Created by fate (PROBÍHÁ OPRAVA)

25. Znásilnění

Ucítila jsem tlak na čele. Zvedla jsem hlavu a zaostřila. Seděla jsem v autě, opřená o volant, venku byla ještě tma, ale na obzoru už se pomalu rozednívalo. Za hodinu by mohlo vyjít slunce nad obzor. Do té doby bych měla být, ve svém vlastním zájmu, zpět u Billa.
Hned jsem nastartovala. Stála jsem u krajnice přímo u cedule Sanford. Vyjela jsem a už se ani jednou nezastavila. Jela jsem rychle a snažila se nemyslet na včerejšek. Bylo to pořád trochu bolestivé, i když jsem to už vlastně zaspala.
Za Sanfordem jsem zpomalila. Nebyla jsem připravená. Ale jakmile jsem zahlédla kaňon, byla jsem zase v pohodě a sjela rovnou dolů.
Když jsem zastavila u domu a váhavě vystoupila, akorát se otevřely dveře a vyšel z nich Bill, v jedné ruce láhev chlastu, poloprázdnou, v té druhé pušku, s níž se snažil mířit na mě! Byl značně opilý a dost se motal.
„To jsem já," pousmála jsem se a zamířila k němu. „Vrátila jsem se."
Zamračil se. „Zapadni dovnitř, ty děvko!" plivnul po mně.
Zalekla jsem se, ale raději jsem ho poslechla.
Zavřel za námi dveře, flašku hodil proti zdi, k níž jsem se postavila a ta se roztříštila na malé střípky. V tu samou chvíli jsem vyděšeně zaječela a dala si ruku před pusu. Dýchala jsem zhluboka a doufala, že si půjde lehnout, vyspí se z toho a ráno si to nebude pamatovat.
On však pustil pušku, přistoupil ke mně, hrubě mě chytil za vlasy, otočil mě zády k sobě, přitisknul na zeď a serval ze mně svou košili, až ji roztrhnul na dvě menší.
Kopala jsem kolem sebe a snažila se ho od sebe odstrčit, ale šokem jsem ze sebe nevydala ani hlásku.
„Ty levná kurvo!" opakoval. „Couro! Já tě naučím poslouchat!"
Nejhorší na tom bylo, že mi to říkal přímo do ucha. Začala jsem brečet. Měla jsem strach.
Tlačil mě víc a víc na zeď, až jsem se bála, že za chvíli nebudu moct ani dýchat.
Pak to přišlo. Neuvěřitelně bolestivě a hrubě do mě vniknul. A hlavně, jak se snažil dostat hluboko, jsem měla pocit, že mě roztrhne... Neskutečně to bolelo. Strašlivě. Posunula jsem si ruku, kterou jsem se ještě jakž takž oddalovala od zdi, k ústům, abych se do ní mohla zakousnout.
Pak mě jednou rukou chytil pod krkem a začal bez varovaní tvrdě přirážet. Vřískala jsem na celé kolo a málem omdlívala bolestí. Čím víc jsem řvala, tím hruběji přirážel a tím víc mačkal můj krk. Pak už jsem jenom sípala, lapala po dechu, snažila se aspoň nadechnout.
Vtom přišlo vysvobození. Naposledy a nejbolestivěji přirazil, udělal se do mě, mrsknul mou hlavou o zeď a odstoupil ode mě.
„Ber to tak, že to mohlo být horší," řekl mi zadýchaně, když si zapínal zip a pásek.
Schoulila jsem se do klubíčka, sténala bolestí a vzlykala. Pořád jsem cítila bolest a taky to, že ze mě cosi vytéká. Mohlo to být jeho sperma a krev...
Odešel.
Osaměla jsem. Do sprchy jsem nemohla, protože bych musela jít přes obývák, v kterém teď byl. Doplazila jsem se k posteli, nějak se na ni vyšplhala, přetáhla si přes sebe peřinu a při tom pláči a bolesti se pokusila usnout...

Procitla jsem. Už jen to byla chyba, protože jsem ucítila prudkou bolest hlavy a v podbřišku, no a ještě níž. Tak moc jsem si přála sprchu.
Otevřela jsem oči a zadívala se do okna. Slunce zapadalo. Věděla jsem to, protože při východu mě tady Bill znásilňoval...
„Shelly..." ozvalo se od dveří do obýváku.
Lekla jsem se a přetáhla si peřinu přes hlavu. Čekala jsem, že ji ze mě stejně strhne a bude pokračovat...
„Neublížím ti," pokračoval.
Zhluboka jsem se nadechla a odhodlala se vykouknout.
Podívala jsem se mu odhodlaně do očí. Jedno jsme v tu chvíli měli společné. Oběma nám po tvářích tekly slzy...
„Shelly..." zopakoval zdrceně.
„A-ano, pane?" koktala jsem vystrašeně.
Po tváři mu stekla další slza. „Vědomě bych tohle nikdy neudělal... Myslel jsem si, že se mi už nevrátíš..." vysvětloval.
Přikývla jsem.
„Odkryj se, prosím," kývl směrem k peřině.
Poslechla jsem ho. Když jsem spatřila, co se skrývalo pod peřinou a na mém těle, vykřikla jsem.
Celá peřina byla od krve, moje stehna byla rudá až po lýtka. A pode mnou byla na prostěradle veliká louže krve.
„Pojď, pomůžu ti na nohy," nabídl se a natáhl ke mně ruce, já jsem však ucukla a začala se klepat. Posunula jsem se od něj dál a nedošlo mi, že tam už postel končí, takže jsem se svalila na podlahu a ještě si narazila rameno o roh nočního stolku. Bill se hned objevil u mě a chtěl mi pomoct, ale já jsem ho začala kopat a mlátit kolem sebe, aby se mě nedotýkal a nahoru jsem se vyškrábala sama. Hned jsem se zase přikryla a sledovala, co udělá.
Otřel si další slzy z tváří. „Shelly, věř mi, že teď mám chuť se zabít. Ale jestli se ti uleví, můžeš mě zabít sama..." pronesl naprosto vážně.
Rozklepala jsem se a přiložila si dlaně na uši. Nemohla jsem to poslouchat.
„Dobře, dobře, jen klid," vyhrkl a dotkl se mé ruky.
Ucukla jsem a chtěla sama umřít.
Můj pohled spočinul na pušce pohozené u dveří. Vyskočila jsem z postele a doplazila se k ní tak rychle, že mě ani nestačil zarazit.
Vstal a zamířil ke mně. Já jsem puškou namířila na něj, on se však nezastavil, až o hlaveň. S pohledem upřeným do mých očí mi posunul prst na kohoutek a přikývl.
„Prosím," vydechl, zavřel oči a zaklonil hlavu. Smířil se s tím.
V tu chvíli jsem toho využila, že má zavřené oči a obrátila pušku tak, abych ji měla opřenou pro změnu o svá prsa. Prst jsem nechala na kohoutku.
Otevřel oči a vytřeštil je, když spatřil, že jsem pušku otočila.
Ušklíbla jsem se. „Myslíš, že by se mi ulevilo, kdybys chcípnul? Ne, ne! To já trpím nesnesitelnou bolestí! To já si přeju umřít víc než cokoliv jiného!"
Než stačil odpovědět, zatáhla jsem za spoušť,... cvaklo to, drclo to do mě, ale nic se nestalo. Neslyšela, ani necítila jsem výstřel do své hrudi. Podívala jsem se, jestli byla vůbec nabitá.
Byla.
Tak proč to nešlo?! Zaseklo se to?!
Bill prudce vydechl, opřel se o zeď a sesunul se na zeď.
„Díky, Ježíši! Děkuju ti, děkuju ti, Bože! Ježíši..." mumlal a vzhlížel ke stropu.
Taky jsem se sesunula na zem a pušku odhodila až na druhou stranu pokoje. Zastavila se někde pod postelí.
„Musíš do nemocnice. Vážně," ozval se najednou hlasitěji.
„Chceš sedět za znásilnění a několik desítek vražd? Chceš chcípnout na elektrickým křesle?" odfrkla jsem.
„Ty nájemný vraždy mě nezajímají," opáčil. „Já nedokážu žít s tím, že jsem ublížil tobě... A ještě takovým hnusným způsobem..."
„Vyslov to!" přikázala jsem mu nahlas. „Třeba ti to bude znít líp!!"
Mlčel a zíral do země.
„Řekni nahlas, co jsi udělal!! Vyslov to!" prskala jsem nepříčetně.
„Znásilnil jsem tě..." zašeptal se zavřenýma očima.
Připlazila jsem se k němu. „Ne!" sykla jsem. „Podívej se mi do očí a řekni nahlas, co jsi ráno udělal!!"
Otevřel oči, zadíval se mi pevně do tváře a zahulákal: „Já jsem tě znásilnil!... A mrzí mě to!!!"
Oči se mi zaplnily slzami. Už jsem neměla sílu mu ten pohled opětovat. Zavřela jsem oči.
„Pomůžu ti do sprchy," nabídl se.
Vehementně jsem zavrtěla hlavou. „Už nikdy se mě nedotýkej, Bille!!" vyřkla jsem, přičemž jeho jméno jsem vyslovila se značným znechucením. „Nikdy," zdůraznila jsem a odebrala se opatrně do koupelny. Musela jsem se přidržovat zdí, ale zládla jsem to.
S vodou ze mě vyteklo ještě hodně krve. Vlastně prvních pár minut tekla jenom čistá krev. Pak tekla ta zaschlá, kterou jsem omývala ze svých nohou a rozkroku. A potom už to bylo vcelku dobré.
Vyšla jsem z koupelny, vzala si ručník, zabalila se do něj už rovnou od krku, abych neodhalovala nic navíc a šla zpět do pokoje.
Bill stále seděl na zemi, hlavu si držel v dlaních a vzlykal.
Potichu jsem došla přímo k němu.
Když spatřil moje nohy, zvedl hlavu a podíval se na mě.
Už jsem si ani nebyla jistá, zda to byla jen jeho vina...
Váhavě ke mně natáhnul ruce, a když jsem se nebránila, objal mi lýtka a vzlykal mi do ručníku, jež končil až skoro u kotníků.
Nechala jsem ho se dovzlykat a vybrečet za to, co udělal a sledovala zeď za jeho zády. Přímo tady jsem byla přitisknutá, ponížená, znásilněná...
Odtáhla jsem se a nadechla se k otázce: „Co chceš dělat dál? Krávu jsi ohnul, už mě tady asi nepotřebuješ."
„Tebe potřebuju víc než kyslík," odpověděl a vstal.
Zavrtěla jsem hlavou. „Na to jsem se neptala."
„Dál bych chtěl jenom jedno... Abys mi to odpustila," řekl.
Ztěžka jsem se nadechla. Potřebovala jsem sílu na upřímnost... „Bille,... chtěla jsem s tebou zůstat. Třeba s tebou i někam odjet. Protože jsem se do tebe zamilovala. Vážně... No ale to se už zdá být věčnost."
Bill na mě zůstal zírat. Nevěděla jsem, jestli mi věřil, jestli to bral vážně, nebo jestli jen nechápal mé odvážné proslovy po tom, co jsem se klepala strachy.
Odešla jsem od něj a posadila se zpátky na postel. Kolena jsem si přitáhla k bradě, překulila se na bok zády k němu a po chvilce jsem dokázala usnout...