Created by fate (PROBÍHÁ OPRAVA)

15. díl - „Vyprávěj!"

Když jsem se docela vzpamatovala a byla zase ve své kůži, Marcus mě naložil do auta a odvezl do svého domu. Měla jsem plnou hlavu černého pick-upu, který mě sledoval. Při vzpomínce na tu situaci, kdy jsem ve zmatku špatně odbočila a jela po silnici mezi lesy, za nárazníkem měla pronásledovatele, mě mrazilo v zádech. Bála jsem se, co by se stalo, kdybych nenarazila na Genis. Možná nic. Možná by mě srazil ze silnice. Možná bych už nebyla naživu. Při tom nejhorším scénáři jsem se oklepala. V tu chvíli jsem si všimla, že Marcus projížděl okolo odbočky na lesní silnici.
„Stůj!"
Zastavil. „Chceš se tam podívat?"
„Ještě tam musí stát Genisino auto," konstatovala jsem.
Otočili jsme se a odbočili na silnici, kde jsem našla jeho sestru. Jeli jsme jen pár minut. Mně to v noci přišlo jako celé hodiny, než jsem zahlédla její auto. Jakmile jsme zahlédli modrého cadillaca, málem jsem nerozeznala, jestli je to stále vzpomínka, nebo už realita. Bylo to zvláštní. Měla jsem šílené pocity a myšlenky. Něco se dělo. Má slabá intuice na tohle stačila. Věděla jsem, že s mým příchodem do Texasu přišlo ještě něco dalšího.
„Vezmeme její auto k nám," rozhodl Marcus. „Ty pojedeš mým a já pojedu před tebou jejím autem."
„Nezdá se ti divné, že u sebe neměla toho psa?" napadlo mě, když Marcus vystupoval.
„Celé je to divné," přitakal. „Zítra za ní zajedeme a všechno zjistíme."

Do Marcusova domu jsme dorazili až po setmění. Obě auta jsme zaparkovali před domem a já jsem se cítila víc v klidu, jakmile jsme se zavřeli uvnitř.
Marcus nám nalil do sklenic červené víno a posadili jsme se pro změnu k jeho krbu.
„Tak,... vyprávěj!" vyzval mě s úsměvem a napil se vína.
„Prosím?" nechápala jsem.
„Chci znát tvou minulost, na tu jsme minule zapomněli," upřesnil důležitě. „Jaký život jsi vedla předtím? Jaké jsi měla dětství? Jak se z tebe vlastně stala herečka? Znám tvou noční můru z přítomnosti, ale nezapadne mi to do sebe, když nebudu vědět víc. Mám pocit, že když tě nepoznám celou, tak vážně shořím!"
Zaváhala jsem. „Nikdy jsem o svém životě s nikým nemluvila," špitla jsem.
„Tak můžeš teď začít. Chci znát dívku, která mě zaujala tělem i duší, jako ještě nikdy nikdo před tebou."
„Tak něco bych ti tedy říct mohla," svolila jsem nakonec. „Ale kde mám začít?"
„Na začátku," pousmál se a dolil nám víno až skoro po okraj skleniček.
„Vyrostla jsem tady. To je asi můj začátek. Žila jsem odmala s rodiči a bratrem ve Woodsově ranči."
„No vidíš, už mi něco zapadlo," pousmál se.
„Když mi bylo deset let, vypukl tam požár. Nevím proč, nevím jak..." Moje vzpomínky s každým slovem vyplouvaly na povrch a oživly. Nezavinil to jen ten krb, ale doslova jsem v hlavě slyšela ty plameny a cítila pach hořícího dřeva. Měla jsem před očima tu oranžovou záři. „Všichni jsme rychle balili do tašek ty nejdůležitější věci. Otec s bratrem sbírali podstatné dokumenty, matka cennosti a já hledala svůj deník. Ten pro mě byl v tu chvíli to jediné, co jsem chtěla zachránit." Vybavil se mi tmavý a těžký dým, který zaplňoval celý dům. „Rodiče nás vyhnali ven do bezpečí a vrátili se pro věci dovnitř. Čekali jsme s bratrem a naším psem před domem a vyhlíželi je." Zřetelně jsem si najednou pamatovala křik. Všichni křičeli. Já jsem křičela a brečela, Colin volal rodiče, zevnitř byl slyšet křik. „Oni se z domu už nedostali."
„To snad ne," zalapal Marcus po dechu. „Nikdo jim nepomohl?"
„Woodsův ranč je od města vzdálený několik mil. Než si mohl někdo z města všimnout kouře, byl už celý dům v plamenech. Pak teprve přijeli. Ale bylo už pozdě."
„Co se s vámi pak stalo?"
„Druhý den pro nás přijela matčina sestra Kelly. Žila v New Yorku. Byla velmi mladá, ale vzala si nás k sobě."
„Tak jsi se dostala do New Yorku," pochopil správně Marcus. „Od té doby jsi už do Texasu nikdy nejela?"
„Ne. Až doteď. Zůstali jsme tam. Teta Kelly se o nás postarala. Když jsem dosáhla dospělosti, ona otěhotněla a začala znovu žít svůj vlastní život. Pak se o nás staral Colin. Našel byt, práci, zajistil mi dobré vzdělání a snažil se mě vést po správné cestě."
„Měla jsi štěstí," uznal Marcus. „Bratr se určitě hodně snažil."
„Převzal část výchovy," přitakala jsem. „Donedávna to byl můj poslední blízký příbuzný."
„Co se stalo s Kelly?"
Vzdychla jsem. „Znáš to. Měla své vlastní dítě, vlastní rodinu. Než si nás po smrti rodičů převzala, nejevila o nás velký zájem."
„Takže k herectví ti pomohl bratr?"
„Ne, on mi držel místo ve firmě, kde pracoval. Rychle šplhal nahoru, aby mě mohl zaměstnat sám pod sebe. Ale já jsem nechtěla. Trávila jsem čas s přáteli a užívala si. Pak jsem poznala jednoho muže jménem Hunter Knox."
„To je známý režisér," poznamenal Marcus.
„Ano. Poznali jsme se blíž a pak mě obsazoval do svých filmů. Na jeho doporučení jsem si pozměnila jméno na Shelby La Vita."
„A jak jsi prožívala tu velkou životní změnu? Z malé texasanky najednou byla mladá a úspěšná newyorská herečka."
„S Colinem jsme byli nuceni chodit k psychiatrovi. Teta Kelly nás tam vozila a trvala na tom, že se srovnáme, pokud chceme žít normální život. No a pak si mě víc všímal Hunter. Trávili jsme spolu hodně času i mimo práci. A přestože byl ženatý, zapletli jsme se spolu. Naneštěstí se to provalilo a byl z toho velký skandál. Opustila ho žena, přišel o většinu peněz, spolupracovníků a nabídek. A začal hodně pít."
„Jaký to mělo dopad na tebe?"
„Já jsem z toho vyvázla bez ztrát. Neříkám, že to bylo fér. Ale už jsem s tím nemohla nic dělat." Odmlčela jsem se. „Hunter mě za to nijak netrestal. Byla to chyba nás obou. Pracoval na tom, aby se věci daly do pořádku. Po krátké době se k nám připojil můj blízký přítel, Damon Shade. Ukázal Hunterovi, že může být nápomocen jeho velkému comebacku. A to přesně Hunter hledal. Objevil v něm talent a často jsme hráli s Damonem spolu."
„Odkud jsi toho Damona znala ty?"
„Jeho sestra a můj bratr se dali dohromady. Pak se z nás čtyř stali velmi dobří přátelé. Pravidelně jsme spolu jezdili do Miami na dovolenou. A tam se nedávno stal můj další skandál. Tentokrát ale spustil lavinu."
„Nech mě hádat," zadržel mě Marcus lehce pobaveně. „Z přátelství se stalo něco vážnějšího?"
„Vážné to nebylo," vykrucovala jsem se. „Jen jsme se nechali unést. Jenže nás někdo viděl. Když to Hunter zjistil, nevím, zda se mi chtěl pomstít, nebo ho to vážně tak inspirovalo; jednoduše náš krátký románek vložil do seriálu."
„Něco z toho se mi matně vybavuje," přitakal Marcus. „Manželka je tím posedlá. Je tvou velkou fanynkou. A o tom seriálu mluví i ze spaní."
„Super," procedila jsem ironicky.
„Promiň, povídej, jakou lavinu to spustilo."
„No ta věc s Damonem byl jen začátek. Víš, v New Yorku mám muže, který je mi bližší než kdokoliv jiný. Je jako můj manžel, ale nejsme spolu. Jmenuje se Zane. A máme spolu velmi osobní vztah, který se jen těžsko popisuje. Každopádně mě vyfotili i s ním, samozřejmě bez mého vědomí. Aniž by někdo cokoliv věděl, stačilo pár fotek a už jsem byla zasypána urážkami. A pak se na internetu objevila záhadná a anonymní výhružka, že brzy zemřu. Tak jsem raději odjela. A zbytek už znáš..."
„No, nudným životem opravdu nežiješ," uznal.
„A co tvůj život?" nadhodila jsem po chvíli. Můj životopis byl za námi, teď jsem chtěla na oplátku poznat jeho.
„Můj život?" vzpamatoval se z přemýšlení a pousmál se. „To není nic zajímavého," mávl poté rukou.
„Ale ano, je," odporovala jsem a vyčkávala.
„Dobře, ale jen proto, aby to bylo fér," souhlasil.
Přikývla jsem a čekala.
„Tak, když jsem byl malý, můj táta od nás odešel. Žil jsem jen s matkou. Po nějaké době si přivedla nového muže. Naneštěstí pro nás oba se z něj vyklubal alkoholik. Sice matku miloval, ale jeho občasné opilecké scény se nedaly přehlédnout. No nakonec jsme to nějak ustáli a přišla na svět moje sestra. Pak jsem šel stranou, protože ona byla dívka a navíc mladší. Samozřejmě."
„To jsi musel být ve stejné situaci jako můj bratr," podotkla jsem.
„Jistě, sestru jsem měl rád, ale neměli jsme stejného otce, takže mezi námi je nepatrný rozdíl. Když mi bylo sedmnáct, chystal jsem se odejít. Jenže matce zjistili rakovinu. Tak jsem zůstal, ale jak šel čas a postupovala léčba, věděl jsem, že ztrácím ji i svůj domov. Držela se celé dva roky a pak nás opustila."
„To muselo být strašné. Věděl jsi, že to přijde a musel jsi se s tím smířit."
„Ano, musel. Vzpomínám si, jak mi po její smrti Blake řekl: Synu, teď jsme si zbyli jen my tři. Pomoz mi vést naši rodinu."
„Blake?" zalapala jsem po dechu. „Blake je Genisin otec? Tvůj otčím?"
„Ano, je to Blake. Překvapená?"
„Až příliš. Dej mi pár vteřin, ať to vstřebám."
Marcus trpělivě čekal, než si srovnám souvislosti.
„Můžeš," pobídla jsem ho. „Zbytek vstřebám potom."
„Odstěhovali jsme se sem. Žili jsme na Woodsově ranči. Teprve se opravoval."
„Odkud jste se stěhovali?" téměř jsem ho přerušila.
„Z New Yorku. Blake tam prý někoho hledal, než poznal mou matku a začal s ní žít."
Všechno mi do sebe zapadlo. Všechno už mělo své vysvětlení. Jistě, Blake hledal nás. Hledal nás v New Yorku a opravoval dům po požáru. Díky Marcusovi jsem dostala odpovědi na některé otázky. Nemohla jsem tomu uvěřit.
„A co jste pak dělali tady?" zeptala jsem se ještě.
„Tak tady jsme už žili poklidným životem. Genis byla samotářka, našla si bydlení, práci na ranči u starého ovdovělého podnikatele a koupila si auto. Já jsem si vzal svou ženu, Marlene. Bohatou dědičku. Postavili jsme si dům a zajistili hezký život, ale asi to nebyla láska, co nás svedlo k sobě."
„Jen mi neříkej, že to byly její peníze," uchechtla jsem se a obrátila oči v sloup.
„To asi ne, spíš jsme si dost rozuměli. Jako bychom si zbyli. Já jsem nepočítal s tím, že bych někdy našel lepší partii pro život. Zvláštní je to, že co jsem poznal tebe, vidím spoustu věcí jinak."
„A jak?"
„Vidím, že už nejsem ten ztracený případ, který by bez své minulosti ani nevěděl, kdo je," zasmyslel se. „Vidím, že mám ještě hodně možností a každý den se nabízejí nové."
„To jsi měl pochopit už dávno, že život není ztracený, ať se stane cokoliv. Dokud dýcháš, chyť ho za pačesy a pořádně s ním zamávej."
„A to je přesně ten důvod, proč to chápu až s tebou," zasmál se. „Jsi jiná."
„Možná, ale my dva nikdy nebudeme jako ty a Marlene. Už jsi ženatý. A i kdyby jsi se rozhodl manželství ukončit, nehodlám být tím důvodem."
„Takže si od toho nemám nic slibovat?" pochopil a posmutněl.
„Ne, Marcusi. Nikdy k tomu nedojde. Nepopírám, že jsi velmi přitažlivý a milý člověk, ale oba už patříme do jiných světů. Rozdílných světů."
Chvíli bylo ticho. Mlčeli jsme a přemýšleli, co teď. Marcus doufal, že si mě získá. Já jsem někde uvnitř tušila, že už není vhodné, abych zůstávala v jeho blízkosti.
„Marcusi, měla bych odjet. Oba si potřebujeme utřídit myšlenky."
Podíval se na mě a pousmál se. „Jsi važně neobyčejná žena, Shelly Woodsová."
„Ty jsi taky neobyčejný. Nenech se životem spoutat."
Vstala jsem a zamířila ke dveřím. Marcus šel za mnou. Galantně mi otevřel dveře. Beze slov. Venku zase pršelo, tak jsem doufala, že moje cesta domů proběhne snadno.
„Co teď budeš chtít se svým životem dělat ty?" zeptal se Marcus ve dveřích.
„Postavím se svému strachu. Pravděpodobně jsem celou dobu panikařila naprosto zbytečně. Nechala jsem se spoutat," mrkla jsem na něj. „Pohltila mě představa, že mě chce někdo zabít. Jen proto, že si někdo na internetu ulevil od vzteku. Zpětně mi to přijde strašně směšné. Vrátím se do New Yorku a řeknu Zaneovi, co k němu cítím."
Marcus pokýval hlavou a vzdychl. „Chtěl bych být na jeho místě. Doufám, že ví, co v tobě má."
Kývla jsem s úsměvem hlavou. „Děkuju, Marcusi."
Otočila jsem se a bez dalších řečí nasedla do auta a odjela. Bylo dost možné, že už Marcuse nikdy neuvidím. Měla jsem v sobě velkou touhu. Chtěla jsem vyběhnout z auta, utíkal k němu a naposledy ho narozloučenou políbit. Mé představy už jsem neuskutečnila. Už jsem byla příliš daleko.