Created by fate (PROBÍHÁ OPRAVA)

68. díl - O pár týdnů později

   Nejdříve jsem se bála jen vylézt z bytu. Nevěděla jsem, kdo bude rychlejší. Jestli já, nebo Colin. Co když to nevzdal? Co když bude mít strach z prozrazení? Co když mu dal Sicario vědět a co když mu Colin nabídl víc? Nakonec na mě mohl najmout ještě někoho. Prostě jsem měla hrozný strach.
   Seděla jsem doma a čekala na spasení, které nikdy nemělo přijít. Já jsem musela podniknout spoustu kroků, abych byla volná.
   Zeptala jsem se sama sebe. Každý se někdy zeptá sám sebe, jestli jeho poslední rozhodnutí bylo správné. Jestli to nebude mít následky. Jestli tím neovlivnil ještě někoho. Jestli toho nebude litovat. Já jsem lítost nepociťovala. Spíš nejistotu ze sebe sama. Bylo to jako sen. Měla jsem syna a můj syn měl otce, kterého jsem milovala, ale přesto jsem ho nechala odejít. Strávila jsem s ním celý rok. Prakticky jsem byla jeho zajatkyní. Ale zamilovala jsem se do něho. I přes bolest, kterou mi jednou způsobil, jsem s ním dokázala být a milovat ho. Ano, byla to opravdová láska a já jsem si teď byla jednou věcí jistá. Někdy je pustý ostrov lepší než civilizace, do které nezapadám. A s Billem jsem byla na pustém ostrově. Ten kaňon byl náš pustý ostrov. Nebylo to špatné. Je to k nevíře. Většina lidí by to nepochopila - proč. Já to neumím vysvětlit těm, jež trvají na názoru, že je to bláznovství. Je to bláznovství, ale vybrala jsem si to. Dobrovolně. Tak se mi to líbilo. Tak jsem se naučila žít.

   Zaklepala jsem na ty dveře. Odhodlala jsem se. Právě teď jsem se cítila být nejsilnější. Překonala jsem svůj velký strach.
   Jakmile jsem však zaslechla kroky blížící se ke dveřím z vnitra bytu, podlomila se mi kolena. Oči se mi zaplnily slzami.
   „Tak do toho!“ zašeptala jsem si pro sebe, abych si dodala nahlas odvahu.
   Dveře se otevřely dokořán a najednou naproti mě nestál žádný vrah ani lhář, ani násilník, ani sadista, stál tam můj bratr, který mi vždycky ve všem poradil a pomohl mi se dostat ze všeho, v čem jsem se topila.
   „Shell...“ hlesl, ale moje jméno se mu zaseklo v hrdle. Díval se na mě jako na dámu s kosou.
   Jediný můj výdech způsobil zatmění před očima. Vzpomněla jsem si na hlaveň pistole, jež byla tou poslední věcí, kterou jsem viděla, než jsem se vzbudila v nemocnici... bez mého druhého dítěte.
   „Coline,“ přikývla jsem na pozdrav, ale zřejmě jsem tím prozrazovala své záměry a především pocity, protože moje tvář byla kamenná. Stála jsem před člověkem, který mě chtěl zabít, ale nedokázal to sám. V jednu chvíli jsem si připadala tak maličká, ale v tu druhou chvíli jsem Colina pomyslně přerostla nejméně o dva metry...
   „Co se děje?“ zašeptal. Zněl tak nevinně. Jak skvělá přetvářka.
   „Můžu dál? Máš na mě chvilku?“ zeptala jsem se a zhluboka se nadechla.
   Zavřel oči a odevzdaně přikývl. Zřejmě už tušil, o co jde.
   Vešla jsem dovnitř. Došlo mi, že jsem přišla s holýma rukama. Tím jsem nemyslela, že jsem mu nepřinesla žádný dárek nebo něco k jídlu, ale že jsem si nevzala žádnou zbraň pro případ, že by došlo na bitvu.
   „Smím si vzít sklenici vody?“ otočila jsem se na něj.
   „Jistě.“
   Kráčela jsem do kuchyně, jako bych snad chodila po nášlapných minách. Hlavou se mi honily ty nejhorší scénáře, které jsem vůbec nepromyslela, než jsem sem šla. On dobře ví, že žádný z těch vrahů nesplnil, co měl. Co když využije chvíle, kdy jsem k němu otočená zády a vykoná to sám? Byla jsem teď tak zranitelná... Příliš zranitelná. Při této myšlence mě panika donutila se rychle otočit. Stál naproti mě a pozoroval mě.
   Rychle jsem popadla sklenici s vodou a chtěla si vzít nůž, což byl původní plán, sklenice byla záminka, ale pod jeho pohledem jsem se zase zmenšovala. Nedokázala jsem vzít ten nůž. Vzala jsem si tedy jen tu sklenici, napustila do ní studenou vodu a malinko si lokla. Spolkla jsem s douškem vody i knedlík v krku, ale abych ze sebe smyla paniku, jež se ve mně šířila jako nádor, musela bych udělat zoufalé řešení. Jenže k tomu jsem zatím neměla důvod...
   „Proč jsi tak najednou přišla?“ optal se nervózně.
   Zhluboka jsem se nadechla a pokynula mu, ať se posadí na barovou židli naproti mě.
   Udělal to a tázavě se na mě zadíval.
   Sbírala jsem odvahu a dýchala čím dál tím rychleji.
   Čekal.
   Nadechla jsem se a zase vydechla. Teď už jsem věděla, že to řeknu. Pootevřela jsem ústa a vyřkla to tak dlouho očekávané slovo: „Sicario.“
   Přestal dýchat a zbledl během chviličky.
   Tak to bylo potvrzeno. Věděl, oč jde.
   Jakmile to potvrdil lehkým přikývnutím, promítlo se mi před očima všechno to, co se mi kvůli němu stalo. Moje děti. Útěk. Neustálé strachování se o svůj život.
   Bez přemýšlení jsem po něm vší silou hodila sklenici, ale netrefila jsem, rozbila se na malé kousky o zeď za ním a na něj už dopadly jen střepy a voda. Jeden střep se mu alespoň zabodl do ramene. Jakmile jsem uviděla krev, došlo mi, že musím utéct, protože on se vzápětí zvedl a vrhnul se proti mě.
   Utíkala jsem do obýváku a chtěla do předsíně, ale všimla jsem si klíče v zámku. Bylo zamčeno!!! Nestihla bych odemknout. Zaběhla jsem ke konferenčnímu stolku a popadla z něj nůžky, kterými jsem se rozmáchla hned, jak jsem cítila, že byl těsně za mnou.
    Zařval a chytil se za tvář. Všimla jsem si šrámu od levého spánku až ke krku.
   „Ty děvko!“ zařval na mě a prohrábl se v zásuvce komody, u níž stál. Vytáhl malý revolver a namířil jím na mě.
   „Doprdele!“ zaklela jsem nahlas a schovala se za gauč, přestože jsem věděla, že mi to nijak nepomůže. „Proč?!“ zavřískala jsem na něj se slzami zoufalství v očích.
   „Proč?!“ zopakoval po mně nevěřícně. „Ty chceš vědět, proč?“
   „Coline, jsme přece sourozenci! Jsem tvá sestra!“ vzlykla jsem. „Proč jsem měla zemřít?“
   Rozdýchal to a revolver zase položil na komodu. Pak se o ni opřel. Po chvilce velice pomalu promluvil: „Ty jsi doslova pošpinila jméno našich rodičů. Urazila jsi nás a zničila naše dobrá jména...“
   Poslouchala jsem ho, protože mě ten důvod doopravdy zajímal, ale můj pohled se zastavil na revolveru za ním. Pak mi došlo, že nemluví a jen se na mě tázavě dívá.
   „Koukáš na to?“ obrátil pohled k revolveru.
   „Pokračuj,“ vyzvala jsem ho klidně s ironickým úsměvem.
   „Já jsem podporoval tvůj sen. Chtěla jsi být herečkou. Chtěla jsi být známá. Pomohl jsem ti. Ale tobě to nestačilo. Chtěla jsi víc. Prodat se dál. Vrcholem byl tvůj tajný románek s režisérem...“
   „Proboha, Coline, to myslíš vážně?!“ vyletěla jsem.
   „Ještě jsem neskončil!“ zvýšil hlas. „Věděl jsem, že naší matce by z tvého jednání puklo srdce a otec by se raději upil k smrti, než aby tě viděl takhle... Věděl jsem, že i kdyby žili, ty bys je zabila znovu!“
   Všimla jsem si sešívačky ve stolku pode mnou. Velice pomalu jsem se posadila s pohledem upřeným na něj.
   „Nic nezkoušej!“ upozornil mě.
   „Chci to s tebou v klidu probrat!“ ohradila jsem se. „Tak se na to pojď posadit a nebuď osel!“
   Zatnul zuby, ale poslechl mě. Věděla jsem, že bych musela být rychlá. Jako had, když se zakousne. Snažila jsem se svou rychlejší ruku posunout co nejblíž ke stolku pod záminkou, že si mnu bolavé koleno.
   „Když se mi doneslo, že vrah, který tě měl odstranit, tě udržuje naživu, potřeboval jsem se pojistit...“ pokračoval.
   „Páni,“ přimhouřila jsem naštvaně oči. „Ty bys odstranil vlastní sestru jen kvůli dobrému jménu... Nech mě hádat. Nemohl jsi se dostat na vyšší post, protože jsi měl nálepku bratra prostitutky?“
   „Žijeme v krutém světě, drahá sestro,“ přikývl. „A v tomhle světě bych nikdy nemohl být zástupce ředitele s jistou budoucností kreativního ředitele podniku, když jsi tu byla ty. Jen jsem se staral o svou budoucnost. Abych v tomhle světě přežil. Ty jsi nikdy neměla problém starat se jen o sebe.“
   „Jsi frajer,“ uznala jsem ironicky. „K tomu už nemám, co bych řekla.“
   „V tom případě,“ odmlčel se dramaticky, „to skončíme.“
   V tu ránu jsem věděla, že další příležitost už nedostanu. Bleskurychle jsem sáhla po sešívačce a udeřila ho do hlavy, načež jsem jí cvackla, ale do prázdna. Doslova jsem skočila přes opěradlo gauče pro revolver, ale Colin byl rychlejší. Nedobrzdila jsem to a padla mu do náruče. Ucítila jsem hlaveň. Zatlačila mě do podbřišku.
   „Nedělej to,...“ vzlykla jsem naposledy.
   „Mám tě rád, Shell... Ale dokud budeš žít,... já budu nikdo.“
   Moje poslední a jediná šance. Pro okamžik překvapení jsem chytila hlaveň a než se Colin vzpamatoval, prali jsme se o revolver. Stáhla jsem ho dolů, když jsem klopýtla a revolver málem vzala s sebou. Váleli jsme se po zemi, Colin se mě snažil uhodit do hlavy a já se pokusila revolver alespoň otočit proti němu... Můj boj byl marný. Potily se mi dlaně a revolver mi z rukou prostě vyklouzl.
   Colin vstal a tentokrát mi doslova dupnul na ruku, cítila jsem lehké křupnutí a pocítila náhlou ostrou bolest v předloktí. Chtěl se ujistit, že se ani nepohnu.
   Jenže já jsem nechtěla přestat bojovat o svůj život. Já jsem měla pro co žít. Chtěla jsem žít s Billem a s Kellanem. Chtěla jsem prostě žít. Měla jsem strach, ale adrenalin mi proudil každou tepnou až po konečky prstů... i u nohou. Vymrštila jsem nohu a v tu ránu ho vší silou nakopla do toho nejcitlivějšího místa na mužském těle. Revolver mu vypadl z ruky a dopadl mi na břicho. Zaskučela jsem, ale okamžitě ho popadla a vstala, jak rychle to jen šlo. Mé zraněné tělo mi toho moc nedovolilo.
   „Je konec, brácho,“ oznámila jsem mu zadýchaně.
   Držel se za rozkrok a byl ohnutý. Strčila jsem do něj tak, že zavrávoral a dopadl na gauč.
   „Nechci ti ublížit,“ zavrtěla jsem hlavou. „Jsi můj bratr... Doufám, že jednou shniješ v pekle, ale já tě tam nepošlu!“
   „Povím ti o tom, až se znovu uvidíme,“ syknul na mě a vydechl. Jeho pohled se změnil. Vzdal boj.