Created by fate (PROBÍHÁ OPRAVA)

50. díl - Nový život

„Vezmeš si mě?"
Zatajila jsem dech.
„Prosím," dodal.
Nevěděla jsem, co bych měla říct, jen jsem těkala očima sem a tam.
„Řekni něco," zašeptal nervózně.
---
„Navěky?" usmála jsem se.
„Navěky. Ano," přikývl.
„Tak ano," řekla jsem.
„Ano?" podivil se.
„Ano co?" vykulila jsem zmateně oči.
„No co ano?"
„Ano, ano," zamračila jsem se. Nějak jsme se do toho zamotali.
„Ano?"
„Ano!" zavrčela jsem.
Přitáhl si mě k sobě a políbil mě. „Takže ano," zašeptal.
„Ano," přitakala jsem.
Usmál se. „Po tom všem, co sis se mnou prožila... už prostě vím, že ty jsi ta pravá."

„Bille?" zamumlala jsem a pootevřela oči.
„Tady není Bill," promluvil na mě muž sedící vedle mě.
Zaostřila jsem. Musela jsem u toho dělat příšerné grimasy. Ale povedlo se mi to.
„Zane!" zamrkala jsem překvapeně. „Co tady ještě děláš?"
„To zní jako vyhazov," zavrtěl pobaveně hlavou. „Ty jsi i na Smrt moc velký sousto, Kobylko," zašeptal poté.
Zasmála jsem se. „Pravda, už mě třikrát odmítla," řekla jsem zamyšleně.
Vzápětí jsme oba vybuchli smíchy.
A než jsme se nadáli, do pokoje vpadl doktor Jenks.
„No no no," klidnil nás. „Maminko, vy máte odpočívat! Ztratila jste mnoho krve!"
Uklidnila jsem se, ale pořád jsem se tak přiblble usmívala. A teprve v tuhle chvíli jsem si všimla, že dostávám infúzi! To mě vrátilo zpátky na zem.
„Co se vlastně stalo? A co moje dítě?" začala jsem se vážně vyptávat.
„Dítě je v pořádku," odpověděl mi na tu důležitější otázku. „A kromě komplikací, které se občas někdy stanou a musí se prostě zvládnout, je v pořádku vlastně všechno. Krvácela jste nám sice trochu intenzivněji, ale to se brzy zpraví."
Oddechla jsem si. „Chci vidět svoje dítě," zadychtila jsem.
Doktor s úsměvem přikývl a zase odešel.
Otočila jsem se na Zanea. „Já uvidím svoje dítě!" vypískla jsem jako malá holka a položila mu ruku na stehno.
Zane se na mě překrásně usmál, naklonil se ke mně a políbil mě na tvář.
Byla jsem šťastná.
Chtěla jsem Zaneovi něco říct, ale v tu chvíli do pokoje vešla sestra s mým miminkem v náručí...
„Je to chlapeček, maminko," zašeptala směrem ke mně a pak mi ho opatrně podala do mé náruče. Hned pak odešla.
Dívala jsem se na něj jako na tu největší svátost, největší poklad. Bylo to neuvěřitelné. Ten fotbalista za břišní stěnou... Nevěřila jsem, že by mohl být tak krásný... Byl neuvěřitelný. Těžko uvěřitelné bylo už jen to, že jsem nosila v břiše malého anonymního vetřelce. A dvakrát jsem vážně přemýšlela, že ho nechám odstranit z mého života. Ale z toho vetřelce se vyklubal malý andílek... Stvořen mnou a Billem...
Náš malý brouček...
„A co jméno?" zeptal se Zane a vrátil mě tak zpátky do reality.
Pousmála jsem se na syna. „Kellan. Kellan Woods. Zatím," zašeptala jsem si ještě pro sebe.
Zane se pousmál. Dnes byl vůbec den plný smíchu a úsměvů. Zato včerejšek byl příšerný.
„Ještě jsem se ti chtěl vlastně omluvit za tu krasojízdu," zatvářil se provinile jako nějaký malý kluk.
„Mluvíš o jízdě à la vyvolání porodu?" ušklíbla jsem se.
„Nezlob se," zaprosil, ale oba jsme věděli, že se na něj nezlobím.
„V pořádku," ujistila jsem ho. „Mělo to tak být."
Protočil oči. „Co máš pořád s tím osudem?" odfrkl a podepřel si bradu dlaní.
„Budu kojit," oznámila jsem mu významně.
„Budu ti koukat do očí," mávnul rukou. „Slibuju."
Tentokrát jsem protočila oči já, ale začala jsem kojit. Moc dobře jsem věděla, že Zane mi nebude koukat do očí, pokud se já budu dívat na malého.
„Zane!" okřikla jsem ho, aniž bych se na něho podívala. Prostě jsem cítila jeho pohled.
„Tak hele, já sleduju Kellana, jasný?" branil se.
Uchechtla jsem se, ale neřešila to. Prostě jsem krmila malého Kellana, svého syna, a svět kolem nás už neexistoval...

Nastala noc a Zane odešel. Slíbil, že až se vzbudím, zase tu bude. V pokoji byla tma. Představovala jsem si, že v tom nejtemnějším koutě pokoje, kam nedohlédnu, sedí Bill ve svém křesle a dává pozor, aby se mi nic nestalo...
Ale tak to nebylo.
Bill ani nevěděl, že tu jsem...
Chtěla jsem spát, ale nemohla jsem. Nemohla jsem dostat Billa z hlavy. Ty nádherné představy o tom, jak si ode mě opatrně vezme malého Kellana do náručí. Svého syna. Představy, jak se mi podívá do očí, a důrazně mi slíbí, že už mě neopustí.
Ty představy mě ještě držely nad vodou. Jen tyhle představy mě nutily zatnout zuby a vydržet všechno, co ještě přijde. A vytvořit si plán.
Poslouchala jsem pláč novorozenců hned odvedle a přistihla se, že se usmívám. Snad nepláče i Kellan... Doufala jsem, že... nebude vyrůstat bez otce.
Byla tu možnost, že by se mnou Bill už ztratil trpělivost.
Měla jsem pocit, jako bych se celou noc dívala na to samé místo z okna. Pomalu, ale jistě jsem registrovala, že se rozednívá. Připadala jsem si jako ve vězení. Nic jsem nemohla udělat. Ale vlastně jsem byla i ráda, že můžu odpočívat. Porod byl opravdu těžký a Kellan nebyl drobek, že. Milovala jsem ho. Už když si hrál fotbal s placentou. Teď to byl můj syn. Syn, který přežil, když jeho maličký bezbranný sourozenec zemřel...
Dala jsem se do lítostivého pláče a brečela až do rána.

„Musíš jíst," hučel do mě Zane.
„Chci Billa," odvětila jsem a zavrtěla hlavou.
„Doprdele, pořád jen ten Bill!" rozlítil se Zane. „Půjdeš si za ním, ale teď musíš něco sníst! Kvůli Kellanovi!"
Přivřela jsem oči a utřela si slzy. Já jsem chtěla jíst, dokonce jsem měla pořádný hlad, ale bylo mi špatně při pomyšlení převalování sousta na jazyku.
Zane se trochu uklidnil. „A kam pak půjdeš s Kellanem, až tě odsud propustí?" zajímal se.
„Přece domů," pokrčila jsem rameny. Pak mě cosi napadlo: „Mimochodem... Proč za mnou Blake ani ostatní nepřišli?"
„Protože k tobě nikdo nesmí," odpověděl.
„Tak co tu děláš ty?" zamračila jsem se.
„Já jsem přece polda," pousmál se.
Zakřenila jsem se na něj a strčila si do úst kousek šunky. Začala jsem jíst. Zane měl radost a já jsem se hlavně těšila, až mě odsud propustí.
„Proč nejsi se svou manželkou?" napadlo mě ještě.
Zane nakrčil čelo. „No tak především proto, že teď chráním tebe. Ona to chápe. Vrátím se za ní, až budu mít jistotu, že už ti nic neublíží."
Podivila jsem se jeho prioritám, ale přikývla jsem na srozuměnou. Pak jsem si ale přece jen chtěla něco vynutit, abych měla alespoň něco za sebou. „Pusť za mnou zítra Blakea, prosím," žádala jsem ho šeptem.
Zane chvíli přemýšlel, mračil se, cítil nutkání protestovat, ale nakonec souhlasil. Přece jen jsem nechtěla k sobě pustit veřejnost, ale jen svého vlastního strýce.
„Ale musíš mi za to něco slíbit," našpulil rty a pohodlně se zapřel do nepohodlné židle.
„A co?" zasmála jsem se.
„Budu Kellanův strýček Zane," poručil si.
Protočila jsem oči. „Budeš třeba kmotr, to je mi nějak jedno." Stejně s Billem někam odjedeme. S falešnými pasy, jmény, vším.
Ale kam?!
„Kmotr Zane nezní tak dobře jako strýček Zane," přemítal nahlas.
Uchechtla jsem se. „Tak proč si nepořídíš dítě se svou manželkou?" napadlo mě.
Zane zapřemýšlel. „Asi proto, že táta Zane zní ještě hůř," řekl poté.
Tentokrát jsem smíchy doslova vyprskla. „Nebyl bys přeci táta Zane, byl bys prostě táta."
Se Zanem jsem ale stejně nehnula. Zdálo se, že spíš dítě nechce. Možná chtěl, dokud neviděl můj porod. To by asi odradilo hodně žen. Takhle naživo. Mě samotnou to odradilo od druhého dítěte. Kdyby přežila dvojčata, bylo by to jiné, ale už nikdy nechci rodit další!! Jedno mi naprosto stačilo. Kellan bude holt jedináček. Já si ho rozmazlím a připravím na studia a Bill mi to okamžitě zkazí tím, že ho naučí zabíjet. Nádherná představa dokonalé rodinné harmonie.
Nakonec jsem se ale stejně bála, že Bill zmizí bez nás, než ho stihnu kontaktovat, a už ho nikdy neuvidíme. Pak bych asi skončila v New Yorku jako druhořadá herečka na druhý pokus, která se bude nakrucovat před kamerou, platit chůvu, vracet se domů pozdě v noci a pak dopadnu stejně jako teta Kelly, přičemž Kellan bude jako já...
A to jsem nesměla připustit.
Klidně bych si našla hodného muže, kterého bych nemilovala, jen proto, abych měla někoho milujícího pro Kellana...
Bože, doopravdy už jsem myslela na život bez Billa?!?
Byla jsem šíleně zoufalá!
A ztrácela jsem naději...