Created by fate (PROBÍHÁ OPRAVA)

66. díl - Billovy tváře

Přišla jsem domů, lehla si na gauč a usnula.
Probudil mě Bill. Stál nade mnou s talířem příjemně vonícího pokrmu. Nějaká masová směs.
„Musíš se najíst," oznámil mi s vážnou tváří a položil talíř na stolek, pak se posadil vedle mě na volné místečko.
Až teď jsem si uvědomila, jaký jsem měla hlad. Pustila jsem se do jídla a během chvíle byl talíř prázdný. Bill mě pozoroval, ale nic neříkal. Ani když jsem se zvedla a odnesla talíř do myčky. Pak jsem se vrátila na gauč a posadila se těsně k němu.
Mlčela jsem.
I on mlčel.
Pak jsem cítila, že se na mě dívá.
Pootočila jsem hlavu a zadívala se mu do očí. Jeho starostlivé oči byly ještě starostlivější.
„Co je to s námi?" zeptal se a pohled odvrátil.
Zamyslela jsem se. „Mělo by s námi něco být?"
Uchechtl se. „New York tě dost okatě ovlivňuje!"
„Mýlíš se!" vyštěkla jsem. „Je to můj domov. Taková jsem a takovou mě musíš přijmout."
„Nebudu přijímat tvoji newyorskou verzi. Chci zpátky starou Shelly!" vyjel na mě.
„A já mám dost toho, jak mě každý chce mít!" zaječela jsem nepříčetně.
Zane vyletěl ze svého pokoje.
„Ty sem ani nechoď!" zařval na něj Bill a stoupnul si.
Taky jsem se postavila.
Zane se však nedal a zamířil přímo k nám. Chyba.
Když se přiblížil ke mně a natáhl ke mně ruku, Bill mu ji zkroutil za zády a svou druhou rukou mu dal pěstí do zad, takže Zane heknul a sklonil se a vzápětí měl hlavu těsně u hrany stolu a zíral na tu hranu.
Já jsem pro změnu zírala na Billa.
„Pusť ho," zašeptala jsem.
Bill jen zatnul čelist.
„Okamžitě ho pusť!" zvýšila jsem hlas a chytila se za hlavu.
„Ta svině chcípne!" zasyčel Bill a chytil Zanea zezadu za vlasy.
„Bille,... prosím," vydechla jsem. Šlo zřejmě do tuhého. „Já tě žádám," pokračovala jsem. „Kvůli Kellanovi, kvůli mně,... kvůli -"

„Bille, chtěla bych ti něco říct..."
„Ano?"
„Napadlo mě jedno místo, kam bychom mohli odejít i s dítětem."
„Jaké místo?"
„Aljaška."

Vzpomněla jsem si!!!
„... kvůli Aljašce!" vypískla jsem. „Zvládej svoje emoce a vydrž to na Aljašku!"
Bill se zarazil. „Svoje emoce?! Tenhle New York nám denodenně připravuje extázi do pití! Nejsme to my!" houknul a pustil Zanea, který se co nejrychleji odplazil pryč.
„Tobě nejde o tohle!" opáčila jsem. „Tobě jde o to, že už nejsme trosečníci na pustém ostrově. Už nejsme jen ty a já! A v nejbližší době nebudeme! Tohle tě žere! A ještě mnohem víc tě žere, že mně to nevadí!" vyprskla jsem a chtěla odejít, ale zadržel mě Zane.
Přiblížil se k nám, teď už po dvou, v ruce držel revolver a mířil na Billa.
„Williame Frankline, zatýkám tě za napadení policisty!" zašeptal.
Bill se na něj otočil celým tělem a dal si ruce lehce nad hlavu. „Vezmi mu tu bouchačku!" pronesl směrem ke mně s klidem zabijáka. S klidem před bouří.
„To bys neudělala!" řekl Zane stejně klidně spíš Billovi.
„Vezmi mu to!" zopakoval Bill.
„Nedělej to!" zavrčel Zane.
Chytila jsem si hlavu do dlaní, otřela si slzu, která se mi přehoupla přes řasy a pomalu jsem si stoupla přímo před Zaneovu pistoli zády k Billovi. Pozorovala jsem Zaneův náhle nervózní prst na spoušti. Cukal sebou. Jeho čelo se orosilo.
„Uhni, doprdele!" přikázal mi.
„Nepohnu se o píď," oznámila jsem mu. „Sleduju hlaveň. Kam se pohne hlaveň, pohnu se i já. Můžeš mě zastřelit, v tom ti nikdo nebrání!"
Zane byl zoufalý. „To jsi se naučila od něj, ty čůzo!" osočil mě a odjistil zbraň.
„Neříkej mi tak," požádala jsem ho. „A odpusť mi... Ale sama Kellana vychovávat nehodlám!"
„Především tě neměl znásilňovat, pak by žádnej Kellan ani nebyl!" zařval Zane.
Bill k němu udělal jeden varovný krok, než jsem ho zastavila.
„Mám chuť vás oba poslat do prdele!" zdůraznila jsem každé slovo zvlášť. „Měli bychom každý zalézt do svého pokoje a zůstat tam, dokud se neuklidníme!"
„Nasrat!" houknul Zane. „Jdu za manželkou do hotelu. Nenechám se tady tím psychopatem," kývl směrem k Billovi, „zabít. A ty jsi mě zradila!" hodil po mně zoufalý pohled, otočil se a odešel.
Já jsem se vztekle otočila na Billa.
„Co je?" zavrčel.
„Co to mělo znamenat?" sykla jsem.
„Nic," zabručel. „Jen mě nasral."
„Aha!" nadechla jsem se naoko překvapeně. „A až tě naseru já, tak mi zlomíš vaz?! Až tě nasere Kellan, praštíš s ním o zem?!?" vykřikla jsem.
„Na vás dva nedám dopustit!" zarazil mě Bill a přiblížil se.
Já jsem udělala krok vzad a zavrtěla hlavou. „Já nechci, aby se můj syn tohle od tebe učil!"

Prospala jsem většinu času a čekala na spásu. Až znovu půjdu do klubu a zjistím si, kdo mě to tehdy chtěl vidět mrtvou...
Jenže ten čas neutíkal. A mě všechno štvalo, deprimovalo nebo nutilo brečet. Chtěla jsem vidět syna, ale neměla jsem dost sil vstát z postele....
Jednou v noci za mnou přišel Bill, do té doby spal na gauči v obýváku. Posadil se ke mně na postel a odhrnul mi pramínek vlasů z obličeje.
„Jsi to pod těmi vlasy ještě ty?" zamumlal s malým náznakem úsměvu.
Zabručela jsem na něj cosi nesrozumitelného ve smyslu, ať vypadne a otočila se na druhý bok.
Vzdychl. „Ujely mi nervy, pokud jde o toho hajzla," promluvil.
„Není to hajzl!" bránila jsem Zanea.
Bill se na mě tak zkoumavě zadíval a pak vzdychl. „Cítíš k němu něco?"
„Ne!" vyjekla jsem. „Je to přítel! Ten nejlepší přítel!"
„Tak proč se tak dobrý přítel plete do cizích vztahů?!" vypěnil.
„Nebudu se s tebou dohadovat!" sykla jsem a vystřelila do sedu.
Chytil mě za ruku, ale já jsem se vysmekla.
„Pověz mi něco," vyzvala jsem ho.
„Ano?"
„Co přichází dřív? Touha nebo láska?" zeptala jsem se.
Bill se zamyslel. „Asi touha. Proč?"
„Protože nedokážu definovat, co přesně je aktuálně mezi námi!" vyštěkla jsem. „Já tě miluju, ale mám pocit, že tě vůbec neznám, přitom tě znám tak dobře! Znám tě, ale stále mě překvapuje, čeho jsi vlastně schopný!"
„Všeho," odpověděl s klidem.
„Všeho," zopakovala jsem s povzdychem. „Já tě vážně neznám..." zavrtěla jsem nad sebou hlavou.
„Znáš," zašeptal a přejel mi prstem po stehně. „Znáš mě jako milence, znáš mě jako zabijáka, znáš mě jako otce... Znáš všechny moje stránky."
„Spíš všechny tvoje tváře!" zamračila jsem se.
„Zvykneš si?" ptal se.
Nakrčila jsem čelo. „Mám na výběr?"
„Ne," zasmál se. „Protože jsi moje a protože vím, že mě miluješ."

Chtěla jsem pochopit, co se kolem mě dělo, co se změnilo, co se vlastně stalo. Nechápala jsem. V jednu chvíli jsem si v poklidu odjížděla do domu mých rodičů v Texasu,... ale vzápětí jsem byla těhotná, uvězněná sama v sobě někde mezi mým mozkem, srdcem a duší, s cizím mužem s přirozenými sklony k násilí, někde v poušti.
Často jsem přemýšlela, co by dělaly jiné dívky na mém místě. Možná že jiné dívky by se do takové situace ani nedostaly. To jen já mám smůlu na extrémy.
Bill sám o sobě byl extrém.
Texas byl extrém.
Dvojčata byla extrém a to, co se nám stalo byl taky extrém.
Celý rok jsem byla vězněm vlastní duše.

„Miluju tě," zašeptal Bill mezi dveřmi.
Přikývla jsem.
„Miluju i našeho syna," pokračoval.
„Já zase miluju to, jak si myslíš, že bude najednou všechno v pohodě," odfrkla jsem.
Protočil oči.
„Jestli se v New Yorku cítíš nějak špatně, vrať se do Texasu!" zasténala jsem zoufale.
Zatnul čelist. „Jsi ještě malá holka! A absolutně netušíš, co vlastně chceš!" syknul.
Pootevřela jsem šokem ústa, ale pak mě napadl protiútok: „Proč by jsi spal s malou holkou?"
„A proč ne?" pokrčil zlomyslně. Po mém hlubokém nádechu zavrtěl hlavou a řekl: „Odjedu. Ale Kellana beru s sebou. A nezkoušej mě jakkoliv zastavit!"