Created by fate (PROBÍHÁ OPRAVA)

64. díl - Boss

Vedl mě přes tmavou ulici. Nechápala jsem svou odvahu. Mohl mě popadnout, povalit na zem a... pokračovat různými směry. Nejsem až tak odvážná. Měla jsem strach, ale přesto jsem do toho šla.
Na druhé straně stálo auto. Pick-up. Černý pick-up. Hrklo ve mně.
Došli jsme tam a barman zaklepal na kouřové sklo okna u řidiče.
Pak mě vzal za předloktí a poodstoupili jsme.
Dvířka se otevřely a já jsem pozorovala statného muže, který vystoupil z auta. Vypadal znudeně. Neviděla jsem mu do tváře. Viděla jsem jenom jeho tělo. To mi moc nepomohlo v identifikaci.
„Tak říkej," vyzval mě barman, když se ten muž postavil naproti nám a založil si ruce na prsou.
„Sicario," zapakovala jsem mu to údajné heslo a čekala.
Muž přikývl. „Zalez dovnitř!" přikázal mi poté.
Barman spěšnými kroky odešel a já jsem si vlezla na zadní sedadlo auta.
Překvapilo mě, když si muž sedl zpět dopředu a auto se ihned rozjelo. Rozbušilo se mi srdce jako králíkovi. Nebyla jsem schopná se pohnout.
„Kam jedeme?" ptala jsem se neschopně.
„V tomhle autě není žádný odposlech, žádná kamera, nic," odpověděl úplně na něco jiného, co ani nebylo vysloveno.
Zatajila jsem dech. „Takže bude snažší mě zabít tady?" špitla jsem.
Zasmál se. „Ne, ty huso! Tady můžeme probrat, koho chceš pohřbít!" křikl.
Oddechla jsem si. Pár vteřin bylo ticho, než jsem si uvědomila, že mám mluvit já. Než jsem se však stihla vzpamatovat a otevřít pusu, promluvil on.
„Čím dýl pojedeme, tím víc tě bude stát můj benzin!" upozornil mě.
„Jasně," zazmatkovala jsem. Ani ne tak z toho, kolik mu budu platit, ale z toho, že mi hrozně připomínal Billa. Tím nebezpečím, které z něho vyzařuje. „Zastavte. Vyřešíme to venku!" řekla jsem mu.
„Nejsi v pozici, kdy můžeš určovat pravidla," pousmál se na mě do zpětného zrcátka.
„Peníze mám," ujistila jsem ho.
Zadíval se na mě přes zrcátko a pak pomalu přikývl. Zastavil u krajnice na nějakém klidném místě. Nevěděla jsem, kde, ale bylo to zase v nějaké temnější uličce.
Vystoupil a otevřel mi dveře. Jakmile jsem stála venku a zabouchla za sebou dveře, zapálil si cigaretu.
„Tak mluv," vyzval mě a vyfoukl mi ten kouř do obličeje. Měla jsem co dělat, abych se nerozkašlala.
„Můžu nabídnout půl milionu dolarů za informace," začala jsem, „které mi poskytnete."
Zasmál se. „Půl milionu? Tady se platí jinak," mrknul na mě.
„Jak vás mám přesvědčit?" zamračila jsem se.
„Přijde na to, co potřebuješ," pokrčil rameny.
„Nezajímá vás, kdo jsem?" podivila jsem se.
„Ne!" odmítl rezolutně. „Nikdy se neptám a nikdy to nechci vědět!"
Přikývla jsem. „Ale já vám to stejně řeknu," trvala jsem na svém a než mě stačil zarazit, pokračovala jsem: „Shelby La Vita neboli Shelly Woodsová, jak chcete. Někdo za vámi asi tak před rokem přišel a zaplatil vám za vraha... a benzin, pravděpodobně..."
Využil té pauzy, při níž jsem se potřebovala nadechnout, aby mi rukou zacpal pusu.
Snažila jsem se odtáhnout, ale on si mě druhou rukou přidržoval za zátylek. Aspoň že cigaretu zahodil, jakmile se rozhodl mě zarazit.
„Zavři hubu!" sykl na mě.
Přikývla jsem, takže mě konečně pustil, pak si hned zapálil další cigaretu. Jakmile byl schopný mluvit, spustil: „Je mi upřímně u prdele, co jsi zač. Ale teď, když jsi mi to vykdákala, ty slepice, tak jsem nasranej, protože můj chlap neudělal svou práci!"
„Dohodneme se," řekla jsem.
„Chci vidět, jak se chceš dohadovat zrovna se mnou," prohodil.
Protočila jsem oči. „Nemám strach," prohlásila jsem skálopevně.
„Proč tě nezabil?" přešel sám od sebe na tohle téma.
Při slově nezabil jsem se nevědomky oklepala. „Zamiloval se do mě," odpověděla jsem prostě. „Kromě toho,... nekoukáte na zprávy?"
„Většina zpráv je o mém díle, tak proč bych měl koukat na to, co už znám?" uchechtl se.
„Jeden milion," zvýšila jsem nabídku.
Zakuckal se při dlouhém potahu z cigarety. „Holka zavři na chvíli ten zobák a nech mě to promyslet!" osopil se na mě.
Přikývla jsem a čekala.
Dokouřil jednu cigaretu. Zapálil si další. Dokouřil a zapálil si ještě jednu.
Už jsem to nevydržela. „Nepočíjte s tím, že vám zaplatím kromě benzinu ještě cigarety!"
Mávnul rukou. „Probereme to," svolil konečně. „Uděláme to takhle... Ty se budeš ptát a já se rozhodnu, jestli ti odpovím nebo ne."
Muselo mi to stačit. Prostě muselo. Nemohla jsem ho přemlouvat jako nějaká malá holčička. Chtěla jsem začít tak nějak pěkně od začátku, ale to bych nebyla já, kdybych nebrala všechno od konce: „Chci, abyste mi pomohl zmizet ze světa. Abych mohla odejít s Billem. Navěky. Odsud."
Pootevřel šokem ústa. „Nejen, že si mě tady kupuješ, ale ještě mi kradeš nejlepšího zabijáka!"
„Nekupuju si vás," opravila jsem ho. „Zaměstnávám vás."
„Možná z tebe na chvíli bude boss, ale pořád budeš ta děvka, co mi ukradla zabijáka!" zasyčel.
„Kdo by takovou nabídku nebral? Dva miliony skoro za nic," mávla jsem rukou.
„Klidni se, holka," ztišil hlas. „Na ty miliony asi stejně nakonec zapomeň, protože Billovi něco dlužím."
Zavrtěla jsem hlavou. „Zřejmě jste nepochopil, o co jde... Bill o tomhle naopak nesmí nic vědět!"
„A co je tak tajného?" nechápal.
„Ty informace," objasnila jsem. „A k tomu ta službička. To je pro změnu překvapení."
„Dobře, o jaké informace jde?" začínal se živě zajímat a znovu si zapálil.
„Kdo za vámi tehdy před rokem přišel," odpověděla jsem.
Zarazil se vprostřed pohybu, načež prudce vydechl nosem. „No kurva s tímhle! Přesně takhle upadá systém! Jak si to mám asi pamatovat, ty krávo blbá?!"
„Myslíte, že vám dám milion za to, že mi jen odseknete?! Asi to nějak zjistíte ne?!" zvýšila jsem hlas.
„Já si zrovna deníček nevedu!" rozhodil rukama.
„Však vy si za jeden milion vzpomenete," pousmála jsem se. „Chcete vědět, proč jsem si tak jistá?"
„To by mě zajímalo!" odsekl.
„Protože pokud jste si vážně nezjistil, že jsem naživu a nechtěl mě sám odstranit, ten člověk byl za vámi nedávno podruhé!" pronesla jsem a musela vzteky zatnout čelist.
„Nechápu, že se od tebe nechám tak ojebávat!" vyjel na mě.
„Napište si to na čelo a do měsíce chci znát toho zmrda!" přitvrdila jsem.
„Proč myslíš, že ti vydám člověka, který mi tak požehnaně zaplatil?" optal se mě řečnicky. „Vždyť ty jsi nicka. Hovno na podrážce."
Povýšeně jsem se usmála a přistoupila blíž k němu. „Zaplatil," potvrdila jsem. „Ale teď už ho nepotřebujete, ne?"
Rozchechtal se. „Pořád žiješ, tak o co ti jde?"
Zhluboka jsem se nadechla. „Víš hovno,... co já jsem si prožila!" zasyčela jsem, ale hlas už se mi třásl.
Chvíli to vypadalo, že mě pošle jako nějakou malou holku pryč, ale nakonec přikývl. Pak se otočil k autu a otevřel si dvířka u řidiče. Ještě se zastavil a houknul: „Za týden buď ve stejnou dobu v klubu. Barman tě za mnou dovede." Pak nastoupil a odjel. Byla jsem tak emocionálně zmatená, že jsem ani neprotestovala, když mě tam nechal...
Postupně jsem si začala uvědomovat, že nevím, kde jsem, nemám u sebe mobil, ani peníze. Nic.
Šla jsem za instinktem. Tak především jsem přemýšlela. Byla jsem rozčílená, zmatená, rozrušená, smutná. Všechno dohromady. Měla jsem strach.
Bála jsem se, že až ten muž zjistí, kdo to byl, já ho budu znát. Vím, že mi to nedá a půjdu za ním, abych se s ním setkala tváří v tvář. Budu mít strach, budu mít vztek, budu zmatená a nešťastná. Přesně jako teď.
Ale nebylo zbytí. Chtěla jsem vidět jeho hlavu bez zbytku těla. Měla jsem různé morbidní představy. Chtěla jsem mu představit tu samou bolest, jakou jsem trpěla já!! Chtěla jsem, aby to cítil. Aby řval. Aby věděl, že mu to přeju a že tu bolest znám! Chtěla jsem, aby to věděl...

V dálce jsem slyšela hudbu. Po hodině chůze už jsem doopravdy doufala, že je to ten správný klub. Ano, byl. Konečně!
A nemusela jsem se ani cpát zase dovnitř, protože před klubem už stál Zane a někam volal. Ajéje!
Doběhla jsem k němu, on si mě všiml, až když jsem byla kousek od něho.
„Dobrý, už je u mě!" zahulákal do telefonu a ukončil neznámý hovor.
„S kým jsi volal?" ptala jsem se zadýchaně.
„S Billem," odvětil klidně, ale bylo na něm vidět, že je naštvaný.
„Odvezli mě někam pryč! Nemůžu za to zdržení!" bránila jsem se.
„Tříhodinové zdržení!" upozornil mě Zane. „Kvůli tobě skončím ve stoce se zlomeným vazem, zabalený v igelitu!"