Created by fate (PROBÍHÁ OPRAVA)

17. díl - Panika

Už jsem ani nevnímala, jestli je den nebo noc. Párkrát se to vystřídalo, ale přestože pouhé minuty ubíhaly jako dny, já jsem přestala počítat s časem. Žádný jsem neměla. Střídavě mě ovládal mikrospánek. Opírala jsem se ramenem o postel a bolest za krkem jsem vnímala jako běžnou věc. Nekontrolovatelně jsem se počůrávala. Nedokázala jsem to zadržet. Bylo mi mizerně, chtělo se mi zvracet, brečet,... umřít. Ovšem jen uvnitř. Nic jsem nedokázala dát najevo. Měla jsem kamennou tvář a nechtěla jsem na tom nic měnit. Neměla jsem vůli žít, ani to vzdávat.
Někde poblíž udeřil hrom.
Moje hlava vystřelila zpět nahoru a bolest se stala nesnesitelnou. Byla jsem okamžitě vzhůru. Nevěděla jsem, jak dlouho jsem usínala nebo spala. Nakonec jsem ani nevěděla, jestli už tu nejsem celé měsíce. Byla to věčnost. Ještě delší než věčnost. Nekonečná prázdnota.
Nemohla jsem rozumně přemýšlet. Obracel se mi žaludek a byla mi zima. Prožívala jsem peklo.
Zešílela jsi, Woodsová!
Tahle myšlenka mě vystrašila víc, než celá skutečnost.

Z vedlejšího pokoje jsem za denního světla uslyšela kroky. Raději jsem sklonila hlavu a doufala, že si mě nebude ani všímat. Když vešel, prošel se po pokoji, zastavil se u okna a otevřel ho. Chvíli se díval ven. Nezajímal se o mě. To bylo dobře, ale v hlavě jsem zaslechla svůj rozčílený hlas, stěžující si na jeho nezájem.
„Co jsi říkala?" otočil se na mě.
Podivila jsem se. „Nic jsem neříkala," hlesla jsem.
„Ale ano, mrmlala jsi něco o nezájmu," pronesl s ledovým klidem.
Zdálo se, že jsem ztratila rozum. Tentokrát určitě. Slyšela jsem svůj hlas a nebyla si jistá, jestli mluvím, nebo přemýšlím.
„Ještě jsem se nerozhodl," vzdychl po chvíli a opřel se o zeď.
„Nerozhodl?" nechápala jsem.
„Co s tebou udělám."
Oklepala jsem se s naskakující husí kůží. Co se mnou chce udělat? Zabít? Znásilnit? Zotročit? Mučit mě?!
„Mučit tě nebudu," odpověděl znovu na mou myšlenku. Byla jsem zmatená. Navíc mě docela vyděsilo, že odmítl jen jednu z mých nočních můr. A co ty ostatní? Ty ještě zvažoval?! „Ještě potřebuju přemýšlet," uzavřel debatu a odešel zpět do pokoje.
Zadívala jsem se do okna. Nechal ho otevřené. Zdálo se, že se stmívá, ale pak se zase rozjasnila obloha. Po chvíli se zatáhla a znovu rozjasnila.
Nebyla to chvíle. Pozorovala jsem další a nový den. Umírala jsem.

Zdál se mi sen. Byl to moc krásný sen. Byla jsem s Colinem na pláži. Byla jsem volná. Rozběhla jsem se a zakopla o písek. Smála jsem se, ale bolela mě noha. Nemohla jsem vstát. Zůstala jsem sedět a usmívala se na Colina. Stál nade mnou a tvářil se vážně.
„Nic mi není," ujišťovala jsem ho. „Jsem v pořádku, nemusíš se bát, bratře."
„Musíš se vzbudit," poručil mi drsným tónem.
„Chci tu zůstat," prosila jsem ho a zarývala v zoufalství prsty a nehty do písku.
„Vzbuď se!" křikl na mě a zatřásl se mnou.

Trhla jsem sebou.
„Vzbuď se!"
Otevřela jsem oči. Uvědomila jsem si, že nejsem na pláži s Colinem, ale v chatrči za Sanfordem se svým únoscem, který se mnou třásl. Pocítila jsem ostrou bolest prstů. Podívala jsem se na ruce. Zarývala jsem nehty do podlahy a zlámala si je až do masa.
„Vykoupeš se," oznámil mi a odemkl pouta.
Do mého života vstoupilo nové světlo. Těšila jsem se na sprchu nebo vanu, ve které ze sebe smyji všechnu špínu a bolest. Pomohl mi na nohy, ale ty se mi záhy podlomily a spadla jsem zpátky na zem. Neměla jsem sílu. Únosce mě podepřel a zamířili jsme do dveří, z nichž vždy vycházel. Prošli jsme místností, která se nejvíce podobala obývacímu pokoji, jídelně a kuchyni dohromady. Všimla jsem si velkého křesla, rozkládacího gauče, starého rádia a skříně u zdi. Kuchyňský kout byl na druhé straně pokoje, procházeli jsme kolem něho do dalších dveří, tedy koupelny. Byla na první pohled zanedbaná, ale jakmile jsem si všimla toalety, umývadla a sprchového koutu, pookřela jsem. Dokonce jsem si všimla okna hned naproti sprchovému koutu. To znamenalo naději. Dá se dostat ven.
„Vlez tam a svlékni se," poručil a pustil mě. Bez opěry jsem zase sjela na zem, tak jsem se alespoň po čtyřech doplazila do sprchy. Nechal mě bez pomoci. Ani jsem pomoc nečekala. Ale cítila jsem se jako umírající zvíře. Nikdy jsem se necítila být tak nízko.