Created by fate (PROBÍHÁ OPRAVA)

53. díl - Pohřeb

„Vstaň," uslyšela jsem. Otevřela jsem oči a zamžourala do světla. Stál nade mnou Zane a v ruce držel malého.
„Co se děje?" zamumlala jsem do polštáře.
„Je tu policie. Chtějí s tebou mluvit," utrousil a podíval se na Kellana. „A pak bys měla nakojit syna. Máš dnes vážně napilno," oznámil mi a pak i s Kellanem v náručí odešel.
Vstala jsem z postele a hodila na sebe župan. Nepamatovala jsem si, jak jsem se dostala do Zaneova domu. Ani jsem nechápala, proč policii nemohl říct, že sám je detektiv, takže není třeba se mnou mluvit.
No nic. V županu jsem se dobelhala ke dveřím a pozdravila dva detektivy, kteří právě koukali, kde co lítá. Zase byli dva. Co s tím číslem strážci zákona měli, proboha?
„Slečno Woodsová," promluvili na mě, když si mě všimli. „Přišli jsme se vás zeptat na Blakea Woodse."
Přikývla jsem a objala si pažemi tělo. Nevěděla jsem, jestli bych měla něco říct, raději jsem mlčela.
„Všimla jste si, že by měl v poslední době nějaké problémy?"
„Ne," odpověděla jsem prostě.
„Nemohlo to, co se stalo, souviset s vaším zmizením, či možná... návratem?" ptal se ten druhý drze.
Zamračila jsem se. „Tou druhou částí chcete říct, že byl na prášky ze mně?!"
„To se snažíme zjistit," opáčil.
„Podívejte se, já jsem Blakea dlouho neviděla... A pak jsem měla jaksi dost starostí se svým synem, takže jsem mu žádné problémy nedělala a ani jsem si nestačila ničeho všimnout. Zeptejte se Julie," poradila jsem jim. „Nevím sice, jaký mezi sebou měli vztah, ale byla u něj asi déle než já. A častěji," dodala jsem zamyšleně.
„Právě slečna Julia nás poslala za vámi," namítl ten první detektiv.
„A já vás posílám do prdele!" zvýšila jsem hlas, otočila se na patě a zmizela v pokoji, v němž jsem se před chvílí probudila.
Padla jsem na postel a prsty si zavěsila za prameny vlasů. Bylo mi mizerně. Už jsem potřebovala popohnat čas, abych mohla s Kellanem do New Yorku, protože tady jsem nemohla prostě vydržet. Navíc jsem právě teď byla v domě mého nejlepšího kamaráda a jeho ženy, kterou jsem ještě ani neviděla a bylo mi trapně. Nechtěla jsem ani vylézt, protože jsem netušila, co bych měla říkat nebo dělat.
Pak někdo zaklepal. Musel to být Zane.
„Pojď dál!" zvolala jsem.
Otevřel dveře. V ruce držel Kellana. Významně se na mě podíval. „Tak jdeš už kojit?" popohnal mě a podal mi Kellana.
„Je tady tvoje žena?" pípla jsem nesměle.
Zavrtěl, k mé nesmírné úlevě, hlavou. „Pracuje," objasnil.
„Tak to abych vypadla, než se vrátí," zamrmlala jsem a začala kojit. Snažila jsem se před Zanem skrýt, ale vlastně mi na tom zas až tak nezáleželo.
„Proč?" uchechtl se a zadíval se z okna.
„Protože se cítím stísněně, i když tady není, takže kdyby tu byla, asi bych se jí nedokázala podívat ani do očí," vzdychla jsem. Nežádala jsem od Zanea soucit, ale pomoc při řešení tohoto problému.
Zane zavrtěl hlavou. „Ale ona teď bude pár týdnů pracovat v New Yorku," zasmál se. „Takže buď v klidu."
„Aha," usmála jsem se. „A ona o mně ví? Jako že jsem tady?" zeptala jsem se starostlivě a po očku pozorovala Zanea.
Povzdychl si. „Jo, ví. Věděla o tobě celou dobu. Celou tu dobu, co jsem tě hledal," řekl.
„No a jak to bere?" zajímalo mě ještě. „Je to přece tvoje manželka."
Zasmál se. „Může mi věřit," pověděl prostě s pokrčením ramen. „Ale ty děláš, jako by jsi byla bez závazků," ušklíbl se.
„No dovol? Kellan není závazek, ale štěstíčko!" opravila jsem ho div ne uraženě.
„Nemyslel jsem přece Kellana," otočil se přímo ke mně a ukázal na svůj snubní prsten. Tím zřejmě poukazoval na můj zásnubní.
Prohlédla jsem si svůj prsten a posmutněla. „Já už ani nevím, jestli to vůbec ještě platí," povzdychla jsem si a přestala kojit. Kellan už byl úplně plný. Jeho bříško bylo snad dvakrát takové.
„Proč by to neplatilo?" podivil se Zane a vzal si ode mě Kellana.
„Protože jsme se tak ošklivě rozdělili," vysvětlila jsem neochotně. Pak mě rovnou napadla ještě jedna věc: „Po pohřbu Blakea pojedu za Billem."
Zane se pousmál. „Ale Kellan zůstane tady," řekl.
„Prosím?" uchechtla jsem se. „Chceš mi říkat, kde mám nechat své dítě?"
„Chci si být jistý, že se vrátíš," vysvětlil na svou obranu.
Musela jsem uznat, že je to rozumné. Kellan byl ještě moc malý na to, abych ho tahala až za Sanford několik hodin cesty odsud, a abych s ním zůstávala někde uprostřed pouště.
„Potřebovala bych nechat vyvolat jednu fotku," žádala jsem nesměle.
„Není problém," přikývl a začal couvat ke dveřím, přičemž jsem pochopila, že už byl náš rozhovor příliš dlouhý a nechala ho odejít.
Těšila jsem se na den pohřbu, ať už to znělo morbidně nebo ne, ale já jsem chtěla vidět Billa. Nebylo zase tak těžké zařídit něco, co se zdálo být tak nemožné. Stále jsem si stěžovala, že neuvidím Billa, přitom stačilo jenom sednout za volant a odjet za ním. A všechno řešit až potom. S ním.

Pršelo. Hustě. Kromě toho nebylo vidět na krok. Zane řídil velice opatrně. Jeli jsme na Blakeův pohřeb. Těšila jsem se, protože po pohřbu jsem měla jedinou povinnost, než odjedu za Billem. A to, hodit Zanea a Kellana zpět domů. Zatím to ale neutíkalo příliš rychle. Stále jsem přepínala stanice v rádiu, až jsem narazila na jednu, kde zrovna zpíval Chad Kroeger z Nickelback jejich skvělou písničku Photograph. Byla úžasná a docela se i na tu pohřební náladu hodila. Vyzývala mě k síle a zároveň k slzám... Nedošlo ani na jedno. Byla jsem neutrální a nezaujatá osoba. Nechtěla jsem dávat najevo všem okolo mě, kteří stáli kolem rakve, jak jsem zlomená ze ztráty rodiny. Nikdo nepotřeboval vědět, jak se doopravdy cítím. Ani Genis s Marcusem, kteří stáli naproti mně.
Marcus na mě zamrkal.
Zamračila jsem se. Na tohle jsem neměla náladu.
Byla jsem asi jediná, kdo nestál pod tím trapným černým deštníkem. Tak trochu jsem měla pocit, že se s námi tím deštěm naposledy loučí. Ale samozřejmě to nebylo možné, jen mě to tak napadlo.
Musela jsem stát rovně, musela jsem se tvářit smutně, musela jsem se dívat na rakev, nebo to alespoň předstírat, musela jsem hodit na rakev spuštěnou do země, růži. Všichni házeli čisté rudé růže, já jsem udělala něco jiného.
Vzala jsem si zapalovač a svou růži zapálila. Teprve potom jsem ji hodila do země na rakev. Bylo to symbolické. Vzpomínka na to, jak se staral o rodinu i když nám hořelo za pozadím. Doslova. On nás chtěl zachránit... No a povedlo se mu to.
„Tati,... tatínku,..." brečela Genis a padla tam na kolena. Marcus ji hned zvedal.
Rozhlédla jsem se. Kromě mě všichni drželi v prstech kapesník a utírali si slzy. Nebrečela jsem. Byla jsem jediná.
Když ta ceremonie skončila, šla jsem za Julií. Stále stála u rakve, která už byla dávno zasypaná a navěky pod zemí.
„Můžu se vás na něco zeptat?" ozvala jsem se.
„Teď na to není vhodná chvíle," zavrtěla hlavou a mně přišlo, jako by se mnou mluvila jako s malým dítětem.
„A kdy bude?" našpulila jsem rty. „Protože pro mě už vhodnější chvíle nebude."
„Neměla bys myslet stále jen na sebe," hlesla, aniž by se na mě podívala.
„Prostě jen od vás potřebuju vědět, jaký vztah jste s Blakem měli..." přešla jsem raději k věci.
„No..." konečně se na mě otočila a zadívala se mi do očí, „nejdříve jsem u něho jen uklízela, ale... časem se náš vztah trochu změnil... Já jsem se do něj zamilovala a on se zamiloval do mě. Alespoň to tvrdil," pokrčila rameny. „Velmi často o tobě mluvil. A doufal, že se vrátíš, on dostane druhou šanci a... budete zase jedna rodina..."
Rychle jsem zamrkala. Byla to jen prevence před pláčem. Ale Julia to nevydržela. Rozbrečela se. Přiběhla k ní Genis a objala ji. Pak se podívala na mě. A já na ní.
„Ty už do naší rodiny nepatříš," sykla na mě Genis.
Překvapeně jsem na ni vykulila oči. „Cože?"
„Odejdi!" přikázala mi a otřela si slzu, která jí stekla po tváři. Pak pustila Juliu a ta odběhla bůh ví kam. Genis se postavila přímo naproti mně. „Hned!" zasyčela.
Ušklíbla jsem se. „Byl to i můj otec!"
Genis se zamračila ještě víc. „Nepřijde ti divný, že se rozhodl zabít se hned po tom, co jsi se vrátila?!" zašeptala a naklonila se ke mně ještě blíž, aby nás nikdo neslyšel. „Zabila jsi ho."
Napřáhla jsem se a vlepila jí neuvěřitelně silnou facku. Otočila se o sto osmdesát stupňů. No, když se nedalo bránit slušně, muselo se zasáhnout radikálně. I když se mnou v tomhle asi nikdo nesouhlasil, protože se všichni hned seběhli kolem Genis a na mě koukali dost nevraživě.
Chtěla jsem odejít, ale hned za mnou stál Marcus. Na setinu vteřiny mě napadlo, že mi vrátí facku za svou sestru, ale on měl ruce hluboko v kapsách kalhot.
„Pojď se kousek projít," nabídl mi a automaticky počítal s tím, že půjdu, takže se zrovna otočil a kráčel uličkou mezi hroby.
„Nic se jí nestane," ujistila jsem ho nezaujatě ohledně té facky.
„Proboha, to neřeš, každá holka by někdy potřebovala proplesknout," uchechtl se.
„Proč ses chtěl projít?" vzdychla jsem.
„Protože nesdílím jejich názor ohledně tvého vztahu s Blakem. To, že se zabil kvůli tobě," objasnil. „Není to pravda. Hlavně si to nevyčítej a raději mysli na syna, dobře?"
Pousmála jsem se, že alespoň někdo při mně stojí. A jak jsem si všimla, na naši procházku po hřbitově odložil dokonce svůj deštník.
„Tak děkuju," zašeptala jsem pak.
„Neděkuj, ale pamatuj si to," upozornil mě.
„Budu tě za to muset pozvat na pivo," zasmála jsem se.
„Můžeme klidně hned," navrhl horlivě a zastavil se.
Znovu jsem se musela smát. „To ale nejde. Nejen, že kojím, ale taky už jsem měla být někde jinde," uvědomila jsem si a otočila se na zpáteční cestu. „Ale na pivo jednou půjdeme," slíbila jsem ještě a odběhla. Musela jsem už jet, abych se vrátila někdy v noci...