Created by fate (PROBÍHÁ OPRAVA)

40. díl - „Ano?" - „Ano."

Vzbudila jsem se. Sáhla jsem si na břicho. Rostlo před očima. Už se ze mě oficiálně stala velryba. Bylo to strašné. Dvě děti a jen jedno břicho.
Bill se snažil svou cestu, které by se stejně nevyhnul, co nejvíc oddálit, ale povedlo se mu to jen o tři týdny. No ale aspoň něco.
Za ty skoro dva měsíce strávené s ním od jeho příjezdu, jsem byla trochu jiná. Odtažitější. Měla jsem strach. Pocit ticha před bouří. Bála jsem se, že se Bill nevrátí. Bála jsem se, že to uteče a já zanedlouho půjdu rodit. Pár měsíců.
Bill se moc snažil, abychom spolu mluvili, abychom měli sex, aby byl o něčem, a ne jen zasunout, udělat a hotovo. Snažil se o nějaké aktivity, mluvení o našich dětech.
Já jsem hlavně spala, snažila se v rámci možností pohybovat, cvičit, zabít zbytečný čas, který mi byl k ničemu.
Když tedy došlo na den, kdy měl Bill odjet, snažila jsem se pro změnu já, protože jsem věděla, jak se mi bude stýskat.
Pořád jsem kolem něho skákala, ptala se, jestli je všechno v pořádku, snažila se o smysluplnou konverzaci. On už se ale nesnažil. Vzdal to. A nedivila jsem se. Nejdřív jsem ho skoro ignorovala a pak, toho posledního dne, jsem teprve zabrala. Taky by mě to naštvalo, jenže já jsem si nemohla pomoct. Měla jsem z celé té situace tak divný pocit. Jako by se Bill vrátil a přinesl něco s sebou.
Snažila jsem se nestresovat a vrátit vše do původního stavu. Nebylo to lehké.

Bill odjížděl při západu slunce. Vzal si nějaké věci do tašky a jídlo. Alespoň tedy na cestu, když už ne na celou tu dobu. Vždyť jsem ani nevěděla, na jak dlouho odjíždí.
Ještě měl chvíli čas.
A já už jsem se cítila předčasně osamělá.
Provokativně jsem mu stáhla kalhoty a čekala. Nic nedělal, jen mě pozoroval. Přiložila jsem ruku na jeho přirození a začala jemně třít. To už jsem cítila změnu.
„Shelly," zašeptal.
Podívala jsem se mu do očí.
„Nemusíš to dělat. I když nemluvím, pořád tě miluju," vysvětlil.
Zasmála jsem se pro sebe. „Ale já to nedělám pro tebe."
Pobaveně se na mě zamračil, kalhoty si stáhnul úplně a pomalými krůčky směrem ke mně mě doslova natlačil až k posteli, na kterou jsem se následně opatrně položila a on ještě opatrněji na mě.
Navzájem jsme se dostali ze spodního prádla a Bill se chystal do mě vniknout. Chvíli to vypadalo, jako by nevěděl, jak na to.
Pak se mi zadíval do očí a odkašlal si. „Shelly," začal, „mám pro tebe takový malý návrh, ale s odpovědí nemusíš spěchat..." Zněl roztěkaně, přitom to říkal tak v klidu...
Přikývla jsem a čekala, co z něho vypadne. Už mě nemohlo nic překvapit.
„Vezmeš si mě?"
Zatajila jsem dech.
„Prosím," dodal.
Těkala jsem očima sem a tam od jeho očí k oknu a zpátky a nevěděla, co dělat. Nebyla jsem ten typ z filmů, jakože si dám ruce na pusu a se slzami v očích začnu horlivě přikyvovat, pak ho obejmu a políbím a nechám si nasadit prsten.
„Řekni něco," zašeptal nervózně a posadil se nade mě.
Taky jsem se posadila. „Vlastně nevím, co... Takhle ti to nevyhovuje?" napadlo mě okamžitě.
„Takhle tady zatím ano," přiznal. „Ale co až se narodí děti a my odejdeme?" připomněl mi můj vlastní plán - Aljašku.
„Tak se vezmeme na Aljašce," pokrčila jsem rameny.
Pátravě se mi zadíval do tváře. „Ty si mě nechceš vzít?" odhadoval.
„Ne že bych nechtěla tebe, jen nechci dělat nic, čeho bychom jednou litovali," vysvětlila jsem.
Pohladil mě prstem po stehně. „Jako že bych tě místo případného rozvodu zabil?" uchechtl se.
„No, člověk nikdy neví," pokrčila jsem rameny s úšklebkem.
Bill si povzdychl. „Mám v plánu strávit s tebou zbytek života. Tak proč bych tě z něj měl odstraňovat?"
Nesnášela jsem tyhle typy vysvětlení a následné otázky. Neuměla jsem na ně odpovídat.
„Takže to myslíš vážně? Včetně toho navěky?" předvedla jsem dvěma prsty uvozovky.
Přikývl. „Navěky. Ano."
„Tak ano," přikývla jsem smířeně.
„Ano?" podivil se.
„Ano co?" vykulila jsem zmateně oči.
„No co ano?"
„Ano ano," zamračila jsem se. Nějak jsme se do toho zamotali.
„Ano?"
„Ano!" zavrčela jsem už.
Přitáhl si mě k sobě a přitiskl své rty na mé. Pak se sám zase odtáhl.
„Takže ano," zašeptal.
„Ano," přitakala jsem.
Usmál se. „Po tom všem, co sis se mnou prožila,... už prostě vím, že ty jsi ta pravá," zašeptal.
„Nájemná vražda, zápal plic, znásilnění,..." vyjmenovávala jsem a culila se při tom. Už jsem to raději nebrala tak tragicky. Teď a tady bylo všechno dokonalé.
Zatvářil se smutně.
Pohladila jsem ho jemně po tváři. „Už je to odpuštěno a smazáno," ujistila jsem ho.
Přikývl.
„No, tak jo," povzdychla jsem si. „Měl bys jet."
„Ne," zavrtěl hlavou. „Ještě tady máme něco rozdělaného."
Čekala jsem, že se na mě tedy znovu vrhne, on však vstal, tak, jak byl, se odebral do obýváku a vrátil se s rukama za zády.
„Zavři oči."
Zakřenila jsem se, ale poslechla ho.
„Nastav ruku."
Nastavila jsem ji. Nevěděla jsem, jak, tak jsem mu ji spíš podala a on mi ji otočil dlaní dolů.
Ucítila jsem cosi studeného, jak se mi to plazí po prstě směrem nahoru.
„Otevři oči," řekl mi.
Otevřela jsem je a nevěřila jim. Na mém prstě se třpytil nádherný diamant se zlatým kroužkem.
Prohlédla jsem si ho.
Bill čekal.
Pořád jsem prohlížela.
Pořád čekal.
Uvědomila jsem si, že se sice na ten prsten dívám, ale nevnímám ho, nýbrž přemýšlím.
Nebyla jsem si jistá, zda to bylo moudré. My jsme totiž nežili jako každý jiný šťastný svobodný pár. A bylo to jasné nám oběma. Takový luxus jako svatba a manželství... To jsme si nemohli dovolit.
„Nechceš si ho schovat až na Aljašku?" zeptala jsem se ho opatrně.
„Ne," zavrtěl rázně hlavou. „Budeš ho nosit."
Usmála jsem se. „No tak dobře. A teď už jeď, prosím tě," vyháněla jsem ho a podala mu kalhoty.
Znovu se tedy s naoko ublíženým výrazem oblékl. Pozorovala jsem jeho břišní svaly. Vůbec nevypadal na svůj věk. Jeho pevné svalnaté paže a jeho břicho by mu kdejaký třicátník mohl jen tiše závidět.
„Děláš, jako bys mě viděla poprvé," promluvil pomalu a přiblížil se ke mně, aby mě mohl políbit do vlasů.
Zaklonila jsem hlavu, abych mu viděla do očí. „Ani nevím, jak dlouho budeš pryč," postěžovala jsem si.
„Taky to nevím," pokrčil rameny. „Prostě až ho zabiju."
Prudce jsem nasála nosem vzduch do plic a zavřela oči. „Dobře," přikývla jsem.
„Promiň," omluvil se tiše a zamířil rovnou ke dveřím. Šla jsem hned za ním až ven k autu.
„Kdybych byla jako ty, jela bych s tebou," pronesla jsem.
„Nejela," vyvedl mě z omylu. „Je to nebezpečný." Ležérně se opřel o auto.
„Tak proč to děláš ty?" zamračila jsem se.
„Už jsi to řekla," zasmál se. „Nejsem jako ty. A ty nejsi jako já."
Založila jsem si ruce na prsou. „Myslíš, že bych nedokázala to, co ty?" zvedla jsem obočí.
„Myslím, že ne," přitakal. „Jsi na prášky už jen když o tom mluvím."
„Kdybys mě naučil mít nervy z kamene, šlo by to!" hádala jsem se.
Bill se zasmál. „Shelly, musím už jet."
„Až se vrátíš, naučíš mě střílet!" dupla jsem si.
„Zavolám Deanovi, aby za tebou přijel," zapřemýšlel Bill.
„Dean mě bude učit střílet?" nechápala jsem.
„Ne. Ale dohlédne na tebe. Protože tvoje rozbouřené hormony jsou jako tajfun," objasnil.
Přitáhla jsem si ho k sobě a políbila ho. Pak jsem ho musela pustit, aby mohl nasednout,... a vzápětí hned odjet...
Najednou jsem tam stála sama, i prach zpod pneumatik se už dávno usadil zpět na zem. Bill odjel.
Pohlédla jsem na prsten.
To jediné mi tady z něho zůstalo.
Kdoví, jak dlouho tu budu. Sama. S dvěma dětmi v břiše... I kdyby to byl jeden den, pro mě to bude věčnost.