bude patok!
   „Pamatuješ si Zanea?“ ukázala jsem směrem k lince, kde se krčil u masa a při tom míchal lečo.
   „Ještě chybí zástěra!“ pobavil se konečně.
   „Rád tě vidím, Coline,“ mávl na něj Zane na oplátku.
   „Chcete s něčím pomoct?“ pousmál se Colin. Konečně ho chytila ta domácí atmosféra.
   „Vlastně,“ zamyslela jsem se a nevědomky se kousla do rtu, „můžeš vyndat talíře a příbory. Třikrát, jo?“ ujišťovala jsem se a sama se chopila sklenek na to víno, které přinesl. Na chvíli mě napadlo sednout si ke květináči, abych to svoje víno, které dostanu do sklenky, mohla nenápadně vylévat tam, až se nikdo nebude dívat, to kdyby mi nechutnalo; tak aby se bratr nezlobil. Pak jsem to ale zavrhla. Ten květináč přece za nic nemohl.
Kluci si vzali každý na svůj talíř určitou porci masa i leča, já jsem si vzala jeden plátek, a malou hromádku zeleniny, a ještě dokonce zbylo!