Created by fate (PROBÍHÁ OPRAVA)

26. díl - Doktor Dean

Uklízela jsem Billovi gauč a našla pod pokrývkou malý zmačkaný papírek. Bylo to číslo na doktora Deana. Říkal, že by mi mohl pomoct. Že by mi nikdy neublížil. Ale bála jsem se znovu odejít od Billa. Bála jsem se jít domů. Bála jsem se cokoliv ve svém životě měnit.
Když Bill usnul, sedla jsem si na postel a žmoulala papírek v ruce zároveň s telefonem. Mám zavolat? Nebo nemám?
Nevěděla jsem.
...
„Doktor Dean."
Zalekla jsem se a zatajila dech. Nedokázala jsem ze sebe vydat hlásku.
„Kdo je tam?" ozval se znovu.
„Woodleyová," špitla jsem.
„Slečna Woodleyová?" zarazil se. „Stalo se něco?"
„Možná," potvrdila jsem neurčitě.
„Mám za vámi přijet?" ptal se.
Popotáhla jsem. „Ano, prosím," přikývla jsem, i když mě nemohl vidět, a rovnou jsem ukončila hovor.

Bill moc dobře věděl, jak jsem na tom byla v poslední době špatně, znal zpaměti moje noční můry, ale on mi musel přidat ještě jednu... A jak mohl tak klidně spát?!
Doktor Dean přijel, než jsem se nadála. Šla jsem mu otevřít a prstem naznačila, aby byl potichu. Pak jsem ho zavedla dovnitř, posadila se na postel a jemu pokynula, aby vzal místo na Billově křesle.
„Tak co vám udělal tentokrát? Dnes to není vidět," pousmál se.
Oplatila jsem úsměv. „Chtěla bych se zeptat, jestli nejste taky gynekolog,... nebo nějakého neznáte."
Vytřeštil oči. „Jste těhotná?" vyhrkl nahlas.
„Pššt!" zasyčela jsem. „Probůh, ne! Ale potřebuju vyšetření, zda jsem v pořádku."
Přikývl. „Tak se položte na postel a roztáhněte nohy. Samozřejmě si sundejte spodní prádlo," pousmál se a zase začal šátrat ve své tašce, jež s sebou přinesl.
„Žádné nemám," utrousila jsem a poslechla ho.
Viditelně ho to znervóznilo. Z tašky si vyndal jednorázové zrcadlo a ještě nějaký železný hák či co.
Zavřela jsem oči.
„Proboha," uteklo mu po chvilce vnitřní prohlídky.
„Co?" zvedla jsem hlavu.
„Položte se!" Zatlačil mě zpět do polštářů a dál vyšetřoval. Zabolelo to. Snažila jsem se nedat na sobě nic znát, ale občasné bolestné usyknutí jsem neuhlídala.
Doktor ukončil prohlídku.
Posadila jsem se a kolena si přitáhla k bradě.
„Slečno Woodleyová,..." začal, „vy jste byla v nejbližší době znásilněná?"
Už jsem otevírala pusu, že mu to vyklopím, ale pak jsem si vzpomněla na Billa a jeho lítost a na to všechno, a rozmyslela si to: „Vlastně ne. Proč?"
Doktor se zamyšleně zamračil. „Slečno, promiňte za ten výraz, ale vypadá to, jako by ve vás vybuchla bomba. Potřebovala byste dokonce možná pár stehů..."
Odfrkla jsem. „Tak hrozné to být nemůže," zavrtěla jsem hlavou.
„Znásilnil vás, že ano?" nedbal mé poznámky.
Prozradila jsem se, když jsem se prudce nadechla, zamrkala, olízla si rty a prohrábla si vlasy. Znervózněla jsem.
„Slečno, odejděte odsud!" zatnul vzteky zuby.
„Neříkejte mi, co mám dělat!" sykla jsem na něj naštvaně. Věděla jsem, že bych měla, ale bylo to pro mě jako vyletět z hnízda. A to jsem nechtěla.
„Nechte mě vám pomoct!" zamračil se a přiblížil se blíž ke mně.
Vzdychla jsem. „On to nechtěl udělat," bránila jsem chabě Billa.
Neměla jsem, co bych dál dělala. Neodpustila bych mu to, nevěřila bych mu to. Cítila bych se jako špína. Bylo by to pro nás těžké.
Není to snadné. Když se o něco pokusíte. O něco nového. A pak, když to nevyjde. Není snadné se s tím vyrovnat. Není snadné to přejít a pokusit se znovu...
Ten nahoře však všechno rozhoduje za mě.
V tu chvíli se totiž otevřely dveře a z obýváku vešel Bill. Když spatřil Deana, na chvilku se zalekl, ale pak stejně vešel.
„Co se děje?" zajímal se a díval se přitom na doktora.
„Bille," vzdychl Dean a postavil se naproti němu, „viděl jsem následky tvých činů,... ale tenhle všechny předčí... Muselo ji to neskutečně bolet, má jizvy, trhliny a chtělo by to dokonce stehy."
Bill šokovaně otevřel ústa. „Co to povídáš?"
„Mluvím o tom znásilnění," upřesnil doktor.
Bill se zamračil. „Nic nechápeš!" osočil se na něj.
Doktor přikývl. „Vyber si, Bille. Buď ji necháš odejít, nebo sem někoho pošlu, aby ji odvezli."
Pozorovala jsem Billovy reakce. Musel to pro něj být vážně šok. Taky že se tvářil, jako by se vzbudil na Marsu.
„Nechte to být, doktore."
Ano, vážně jsem se ozvala já!
Oba se na mě otočili.
„Jsem dospělá, můžu se svobodně rozhodnout, a já chci zůstat tady," dodala jsem.
Doktor pokrčil rameny, Bill se usmál.

Pustila jsem na sebe proud horké vody a pažemi si objala tělo. Ta sprcha ze mě smývala to, co se na mě každý den lepilo. Stud. Hanba. Krev, kterou jsem už dávno smyla. Pořád jsem se cítila být celá od krve...
Zavřela jsem oči a otočila se čelem ke zdi, ale bála jsem se k ní víc přiblížit, protože neviditelné ruce mě držely za vlasy a tlačily mě na ni. Byl to asi ten nejhorší zážitek za celý můj život. Žádné ponížení ani fyzická bolest se nevyrovnala znásilnění.
Protože to bylo všechno to nejhorší najednou.
Ponížení. Stud. Vztek. Bolest. Strach. Nevolnost. Zoufalství. Vina. Smutek. Zklamání...
Najednou jsem na svých zádech ucítila skutečnou ruku a s úlekem se otočila.
Za mnou stál Bill.
Zakryla jsem se jakž takž rukama.
„Co mi chceš?" vyštěkla jsem ostře.
„Dělám ti jídlo... Tak jen, jestli k tomu chceš pivo nebo džus?" ptal se a díval se někam šikmo nade mě.
„Vodu," poručila jsem si. „Chci jen vodu a chleba bez ničeho, díky." Pak jsem zatáhla závěs Billovi před nosem.
Schválně jsem pak byla ve sprše ještě déle, abych nemusela jít za ním a děkovat mu za kus žvance, který mi milostivě věnoval. Doufala jsem, že mi nechá jídlo v pokoji a já ho jen minu v obýváku...
To se však nestalo.
On čekal u stolu. V obýváku. Byly tam dvě židle. Musela jsem se tam posadit. Měla jsem na sobě jen jeho košili, která mi nebyla moc příjemná, už kvůli vzpomínkám, a šortky.
Posadila jsem se a podívala se do talíře. Byly to špagety se sýrovou omáčkou a masovými kuličkami. K tomu jsem dostala vyžádanou sklenici vody.
Moje první teplé jídlo za několik měsíců!?!
Váhavě jsem vzala příbor a podívala se tázavě na Billa.
„Dobrou chuť," přikývl s úsměvem.
Pomalu jsem si do úst strčila první sousto. No, špagety byly rozvařené, ale bylo to neskutečné. Vážně jsem dostala horké jídlo na talíři...

Když jsme dojedli, Bill odnesl talíře a já jsem automaticky bez varování utekla do pokoje a posadila se na postel.
Bill za mnou za chvíli přišel a posadil se na své křeslo.
„Snažím se si tě udobřit," zasténal.
Přikývla jsem, ale nemluvila.
„Chci, aby to bylo jako předtím... Říkala jsi, že jsi mě milovala... Copak se to všechno vytratilo?"
Opět jsem jen přikývla.
„Já jsem tě měl taky rád... Pořád mám," snažil se dál.
Už jsem se neobtěžovala ani přikývnout. Zkoumala jsem své prsty a jemu naoko nevěnovala ani trochu pozornosti. Možná jsem podvědomě čekala, až řekne něco, co mě donutí se usmát, podívat se mu do očí a odpustit... a hlavně zapomenout. Jen jsem měla strach, že se nic takového nestane.
„Něco ti povím," pokračoval, „chceš?"
Ledabyle jsem přikývla.
„Miluju Shelly Woodsovou."
Zatajila jsem dech a zadívala se mu do očí. Hledala jsem náznak lži nebo vtipu,... ale zdálo se, že tahle věta pocházela z pravé komory srdeční. Vážně?!
„Vážně?" zašeptala jsem.
„Nadevše," přikývl.
Vztek, ponížení, smutek a bolest opadaly. Velice pomalu. Ale opadaly. Jen jsem se bála dalšího zklamání.
„No,..." odkašlala jsem si, „objímat tě hned nebudu."
Pousmál se. „To jsem ani nečekal. Jen doufám, že ti to jednou budu moct ukázat a pak se to všechno nějak zpraví a ty mi budeš moct zase věřit..."
„Zopakuj to," ušklíbla jsem se a zavřela oči.
„Že,..." zapřemýšlel, „doufám, že -"
„Tohle ne," přerušila jsem ho.
Pochopil a usmál se. „Miluju tě!"
Kdyby mě nonstop nesledoval a nesnažil se ze mě vyčíst něco pozitivního, pousmála bych se. Tohle jsem ještě od nikoho neslyšela. Natož, aby ta slova patřila jen mně!
„Půjdu se projít," řekla jsem poté a zvedla se.
Procházela jsem kolem něj, najednou mě chytil za zápěstí, otočil si mě k sobě, přidržel si můj obličej v dlaních, a když jsem nekladla žádný odpor, políbil mě...
Cítila jsem, že by se to mohlo jednou zase zpravit... Jednou.