Created by fate (PROBÍHÁ OPRAVA)

59. díl - Zpátky do pekla

„Pojedeme do New Yorku autem," rozhodla jsem se.
Bill se na mě překvapeně podíval a Zane omylem upustil led.
„Autem?" uchechtl se nakonec Zane. „Vážně chceš jet autem?"
„Proč ne? Bude to úžasné! A můžeme vzít i Kellana," napadlo mě. „A tebe taky," podívala jsem se na Zanea. „Aspoň by jsi se podíval za svou manželkou."
„Plánuješ si všechno beze mě," ohradil se Bill klidně a vzal si Kellana do náruče.
Zamyslela jsem se. „To jsem neplánovala. Takhle jsem se rozhodla teď."
„To je báječný," zamračil se. „Takže strávíme dvacet čtyři hodin pospolu. V jednom autě. Správně?" hádal Bill.
„Já jsem přece ještě nesouhlasil," hájil se Zane.
„Nedělejte z toho najednou takový problém," zamručela jsem.
„Chceš strávit dvacet čtyři hodin v autě? S námi se všemi?" zeptal se Bill pro změnu Zanea.
Zane pokrčil rameny. „Vadíš mi jenom ty, takže..." odpověděl drze a zbytek věty nechal vyplynout do ztracena.
Bill zatnul čelist.
„Takže všichni souhlasí," usmála jsem se. „Počítám s tím."
Byla jsem za ten nápad šťastná. Protože už jsem se necítila trapně kvůli tomu, že bych opouštěla syna a nechala ho na krku Zaneovi.

„Dobrou noc," zamumlala jsem a přitiskla se k Billovi.
„Hm."
Počkat. To nebylo správně.
Otevřela jsem oči. „Cože?"
„Nic."
Zamračila jsem se a posadila se. „Co ti vadí?"
„Vadí mi, že strávíme nějakých dvacet čtyři hodin v kuse s tím volem," řekl narovinu a taky se posadil.
„Ta cesta ale není soukromá," vyvedla jsem ho z omylu.
„Mohli jsme letět. Pro Kellana je to moc dlouhá cesta. A v New Yorku ho už nikdo nepohlídá," trval na svém.
„Jak tě mám přesvědčit, že jsem všechno promyslela?" zasténala jsem zoufale.
„Přesvědčím se, až to uvidím," odsekl a lehnul si zády ke mně.
To se mi doopravdy nelíbilo. Přiblížila jsem se těsně k němu tak, abych se ho dotýkala celým tělem.
Zachvěl se.
„Já nevydržím až do New Yorku, než se uráčíš přesvědčit se," zašeptala jsem mu co nejmrazivěji do ucha a dýchla mu na krk.
Znovu se zachvěl, ale nic neříkal.
„Jak moc jsi unavený?" pokračovala jsem v dráždění.
Nic.
Věděla jsem, že mě poslouchal.
„Proč se ke mně neotočíš?" šeptala jsem znovu.
Zhluboka se nadechl.
Zamyslela jsem se a pak se naklonila těsně k jeho krku. „Myslím, že vím."
Ani na tohle nereagoval.
„Tak jo," vzdychla jsem klidně. „Půjdu spát k Zaneovi do pokoje... A až uslyšíš volání Kobylko, zřejmě to bude jeho reakce, zatímco ty nereaguješ vůbec," domluvila jsem a naznačila, že se zvedám.
Jeho levá ruka vystřelila do vzduchu a podržela moje tělo na posteli.
„Tohle má být reakce?" provokovala jsem ho dál.
„Reaguju celou dobu, ale čekal jsem, jak daleko zajdeš," promluvil.
Uchechtla jsem se. „Tak ty reaguješ?" Pak jsem svou ruku strčila pod peřinu a dostala se až k jeho klínu na druhou stranu. „Pravda," řekla jsem poté. „Přesvědčil jsi mě."
Zasmál se a otočil se na záda. Raději jsem se ani nedívala, jak se nadzvedla na tom místě peřina, přišlo mi to vtipné.
Zvedl ruku a pohladil mě po vlasech. „Znamenáš pro mě všechno," zašeptal.
„Já vím," přikývla jsem. „Ty pro mě taky znamenáš všechno."
„Zítra se vracíme do pekla, je ti to, doufám, jasné?" ujišťoval se.
Přikývla jsem. „Ale když vyrazíme zítra ráno, v New Yorku budeme tak pozítří zrána."
Bill přikývl. „Mám dojem, že se tam něco změní," prohlásil.
„Já mám dojem, že jestli nepůjdeme spát, tak ráno nevstaneme," informovala jsem ho.
Jedním prstem mě lehce pohladil po stehně. „Půl hodina nás už nezabije, ne?" usmál se.
Vyprskla jsem smíchy. „To si nemyslím," zavrtěla jsem pobaveně hlavou.
„Tak já se pokusím stihnout to za patnáct minut," smlouval.
„Ne," odmítla jsem ho s nadhledem.
„Chceš mě zase trápit?" přimhouřil oči. „Deset minut."
„To je pořád moc," zasmála jsem se.
„Pět minut!" řekl, ale zlomil se mu hlas.
„Můžeš to zkusit," popíchla jsem ho, protože jsem věděla, že za pět minut to nejde.
Přiblížil se ke mně a než jsem se stačila zamyslet, co chystá, strčil do mě dva prsty a já jsem pocítila vlnu vzrušení, která se s každým jeho pohybem zvětšovala. Mohla bych na to přísahat, ale netrvalo to ani těch přiblblých pět minut a pocítila jsem nečekaně silný orgasmus.
„Příště mi nedávej takový limity, když už budeš vědět, že jsem schopný to i tak dokázat," mrknul na mě a políbil mě na rty.
„Jsi šílenec," vydechla jsem. „...Ale nejlepší."
„Já vím. Ale teď už tedy spi," poradil mi, objal mě a uvelebil se, jak mu to naše poloha dovolovala. Já jsem se taky zkoušela uvelebit, abychom se dobře vyspali... A pak jsem usnula, aniž bych věděla, jak.

„Vyrážíme!" zařvala jsem na Zanea a Billa. Stála jsem u dveří řidiče, protože jsem měla řídit první.
Pořád nešli. Zatroubila jsem na ně.
Konečně vyběhli ze dveří. Zane nesl dva kufry a ještě dva batohy, jeden na zádech, jeden na hrudi.
Bill nesl Kellana na jedné ruce a v druhé ruce malou tašku s jeho hračkami a lahvičkou a vším možným. Zbytek jsem brala já. To už jsem měla samozřejmě dávno v kufru auta. Nechápala jsem. Byla jsem ženská. To já bych měla zdržovat. Ale ti tři chlapi jsou daleko horší.
„Nemám řídit?" houknul na mě Bill, než ke mně došel.
„Ne, budu řídit tak do odpoledne, možná do večera. Zvládnu to," ujistila jsem jeho i sebe.
Když bylo všechno, včetně nás, v autě, otočila jsem klíčkem, zařadila jsem jedničku, sešlápla spojku a plyn a vyrazili jsme na cestu. Do New Yorku. Zpět do toho pekla.
Pustila jsem rádio.
Elvis?!?! Jak staré stanice ještě hrály, prokrista?!
Další stanice byla o trochu mladší. Až na to, že jsem ty písničky ani zpěváky neznala, ale dalo se to poslouchat.
Bill se pořád věnoval Kellanovi a ukazoval mu ubíhající krajinu. Zane spal. Jak jinak. No a já jsem se musela absolutně soustředit na cestu. Vezla jsem svoje dítě!!
I když by se dalo říct, že jsem vezla tři děti...

„Vystřídám tě," nabídl se Zane hned po tom, co se vzbudil zřejmě z nějakého zlého snu, či co.
„Ne, v pohodě, po dvou mílích by se mělo objevit bistro, tak se alespoň najíme," navnadila jsem je.
Měli se na co těšit, ale já jsem potřebovala hlavně spát. Kellan už měl taky hlad a mně se zavíraly oči.
Kluci šli napřed a já jsem zůstala v autě a nakojila Kellana. Rovnou jsem ho musela i přebalit.
Pak jsme šli za Zanem a Billem do bistra.
Objednali mi burger s hranolkami. Nádhera. Nic zdravějšího asi neměli.
„Lepší než prázdnej žaludek," poučil mě Bill po tom, co viděl můj nespokojený výraz.
„To je pravda," přiznala jsem a podala mu Kellana do náruče.
Jedli jsme raději rychle. Sice jsme měli hlad, ale taky jsme už potřebovali zase vyrazit.
A Bill trval na tom, že to za mě vezme. Souhlasila jsem a Kellana si vzal Zane. Já jsem byla šťastná, že si můžu sednout dozadu a zkusit spát.

Vzbudilo mě ticho. Otevřela jsem oči, ale všude byla tma. Auto stálo. Vylekala jsem se a vystřelila do sedu, moje rameno silně zaprotestovalo.
„Bille? Bille!!! Zane!!!" řvala jsem. Otevřela jsem dveře a vystoupila. Byli jsme někde u lesa, ale pořád na silnici, doufala jsem, že jsme nebourali. Neviděla jsem si na špičku nosu.
„Heej!!!" zařvala jsem znovu a zatočila se dokola.
Uslyšela jsem hlasy.
Vylekala jsem se.
Otevřela jsem dveře u řidiče, doslova skočila do auta, otočila klíčkem, jenž byl v zapalování a rozsvítila světla.
„Ááá!!!" zaječela jsem.
Přímo před autem se plížil Zane s Kellanem směrem z lesa. Lekl se mě asi tak stejně jako já jeho.
„Ty krávo!" ulevil si.
„Tak krávo?!" zopakovala jsem po něm nevěřícně a vystrčila hlavu z okýnka. „Zkus se někdy probudit v naprostým tichu a tmě a sám. Vole!" ulevila jsem si pro změnu já.
„Ježíši," zaklel a podal mi Kellana.
„Ten by ti nepomohl, kdybych si tě vzala do parády při přesvědčení, že mi chceš unést dítě!" pokračovala jsem jako pytel vos. Stačilo píchnout.
„Jdi někam," chytil se za hlavu. „Asi jsem prožil slabej infarkt. Ty totiž asi zase nevíš, jaký to je, když se vracíš k autu a najednou tě oslní světla, který tam nemají co dělat!" vysvětlil naštvaně.
„A kde je Bill?" ignorovala jsem ho.
„Šel s pískem," kývnul hlavou směrem k lesu.
Přikývla jsem. „Chci řídit. Už nenechám ani jednoho držet volant!" poručila jsem si.
„Jak je libo," odplivl si Zane a chodil pořád sem a tam.
Najednou se objevil Bill.
„Co tady řvete?" zajímal se.
Jen jsem mávla rukou a Zane se ještě ani nevzpamatoval, tak to bylo asi částečně uzavřené.
Hlavně že jsem měla syna v náruči a že se nic nestalo. Byla jsem vděčná i za to, že mě vyděsili omylem.
Lepší, než kdyby se stalo něco vážného a já to ještě zaspala!