Created by fate (PROBÍHÁ OPRAVA)

62. díl - „Zlom vaz!"

Jmenovala se Charlotte. Říkala si Charli. Bylo jí deset. Povídala nám o škole, kterou studuje a o svých zájmech. Byla šikovná.
Pak se nám chystala udělat čaj.
Jenomže najednou zachrastily klíče v zámku a ozvalo se hlasité: „Jsem doma!"
Vnitřně jsem zpanikařila. Takový ten pocit, kdy se všechno hýbe a panikaří, až na tělo. Tělo zůstává v klidu, maximálně se třesou konečky prstů. Cítila jsem nedočkavost, strach, nejistotu, cítila jsem se provinile a těch deset, jedenáct let najednou zmizelo. Ta propast zmizela. A s ní i všechen optimismus.
„Charlotte!" zavolala znovu.
Charli se na nás otočila a přiložila si ukazováček k rtům.
Pousmála jsem se a čekala.
Kelly, když se nedočkala odpovědi, se přiřítila do obýváku, načež zůstala překvapeně stát ve dveřích.
Dívala jsem se na starší ženu, na níž se podepsalo těch pár let, koneckonců, když jsme se pohádaly, a mně bylo tehdy osmnáct, jí bylo stejně, jako je teď mně; měla tmavé vlasy pod ramena. Když jsme se viděly naposledy, její vlasy hrály kaštanovo-kakaovou barvou a sahaly jí až pod lopatky.
„Shelly?" zašeptala opatrně.
„Teto Kelly," přikývla jsem a postavila se. Najednou mi přišlo velice nevhodné se tady po tolika letech válet na jejím gauči.
Teta přimhouřila oči a naklonila hlavu na stranu.
Zarazila jsem se. Dostala jsem strach, že mě vyhodí...
Mlčela.
Slyšeli bychom i spadnout špendlík, jaké tu bylo ticho.
„Chtěla bych ti někoho představit..." hlesla jsem, odkašlala si a zhluboka se nadechla. „Tohle je můj snoubenec... snoubenec William..." pokračovala jsem opatrně a vzala Billa za ruku. Pak jsem se podívala na tetu. Pořád mlčela a pozorovala mě. Vzala jsem Kellana z postýlky. „A to je můj syn," dodala jsem.
Teta si založila ruce na hrudi.
Toho jsem se zalekla.
„Charli?" otočila se pak na svou dceru. „Jdi se učit do svého pokoje, prosím."
Charli přikývla a odešla. Teta se znovu otočila na mě.
Zatajila jsem dech. Bála jsem se, že na mě začne křičet.
„Dáte si něco?" řekla najednou.
Podívala jsem se na Billa. Pokrčil rameny.
„Možná jen sklenici vody, děkujeme," odpověděla jsem.
Přikývla. „Tak se posaď." A pak zmizela v kuchyni.
„Je to dobrý nebo špatný?" syknul na mě zvědavě Bill.
„Nevím," vykulila jsem oči a položila Kellana zpět do postýlky. Vytřeštěně se na mě díval. Kdyby to nebylo malé miminko, řekla bych, že je stejně vylekaný jako já z toho, co přijde.
Teta se vrátila s dvěma sklenicemi vody a posadila se naproti nám. Poděkovali jsme jí tak na půl pusy. Bylo divné porušovat to ticho.
Teta si přehodila nohu přes nohu a ruce si spojila na koleni.
Usmála jsem se a doufala, že tím zaženu dusné ticho. Hm, asi těžko.
„Charli je moc milá," řekl náhle Bill.
Teta přikývla. „Naštěstí není po otci," uchechtla se.
„Co byl zač?" vypadlo ze mě nevychovaně a příliš rychle. Ihned mi to došlo. „Totiž... Promiň, je to tvoje věc," opravila jsem se a sklonila zahanbeně hlavu.
„To je v pořádku," zasmála se, čímž odlehčila celou trapnou situaci. „Kolega z práce... Trávili jsme spolu většinu času a vypadalo to jako bláznivá láska až za hrob, ale... ale..." Teta koktala a nedokázala to říct celé.
Přiložila jsem si ruku k ústům a zavřela oči.
Jsi neskutečně sobecká kráva, Woodsová!!!
Teta nepracovala celé dny a noci. Našla si lásku... A trávila s ním svůj čas a milovala ho... A já jsem ji odsuzovala a nenáviděla a osočovala...
„Shelly?" zadívala se na mě teta.
„Ano?" zareagovala jsem okamžitě a vrátila se zpět na zem.
„Co je ti?"
„Nic, jen... jen jsem si uvědomila až teď, jak jsem ti křivdila... A že ti dlužím omluvu, i když je na ni už pozdě..." pronesla jsem.
Teta se usmála. „Zapomeňme na to. Je to dávno. A já osobně na to vzpomínat nechci," zavrtěla hlavou.
Měla jsem stále strach, že se zlobí, i když mě tato slova měla spíš uklidňovat.
„Jak je vůbec možné, že jsi se mi tak najednou zjevila ve dveřích?" pokračovala rovnou teta a posunula se blíž. „Sledovala jsem totiž v televizi několik dílů pořadu Hledaní a viděla jsem tě tam," obeznámila mě. „Nejdřív tvrdili, že jsi spáchala sebevraždu, potom, že jsi zmizela, protože tě někdo unesl..."
Bill zasáhl: „Tisk o tom nic neví."
Přikývla jsem a dodala: „Nikdo kromě mě nezná celý příběh."
„Já ho znám taky," ohradil se Bill.
Teta se zasmála a pak vzdychla. „Celý rok jsi byla nezvěstná a já jsem jen doufala, že tisk to všechno zveličuje," svěřila se.
To mě zahřálo u srdce, že se o mě bála.
„No," odkašlala jsem si. „Ptala jsi se, proč jsem tak najednou přišla..." Odmlčela jsem se. „Zřejmě chci zase otočit svůj život o dalších sto osmdesát stupňů a tak chci srovnat všechno, co jde..." zamyslela jsem se. „Kromě Colina jsi už můj jediný žijící příbuzný," dodala jsem šeptem.
Kelly se zamračila.
Nevěnovala jsem tomu pozornost. „Víš,... byla bych ráda, kdybychom spolu konečně mohly vycházet," zaprosila jsem skrytě.
Teta Kelly vstala, zamířila ke mně a objala mě. Pak jsme do objetí připletly i Billa.
„Chyběla jsi mi," zašeptala.
„Ty mně taky," řekla jsem a odtáhla se. Pak jsem si vzpomněla na něco hodně důležitého. „A pomůžeš mi?"
Teta si mě přeměřila zkoumavým pohledem. „Přišla jsi, protože něco potřebuješ?"
Nechtěla jsem se rozčilovat, jen jsem v poklidu zavrtěla pečlivě hlavou. „To ne. Jen jsem doufala, že -"
„Můžu si ho pochovat?" přerušila mě a ukázala na Kellana.
„Jistě," přikývla jsem a vzala ho z postýlky, načež jsem ho podala tetě Kelly do rukou. Sledovala ho jako svatý obrázek a stále se usmívala.
„Nech mě hádat," promluvila po chvilce zamyšleně. „Chcete pohlídat tenhle malý uzlíček, že?" podívala se na nás tázavě.
Pevně jsem semkla rty k sobě a zavřela oči, když jsem přikyvovala.
Teta se pousmála a vzdychla. „Pokud konečně uděláš něco správně, ty trdlo moje, tak není problém."
Rozesmála jsem se a přikývla. „Ano. Konečně jsem si jistá, že dělám správně..." ujistila jsem ji a zarazila se. „Ale moje úplně první správná věc byl Kellan," opravila jsem se nakonec.
„Tak zlom vaz!" zdůraznila teta s povzbudivým úsměvem.

Ne že by mě ta návštěva nevyčerpala, protože vyčerpala, ale měla jsem dokonalý pocit. Kellana jsme už museli nechat u Kelly, protože jsem chystala začít newyorský masakr. A u toho Kellan být nesměl.
Bylo teprve kolem druhé hodiny odpoledne, když jsme se pomalu vrátili zpátky do mého bytu. Má nálada způsobila, že jsem Billa přestala automaticky vnímat jako společníka, ale jako osobu opačného pohlaví.
Zula jsem si boty v předsíni, klíče doslova odhodila na botník a cestou do koupelny ze sebe shazovala to přišerné oblečení, dokud jsem na sobě neměla jen spodní prádlo. V koupelně jsem si opláchla obličej a ruce.
Bill za mnou přišel a procpal se k umývadlu.
Pozorovala jsem v zrcadle jeho obličej. Když si Bill všiml, že ho sleduju, zarazil se.
„Děje se něco?" pousmál se.
„Ne," zavrtěla jsem hlavou a kousla se do rtu; pak jsem se odebrala do ložnice a zatemnila závěsy. Působilo to dojmem, že je noc, což se mi líbilo.
Spodní prádlo jsem si vysvlékla a zavrtala se do postele pod peřinu. Moje nálada byla jako duha. Hrála všemi barvami.
Bill se po chvilce taky dostal do ložnice, ale když mě spatřil v posteli, vyprskl smíchy. „Určitě se nic neděje?" ptal se mě pochybovačně, ale pobaveně.
„Vlastně děje," přikývla jsem se snahou o vážnou tvář. Nakonec to, po chvilce předstírání, šlo samo.
Bill se zamračil a obočí zkroutil do otazníku.
Nadechla jsem se k vysvětlení a naprosto vážným tónem pronesla: „Jsem nadržená." Jenomže Billův výraz mi podkopl nohy a já jsem se začala nekontrolovatelně smát.
Pak se přidal i Bill, ale nesmáli jsme se dlouho. Poté, co jsme se vydýchali, jsme se upřeně dívali navzájem do očí a na rty.
Chtěla jsem ho políbit, ale nechtěla jsem se odkrývat. Ne že by mě už neviděl, ale prostě cítila jsem, že ta chvíle, kdy zjistí, že na sobě nic nemám, teprve přijde.
„Dej mi pusu, Bille," zašeptala jsem klidně a otočila se na záda.
Bill se ke mně sklonil a úplně jemně, jako by mi snad mohl ublížit, mi ochutnal rty těmi svými. Vytáhla jsem zpod peřiny ruce a přitáhla si ho za zátylek. Pak už to bylo rychlejší. Sáhl pod peřinu a zůstal vprostřed pohybu stát jako zmražený. Chvíli se zdálo, že dál už nezajde, ale potom se sám vysvlékl z košile i kalhot a já jsem mu ochotně pomohla s boxerkami. Byl nedočkavý. Byl vzrušený. Ještě jsem se mu o klín párkrát otřela rukou, pak už mě zastavil, protože by to nevydržel. Zatínal čelist a mně se nesmírně líbilo dívat se na něj, když ho mám v hrsti. Takže tentokrát jsem pracovala já na něm, když minule to bylo naopak. Pět minut, och bože! Kdo to mohl čekat?!
Vzala jsem ho do ruky, ale nespěchala jsem. Hezky pomalu jsem mu krouživými pohyby nahoru a dolů způsobovala slast... Nesmírnou slast. Vzdychal nahlas. Sténal. A já jsem věděla, že můžu zajít ještě dál. Sklonila jsem se k němu a nasála jeho žalud do úst. Pak jsem pokračovala a posouvala se dál a dál, dokud jsem ho necítila až u kořene svého jazyka. Chtěla jsem se předvést v co nejlepším světle. A chtěla jsem vidět Billa v záchvatu orgasmu. Chtěla jsem vidět, jak to prožívají zabijáci!
Jakmile jsem byla připravená, zapojila jsem jazyk, zuby a rty najednou. Jazykem jsem kroužila dokola kolem celého jeho obvodu, zuby jsem jen lehce otírala o tu citlivou kůži a dávala si kurva pozor, abych nad nimi neztratila kontrolu, a rty jsem používala při sání. A samozřejmě celkově jsem se pohybovala nahoru a dolů; a ještě prakticky dokola.
Nemusela jsem to dělat dlouho. Zanedlouho mu v něm škublo... a ústa mi naplnilo jeho horké semeno...
Rychle jsem se odtáhla a sledovala jeho výraz. Měl zavřené oči, otevřená ústa a zhluboka dýchal. Jeho hrudník se pod nádechy prudce zvedal a klín si jakože nenápadně zakryl. Možná přišel takový ten pocit vykonání a následného hodnocení, jehož jednou z mnoha fází byl i stud.
Uvědomila jsem si, že jsem se ještě neodhodlala to spolknout a tak, dřív, než mohl otevřít oči, jsem prudce polkla.
Bill otevřel oči a rovnou se podíval na mě. „Nechci ani pomyslet, jak dlouho jsi tohle umění trénovala," pochválil mě a rýpnul si zároveň.
Jen jsem se usmála a nabídla mu své tělo... S radostí přijal...