Created by fate (PROBÍHÁ OPRAVA)

21. díl - Co dál?

Ještě jsem se párkrát prospala a cítila jsem se být zdravá a plná energie. Do sprchy jsem měla volný přístup, sprchovala jsem se každý den, někdy i dvakrát. Konečně se mi navrátila síla, vůle žít, prostě všechno to ztracené. Bill měl radost. Asi cítil hrdost, že jsme to společně zvládli.
Náš vztah se trochu změnil. Po mém úplném uzdravení už jsme spolu nespali v jedné místnosti a nemluvili tolik, ale zároveň jsme si byli citově bližší. Cítili jsme to oba.
Jednoho dne jsem se vzbudila... a moje první myšlenka byla o Billovi. Myslela jsem na Billa. Přehrávala jsem si jeho světlé stránky a představovala jeho tvář a bylo mi v tom pokoji najednou smutno.
Byla tma. Nechtěla jsem svítit, zkusila jsem do obýváku dojít po paměti.
To se mi nepovedlo, cestou jsem s sebou totiž vzala malý stoleček, který tam stál jako naschvál.
Bill sebou trhnul a rozsvítil lampičku.
Usmála jsem se. „Dobrý večer."
„Co tady děláš?" zamračil se podezíravě.
Vzdychla jsem a narovnala se. „Je mi smutno."
Mávnul rukou. „Zaspi to," poradil mi.
Protočila jsem oči. „To nejde zaspat. Vždycky, když jsem se vzbudila, byl jsi u mě. Uklidňovalo mě to," nedala jsem se.
„No ale teď jsi zdravá! A já unavenej. Nech mě spát!" zvýšil hlas.
Pochopila jsem. Bylo to zpět. Staral se o mě jen proto, že jsem byla vážně nemocná. A teď už jsem pro něj zase jenom vězeň.
Vrátila jsem se uraženě do postele a začala brečet. Cítila jsem se tak opuštěná a smutná. Jako kdybych zůstala na světě poslední. Některé vzlyky nešlo utišit. Brečela jsem nahlas. A nešlo to zastavit...
„Woodsová," uslyšela jsem náhle od dveří do obýváku.
Otočila jsem se a popotáhla. „No?"
Posadil se ke mně na kraj postele. „Já tady žiju sám celé roky," začal. „Vím, jak těžký je smutek. Jaké to je být sám nebo se tak cítit."
„Tak proč nejsi se mnou?" zabublala jsem a po tváři mi stekly další horké slzy.
Chvíli váhal, než odpověděl. „Stydím se sám před sebou."
Otřela jsem si tváře a oči. „Nemusíš," zavrtěla jsem hlavou a naklonila se blíž k němu. „Jen buď u mě."
Zavřel oči a prudce vydechl. „Jen na dnešní noc," zdvihl varovně ukazováček.
Potěšeně jsem přikývla a sledovala ho, jak se usadil zpátky do svého křesla, které nechal u mé postele. Chvíli jsem se na něj dívala, ale pak jsem se položila zpět na polštář.
Věděla jsem, že nespí. A on musel poznat, že nespím ani já.
„Nechceš si lehnout sem?" nabídla jsem mu po chvíli.
Otočil se na mě a přerývaně se nadechl. „Chci."
Zvedl se a lehnul si ke mně. Půjčila jsem mu polovinu pokrývky, on si lehnul na záda a ruce dal za hlavu. Nadzvedla jsem se a posunula svou hlavu na jeho rameno a svou ruku položila na jeho hruď. Cítila jsem, jak se zachvěl. Měla jsem pocit, že v tom bude něco víc...
„Dobrou noc," zašeptal.
„Dobrou," odpověděla jsem, zavřela oči, a cítila konečný klid před usnutím...

Vzbudila jsem se. Ještě stále byla noc. Ležela jsem na Billovi tak, jak jsem usnula, s tím rozdílem, že on mě jednou rukou objímal kolem boků.
„Nenechal jsi mě umřít," zašeptala jsem; nečekala jsem odpověď.
„Kdyby ano, všechno by teď bylo jednodušší," odpověděl.
„Co třeba?" nadzvedla jsem se na lokti a zadívala se mu do tváře.
Otočil hlavu mým směrem. „Poslyš, Shelly,... dobře se vyspi."
To bylo poprvé, co mi řekl jménem. Do té doby jsem pro něj byla Woodsová.
„Ty taky,... Bille," zašeptala jsem.
Stejně jsem už nespala. Pomalu se rozednívalo a já jsem myslela jen na to, že už Billa neberu jako únosce, vraha a sadistu. Byla jsem závislá na jeho přítomnosti, chtěla jsem cítit jeho blízkost. Byl pro mě důležitý...

Cítila jsem, že se probouzí. Dívala jsem se na jeho tvář. Tahle tvář mi byla drogou. Cítila jsem bezpečí, když jsem byla s ním. Zvláštní paradox.
„Dobré ráno," pohladila jsem ho jemně po tváři.
Otevřel oči a podíval se na mě. Pak se usmál a pohlazení mi oplatil. Potom vzdychl a vstal, takže jsem se ho musela pustit.
„Bille?" špitla jsem nesměle.
„No?" ozval se ještě po cestě do obýváku.
„Myslíš, že se mezi námi něco změnilo?" zeptala jsem se hlasitěji, aby mě slyšel.
Vykoukl ze dveří. „Rozhodně. Možná jsme na sebe vzájemně odkázáni."
„V jakém smyslu?" zamračila jsem se.
„V tom nejprostším," odpověděl a přistoupil blíž. Měl na sobě jen džíny a já jsem v tu chvíli měla hlavu ve výši jeho rozkroku. Všiml si mého zmateného pohledu a usmál se. Pak se ke mně posadil a dodal: „Nevím, co já dělám s tebou, jestli vůbec něco, ale ty jsi ve mně změnila hodně věcí."
Zaraženě jsem zamrkala. Neměla jsem slov. Nevěděla jsem, co to vlastně znamená. Nikdy jsem necítila potřebu být někomu takhle blízko. Billa jsem si vskutku oblíbila.
Jak jsme tak seděli, nakloněni k sobě, cosi nás k sobě táhlo, tedy alespoň mě k němu. Ale naše těla ani hlavy se nepohnuly. Seděli jsme bez hnutí. Jen jsme sledovali přímý spalující pohled toho druhého.
„Půjdu do sprchy," rozhodl se Bill a vstal.
Ještě snad deset minut poté jsem seděla bez hnutí a srovnávala si to v hlavě. On mě vážně přitahoval!! Tím, jak se díval, tím, jak mluvil, tím, co dělal... Přitahoval mě!
Ani jsem nezaregistrovala, že už uběhl nějaký čas a on se najednou objevil ve dveřích, spodní část těla zabalenou v ručníku a z jeho vlasů mu po těle stékaly kapky vody.
Z úst se mi vydral překvapený, bolestný sten.
„Takže s tebou moje blízkost něco dělá," uhodnul s úsměvem.
Ztěžka jsem polkla a zadívala se mu do očí. Musela jsem se vzpamatovat. Zamrkala jsem a zhluboka se nadechla. „I kdyby ano, co by se dělo dál?"
Bill se pousmál a zavřel oči. Pak se ke mně sklonil, že se nosem skoro dotýkal mého čela a uchechtl se. „Shelly Woodsová,... vždyť bych ti mohl dělat tátu," zašeptal mrazivě a odtáhl se jen na pár centimetrů, aby mi viděl do očí a mohl sledovat mou reakci.
„To není pravda," odporovala jsem.
„Ale ano," hádal se.
Zavrtěla jsem hlavou. „Tak kolik ti tedy je let?" optala jsem se přímo.
Posadil se a váhal, než mi to konečně prozradil: „Čtyřicet."
Zamračila jsem se. „No a to je nějak špatný? Podívej se na mě, vždyť mi bude za chvíli třicet!" rozhodila jsem rukama.
Konejšivě se usmál. „Jenže ta chvíle potrvá ještě dva roky," mrknul.
Přiblížila jsem se víc k němu. „O co mezi námi teda jde?" vydechla jsem a uvědomovala si jeho blízkost víc než kdy jindy. Pak jsem si nervózně prohrábla prsty vlasy, olízla si rty, a snažila se vypadat eroticky a svůdně.
„No,... od první chvíle, co jsem tě uviděl, mě přitahuješ," přiznal. „Proto jsem tě nedokázal zabít. Proto jsem tak selhal."
Zavřela jsem oči a usmála se. „A co s tím budeš dělat dál?" provokovala jsem ho.
Zamyslel se. „Asi se budu držet."
Zamračila jsem se a dotkla se jeho hrudi horkou dlaní. „Stejně to nevydržíš," ušklíbla jsem se poté.
„Asi ne," přitakal, a než jsem si to stačila uvědomit, se ke mně bez varování naklonil a políbil mě dráždivě na krk. Vzdychla jsem a po těle mi naskákala husina.
On se však hned zase odtáhl, políbil mě starostlivě na čelo a zmizel v obýváku, než jsem se nadála...
Co to dělám?! Vždyť mu zaplatili, aby mě zabil! Unesl mě! A ať se ke mně choval jakkoli hezky, fakt, že mě tu, ač nerad, drží, tu bude pořád. Prostě už to nebude jako dřív. A i kdyby mezi námi bylo něco víc, nikdy by to nebylo nic normálního. Protože jsem u něj být musela. V tom to je. I kdybych s ním tady vážně chtěla zůstat, pořád to bude ta drsná skutečnost, že ani nemám na výběr. A to je důvod, proč si nemůžu srovnat myšlenky ve vlastní hlavě. I kdyby mě jakkoliv přitahoval, je to muž, který je placený za zabíjení lidí,... a i já jsem byla jeho terčem...
Po tváři mi stekla slza. Podivila jsem se. Copak jsem už dávno nevyprázdnila své slzné kanálky?! Asi ne, protože slz se dostavovalo víc a víc a já jsem nevěděla, proč přesně zase brečím...
Moc dobře jsem věděla jednu věc. A to, že kdybych Billa potkala za jiných okolností a byla stále svou paní a mohla si od něj kdykoliv kamkoliv odejít, už bych se do něj asi snad zamilovala!
Jenže takhle jsem ho pořád na jednu stranu nenáviděla... I když za to vlastně moc nemohl.
„Shelly?" zavolal na mě.
„Hm?" ozvala jsem se rychle a otřela si tváře.
„Chceš kafe?"
Zarazila jsem se. Vážně mi právě nabídl kafe?!?
„No,... ne, díky. Jen vodu, prosím." Už jsem si dávno zvykla být skromnější.
„A co k jídlu?" ozval se znovu.
Zamračila jsem se, místo odpovědi se zvedla a stoupla si do dveří obýváku tak, abych na něj viděla.
Všiml si mě. „No? Tak co chceš k jídlu?" ptal se znovu a zíral do ledničky.
Vzpamatovala jsem se. „Jen chleba, bez ničeho," zamumlala jsem.
Když jsem byla nemocná, automaticky mi dával chleba a vodu, sem tam i mléko na vlákniny, ale nikdy se takhle nestaral.
V tu chvíli jsem měla pocit, že to na sebe jen hrajeme. Že on se mě snaží vyprovokovat k pokusu o útěk a já se ho pořád snažila zmást, aby mi to prošlo...
To bylo vážně v hajzlu...

Po setmění mi přinesl sklenici mléka a nějaké sušenky. S úsměvem jsem je přijala a pohodlně se rozvalila na posteli. On se posadil na křeslo hned vedle.
„Budeš tu se mnou dnes v noci?" zajímala jsem se s plnou pusou.
Jen přikývl.
Cítila jsem to napětí a nevydržela to. Promluvila jsem tedy první: „Nevěříme si, že?"
Přimhouřil oči, jako by na chvilku nevěděl, o čem mluvím. Pak mi, s klidem v hlase, odpověděl: „Ne."
„Tušila jsem to," přikývla jsem a zadívala se do stropu. „Já ti nevěřím to, co jsi o mně říkal, a ty mi nevěříš, že stále nechci utéct," zauvažovala jsem.
„Je to tak," přitakal. „I když si myslím, že jsme k sobě upřímní, prostě si to jen navzájem nevěříme."
To, co vyslovil, bylo zvláštní. Cítila jsem, že má pravdu. Pak mě cosi napadlo. Taková malá zkouška, která mě nestála ani kapku přemáhání a která měla konečně rozhodnout, co a jak. Tedy,... aspoň jsem v to vážně doufala.
Vyskočila jsem do sedu, naklonila se k Billovi, ruce mu zapletla do vlasů a své rty přitiskla na jeho.
Ihned začal spolupracovat, své ruce přesunul na mé boky a zatlačil mě zpět do polštářů, takže ležel přímo nade mnou a líbal mě.
Po chvíli jsem zapojila i jazyk. Zalíbilo se mu to. Líbali jsme se velice dlouho. Nic jiného v tom nebylo. Jen líbání. To jsem ještě nezažila. Vždycky se při líbání muži snažili dostat ještě dál. On ne.
Po nějaké té době se odtáhl. Zadívala jsem se mu do očí. Byly ještě starostlivější, než kdy dřív.
Vzdychl a zavřel oči. „Co to se mnou děláš, Woodsová?" zašeptal si spíš pro sebe a zvedl se ze mě.
Začal přecházet po místnosti. Já jsem si sedla do tureckého sedu a spokojeně ho pozorovala.
„Líbilo se ti to?" dráždila jsem ho ještě víc.
„Nenechám sebou manipulovat," upozornil mě vážně.
„To nedělám," bránila jsem se a vstala. „Chci jen vědět, co se mezi námi doopravdy děje," objasnila jsem a došla k němu. Pak jsem mu položila ruku na rameno.
„Chci ti věřit," řekl a setřásl mou ruku. „Strašně moc ti to všechno chci věřit,... protože si už neumím představit, že se jednou probudím a ty vedle mě nebudeš."
„Já ti už věřím," vypadlo ze mě nečekaně a stoupla jsem si před něj tak, aby se mi podíval do očí a aspoň tohle mi věřil. Já jsem mu už dokázala důvěřovat. Teď byla řada na něm - naučit se věřit.