Created by fate (PROBÍHÁ OPRAVA)

38. díl - Chyby

Stála jsem před zrcadlem v koupelně, opírala se o umývadlo a sledovala svůj obličej. Nekoukala jsem na to, jak vypadám, ale na to, na koho se vlastně dívám. Byl to někdo jiný. V New Yorku jsem se dívala do zrcadla a viděla jsem městskou pýchu, sebevědomí, samozřejmost, vnější krásu. Tady jsem se změnila. A nebylo to jen nedostatkem make-upu.
Stmívalo se. Potřebovala jsem si provětrat hlavu a tak jsem vyšla ven. Děsila mě majestátnost okolí, to, jak na mě působil kaňon. Chodila jsem sem a tam napříč celým kaňonem. Byla to dálka. Nachodila jsem pár kilometrů a ani nevnímala tu tmu, která mě obklopovala. Ani jsem vlastně nechápala, proč se nebojím.
Ale ti nejhorší démoni stejně sídlili v mé hlavě, takže jsem se vlastně ani neměla čeho bát.
Chytala jsem se za hlavu pod tíhou vzpomínek. Výčitek. Strachu.
Už déle jsem si byla jistá jednou věcí. A to, že nechci zkysnout tady, ale ani se nechci vrátit do New Yorku.
Počítala jsem s Aljaškou.

„Chceš dospět?" zeptal se mě Colin a založil si ruce na prsou.
Podivila jsem se nad jeho nesmyslnou otázkou a ještě si lokla vodky s ledem.
„Máš možnost," pokračoval, ale tentokrát už čekal na mou reakci.
„Vážně?" vypadlo ze mě spolu se škytnutím.
Protočil oči. „Můžeš se mnou a mojí přítelkyní jet do Miami," nabídl mi.
Zamračila jsem se. „Vy jste ještě pořád spolu?"
Uchechtl se. „Ano, protože já nejsem jako ty. Zašoustat a čau. Tak pojedeš?"
Přemýšlela jsem. „A na co vlastně Miami?"
„Protože Rhonda se tam setká s bratrem. A ty tam můžeš taky někoho potkat," lákal mě.
„Kdo je Rhonda?" zapátrala jsem v paměti.
Colin prudce vydechl nosem. „Moje přítelkyně."
Pevně jsem semkla rty k sobě. To jsem asi přepískla.
„No nic," ztratil se mnou trpělivost. „Do večera mi dej vědět."

Asi jsem udělala dobře. Seděla jsem v letadle s Rhondou a Colinem a nevěděla, jestli bych měla raději mluvit nebo držet hubu. Připadala jsem si před ní trapně. Mladší sestra jejího přítele. Proboha.
Prohlédla jsem si ji. Měla ve tváři blažený výraz. Její zrzavé vlasy jako z reklamy na Schwarzkopf byly dost dlouhé, aby jí z ramenou padaly rovnou na záda. Měla ofinku. Oči měla čistě zelené. Vypadala jako jedna z těch známých hereček, které se proslavily těmi nejhoršími filmy. Ale ne, abych nebyla tak krutá, líbila se mi. Colin si vybral dobře. A to s ní byl už tři roky.

„Takže, Coline, Shelly," promluvila opatrně Rhonda a usmála se, „tohle je můj bratr Damon."
Podívala jsem se znuděně na kluka zhruba stejně starého se mnou, s hnědými vlasy a pronikavýma očima. Nebyl úplně k zahození.
„Moc mě těší," přikývl Colin a podal mu ruku.
„Mě taky," vyhrkl Rhondin bratr. Pak se otočil na mě, zadíval se mi do očí a mírně naklonil hlavu na stranu. Jo, tak to nebude můj typ.
„Shell," připomněla jsem se mu a taky mu podala ruku, aby se neřeklo.
„Damon," mrknul a usmál se na mě.
„No, my s Rhondou už máme nějaký program," drknul do mě Colin, „ale ty bys mohla někam zajít s Damonem."
Probodla jsem bratra vražedným pohledem. „Ten váš program je mi úplně jasný," zakřenila jsem se.
„Shell!" okřikl mě Colin, čímž jen upozornil, že je to pravda.
„Nech ji," smála se Rhonda. „Vždyť už není malá."
Colin s Rhondou tedy odešli neznámo kam a my jsme s Damonem zůstali sami. Stáli jsme naproti sobě v hotelovém baru a ani se nedívali na sebe.
Rozhodla jsem se prolomit ticho.
„Nechceš se opít, vyspat se se mnou a pak se třeba... vykoupat?" vypadlo ze mě.
Zasmál se. Považoval to za vtip. Ale neodpověděl.
Zavrtěla jsem nad ním hlavou, vzala ho za paži a vedla přímo k baru, kde jsem nám objednala dva panáky.
Stud a stres opadly, tedy spíše z Damona, já jsem byla dostatečně společenská už v New Yorku, a my jsme se mohli normálně bavit.
Když jsme byli oba dost společensky unavení, odebrali jsme se do hotelu.
„Jaké je číslo tvého pokoje?" ptal se mě Damon ve výtahu.
„Dvě stě pětka, proč?"
„Mám dvě stě šestku," pokrčil rameny.
Zasmála jsem se. „Proč máme pokoje vedle sebe? Kdo je takhle objednával?"
Hned měl odpověď: „Vsadím se, že v tom má prsty moje sestra s Colinem."
„Nedivila bych se," přitakala jsem a protočila oči.
Výtah zastavil, my jsme vystoupili a prošli tmavou chodbou až k našim pokojům.
Že nejsme společensky unavení, ale opilí, jsme poznali, když jsme se snažili dostat do pokoje toho druhého. On se snažil odemknout dvě stě pětku a já se dobývala do dvě stě šestky.
Dostali jsme záchvat smíchu přímo tam na chodbě a sesunuli se po zdi na zem.
Pak jsem si na něco vzpomněla: „Víš, moje nabídka pořád platí. Navíc první část je za námi. Opili jsme se. Teď se spolu můžeme vyspat."
Damon se otočil směrem ke mně. „To je v New Yorku běžné?"
„Možná spíš u mě," opravila jsem ho. „Dělám to tak. Baví mě to. Nechlubím se tím, ale nestydím se."
„Myslím, že máš na víc," zamyslel se. „Jsi slušná holka, nepotřebuješ chlapy do postele. Měli by před tebou klečet."
„Hm," zamručela jsem. „S tebou asi vážně nic nebude, co?"
„Ne že bych nebyl na holky nebo že by ses mi nelíbila, ale snažím se ti ukázat, jak daleko dojdeš u mužů už jen s tím, když promluvíš," zadrmolil.
„A dneska to ani trochu nechceš?" provokovala jsem ho.
„Můžu ti odolávat klidně celou noc, krásko," mrknul na mě.
Pobaveně jsem vzdychla. „Zdá se, že my dva budeme vážně přátelé."
„Třeba ne," uchechtl se, vstal, mně také pomohl na nohy, popřáli jsme si dobrou noc a zapadli do svých pokojů.

Když jsem z polospánku zaslechla kvílení pneumatik, doširoka jsem otevřela oči a bleskově si srovnala myšlenky.
Byl večer, stmívalo se.
Bill se vrátil!!!
Vypískla jsem a vyskočila do sedu.
Chvíle očekávání.
Pak se dveře otevřely a ze tmy pomalu vešel on. Bill.
Podíval se na mě a já na něj.
Usmála jsem se.
Pomalu jsem vstala a váhavě k němu přistoupila. Trochu mě děsil důvod jeho odjezdu i návratu.
Zabil.
Odjel, aby zabil a vrátil se, protože to udělal.
Žili jsme z peněz za vraždy.
Připadala jsem si jako kanibal. Žila jsem doslova ze ztracených životů ostatních.
„Shelly," zašeptal, „pořád jsem to já."
Přivřela jsem zkoumavě oči, jako bych zvažovala, zda je to pravda.
„Jsem doma," pokračoval a udělal ke mně nepatrný krok, pak se přitisknul celým tělem na to mé.
Objala jsem ho kolem krku, opřela se o něj a zavřela oči. Cítila jsem mezi námi moje větší bříško s dvojčaty.
„Chyběla jsi mi," přiznal.
Pousmála jsem se pro sebe.
„Řekni něco," zaprosil a odtáhl se ode mě tak, aby mi viděl do očí a snažil se z nich aspoň něco vyčíst.
Nadechla jsem se, ale vůbec jsem netušila, co bych mu měla říct.
Čekal.
„Zeleninu jsem snědla," vysypala jsem ze sebe první blbost, co mi přišla na jazyk.
Naklonil se ke mně a políbil mě.
Trpěla jsem. Tolik mi chyběl a přitom jsem se tolik obávala představ toho, co udělal. Ale chtěla jsem, aby byl u mě, tisknul mě v náruči, líbal mě, dýchal mi tak dráždivě na krk, jak to uměl snad jenom on, aby mi tak pomalu a vzrušivě svlékal oblečení, když se mě chystal vyzvednout do sedmého nebe... Musela jsem cítit jeho tělo, duše mi prostě nestačila.

Leželi jsme vedle sebe, já jsem si své obnažené tělo schovala do deky, on se neobtěžoval. Ležel na zádech a bylo na něm vidět, že přemýšlí nad něčím nepříjemným.
„Co se děje?" nedalo mi to.
„Měl jsem ze sebe nejdříve smýt tu krev," vzdychl a podíval se na mě.
„Cože?!" vypískla jsem a vytřeštila oči.
„Obrazně řečeno," klidnil mě.
„Uff," vydechla jsem a uvolnila se. Taky jsem se otočila na záda a přemýšlela zase nad svými věcmi. Zase mě zatrápilo, že jsem políbila doktora Deana. Nebyl mezi námi vztah, ale proč jsme stále opakovali tu stejnou chybu?
„Chceš spát?" zeptal se mě náhle Bill.
„Ne," zavrtěla jsem hlavou. „Chci tady jen vedle tebe ležet a být při vědomí a vědět, že jsi u mě."
Přitáhl si mě ještě blíž k sobě a otočil se na bok tváří ke mně. Vyhledala jsem v tom těžkém šeru jeho oči. Byly starostlivější než kdy jindy.
„Budu muset odjet ještě jednou," oznámil mi bez varování. „Asi tak za měsíc. Až se situace uklidní."
Přikývla jsem. Nechtěla jsem s ním řešit tyhle věci. Neměla jsem na ně žaludek. Neptala jsem se.
On ale pokračoval: „Nějak se mi to tam nepovedlo..."
A doprdele...