Created by fate (PROBÍHÁ OPRAVA)

22. díl - Odemčeno

„Vrátím se za pár hodin," sliboval Bill, když se při východu slunce plížil ven, vzbudil mě a já se ihned starala, kam jde.
Přikývla jsem tedy, ač nespokojená, protože jsem nevěděla, co tu budu dělat. Nakonec, když za sebou zabouchnul dveře a hluk motoru pick-upu se vzdaloval, jsem ještě stejně usnula.

Trhla jsem sebou. Byla jsem sama. Vzpomněla jsem si na Billa, jak se plížil pryč. Mohla jsem spát klidně těch pár hodin, takže se mohl každou chvíli vrátit.
Přešla jsem ke dveřím a povzdychla si. Pak jsem se o ně frustrovaně opřela hlavou a - málem jsem dopadla po hlavě ven na zem!!!
Bylo odemčeno!!! Odemčeno!!! Mohla jsem odejít! Tedy pokud to nenastražil a nečíhal někde s puškou, připraven mě zabít, jakmile vyběhnu ze dveří.
Bylo to zvláštní. Narovnala jsem se, pořádně se nadechla čerstvého vzduchu a rozhlédla se.
On by to neudělal. Takhle daleko by se zkouškou nezašel. Přece mě nechtěl zabít. Už měl možností, že by to člověk nespočítal. Každý den mě mohl zabít. Neudělal to. Takže jen zapomněl zamknout.
Posadila jsem se na první schůdek u prahu a podepřela si dlaněmi bradu.
Přemýšlela jsem.
Teď jsem svou paní. Můžu zmizet a než na to přijde, budu dávno v trapu. Nikdy by mě nenašel...
No jo, ale pořád je tady skutečnost, že on není ten, kdo mě chtěl zabít. Ten, co si to objednal, číhá někde venku...
Zvykla jsem si na Billa. Odešla bych ráda. Třeba někam úplně jinam. Do Washingtonu, do Virginie, tam je hezky,... nebo rovnou do Evropy, třeba do Irska. Ale jedině s ním. Vážně jsem mu věřila. Víc, než komukoliv jinému.
Ještě jednou jsem se rozhlédla. Svoboda. Čerstvý vzduch. Možnost rozhodovat sama o sobě. Z druhé stránky se to dá pojmenovat jako samota, nebezpečí neznáma, osamělost. Což je skoro to samé jako samota.
Zavrtěla jsem hlavou. Kdepak, tam venku mě nic dobrého nečeká. Chtěla jsem zůstat s Billem a jednou ho třeba přemluvit, abychom společně odcestovali. Bylo by to určitě hezké...
Jen jsem se pořád trochu bála. Tohle místo mělo svou energii. Tu dobrou i tu špatnou. Ta dobrá se vytratila kdykoliv, když Bill zmizel. A ta špatná zůstala. Necítila jsem se tu bez něj dobře.
Nevědomky jsem se obejmula pažemi a zjistila, že jsem stále jen v tílku a spodním prádle. Prostě tak, jak jsem šla spát.
Chtěla jsem mít Billa u sebe. Chtělo se mi brečet. Cítila jsem se hrozně špatně. Všechno na mě dolehlo, dávala jsem si vinu za cokoliv, co se za posledních pár měsíců stalo.
Tahle myšlenka mě donutila počítat. Jak dlouho už jsem tu mohla být?! Když jsem byla nemocná, mohlo to trvat dva týdny, ale klidně i celý měsíc. Další minimálně týden jsem tu byla po svém uzdravení. No, tipovala jsem tedy něco kolem dvou měsíců. Páni, to bych ani neřekla... Sama jsem nevěděla, jestli mi to utíkalo rychleji, nebo spíše pomaleji.
Zadívala jsem se na modrošedou oblohu.
Věci se dějí z nějakého důvodu. Muselo to tak být. Protože... Proč bych tu jinak byla? Musel to být záměr, muselo za tím prostě něco být. Muselo se to stát pro něco, co teprve přijde. Určitě.
Zaslechla jsem zvuk motoru. Byl to pick-up. Hlavu jsem si opřela o rám dveří a pozorovala pick-up, jak sjíždí do kaňonu.
Zastavil na svém místě vedle domku.
Bill vystoupil.
Nadechla jsem se zhluboka, byla jsem nervózní.
Bill došel skoro až ke dveřím, když mě spatřil - a já spatřila jeho.
Bill vytřeštil oči.
Já zalapala po dechu. Dostala jsem strach.
Pak zalapal po dechu i Bill.
Pro změnu jsem vytřeštila oči já.
Otevřel ústa. „Já... Ja-á... jsem... Já jsem... nezamknul?!" vykoktal a zamrkal. „A... ty?" ukázal na mě. „Neodešla jsi..."
Pousmála jsem se a zavrtěla hlavou.
On si dal ruce v bok a rozdýchával to. „Mohla jsi," pokračoval. „Proč... Proč jsi... Proč jsi...?"
Měl dost. Pousmála jsem se ještě víc. Upřímně. Vstala jsem, pohladila ho po tváři a zmizela zpátky v domě.
Trvalo ještě několik minut, než byl schopný jít taky dovnitř. Byl naprosto šokovaný mým jednáním.
Zavřel za sebou a pozoroval mě, jak jsem tak nesměle stála u postele jen ve spodním prádle a přiléhavém tílku, pažemi si stále objímajíce tělo.
Tázavě jsem se na něj podívala.
Bill vypustil všechen vzduch z plic, rázným krokem došel těsně ke mně, dlaněmi si mě jemně přidržel za krk a začal mě divoce líbat. Oplácela jsem mu polibky a přidržovala si jeho dlaně na svém krku. Pak se na mě víc namáčknul a já přepadla na postel. Zasmála jsem se tomu a všimla si, že taky vyprsknul smíchy, zatímco na mě spočíval celým tělem.
Pak náhle přestal, slezl ze mě a pomohl mi zpět na nohy. Pochopila jsem. Tohle směřovalo dál a to on nechtěl.
Bylo to velice zvláštní. Mohla jsem. Neudělala jsem to. Mohla jsem a neudělala to...

Leželi jsme vedle sebe v mé posteli a snažili se spát, ale nešlo to. Už nebylo tak snadné vedle sebe jen tak ležet. Už to bylo prostě jiné. Přeskočilo to mezi námi na jinou úroveň, kterou jsem doteď nepoznala.
„Shelly," zašeptal tak tiše, že jsem mu sotva rozumněla.
„Copak?" odpověděla jsem naschvál ještě tišeji.
„Věřím ti. Bezmezně."
Pousmála jsem se. Bylo krásné to od něj slyšet. Cítila jsem se být svobodnější než kdykoliv předtím. Naprosto svobodně jsem se rozhodla zůstat. Už jsem to konečně dokázala rozlišit a pochopit, v čem to všechno spočívá.
Byla jsem vděčná za svoje rozhodnutí.
Rozhodla jsem se neměnit, co se mělo stát. A Bill se v mém životě určitě neobjevil náhodou. Objevil se tu, protože jsem ho potřebovala. Byl tu už jen pro mě, pro nikoho jiného.
Když mě objal kolem ramen, a já se k němu ještě víc přitulila, cítila jsem se být daleko volnější, než dnes ráno, kdy jsem vážně mohla navěky zmizet z jeho života a jeho vyškrtnout z mého. Existuje důvod, proč jsem to neudělala. Důvod, proč jsem se rozhodla zůstat s ním. Nebyl to strach z člověka, který si objednal mou smrt. Nebylo přeci těžké změnit si jméno, image, odletět do Evropy a pohřbít Shelly Woodsovou i Shelby La Vita zároveň.
Ten důvod musel být daleko bližší, osobnější.
Mohl to být Bill. On mohl být ten jediný důvod. Ten hlavní důvod.
Věděla jsem, že se to dozvím v nejbližší době, protože jsem náš vztah trvale a konečně upevnila.
Já jsem věřila Billovi a on teď mohl věřit mně.
Byla jsem vděčná. Šťastná. Cítila jsem se být i chytřejší. Zodpovědnější. A víc v bezpečí.
New York byl pasé.
Nikdy se tam nevrátím.
Pohřbím Shelby La Vita, ale Shelly Woodsová bude žít!
Děkovala jsem Bohu za Billa. Za to, že i on změnil něco ve mně...