Created by fate (PROBÍHÁ OPRAVA)

58. díl - Přátelství

„Stihneme to?" ujišťovala jsem se, když jsem ráno naposledy kojila Kellana.
„Pojedu rychleji," mávnul Bill rukou.
„A Kellan bude sirotek, ne?!" vyjela jsem na něj a uložila malého do postýlky. „A rozluč se!" poručila jsem Billovi.
Pobaveně mě poslechl a když mířil k postýlce, pleskl mě přes zadek. Pousmála jsem se, když jsem k němu stála zády a brala kufry připravené na posteli. Vzala jsem je do auta a pak se vrátila do obýváku za Zanem.
„Máš vodu?"
„Mám," přikývl.
„A jídlo?"
„Mám jídlo," odpověděl znovu.
„A ovladač?" ptala jsem se dál.
Pousmál se. „Mám všechno, Kobylko," řekl po chvilce.
„I led?" vzpomněla jsem si.
„Slyšela jsi mě?" zasmál se. „Mám vážně všechno."
„Dobře, ale až zjistíš, že něco potřebuješ, už tu nebudu," upozornila jsem ho a otočila se k odchodu. Pak jsem se ještě zarazila. „A neříkej mi Kobylko."
„Dřív se ti to líbilo," ušklíbl se.
„Co se jí líbilo?" ozval se Bill objevivší se ve dveřích.
„To nechceš vědět," zavrtěl Zane hlavou.
Bill se na něj tak zvláštně podíval. „Jak je možný, že tě ještě nikdo nezabil?" řekl poté.
Zane se zamračil. „Raději už jeďte, ať stihnete letadlo."
„A zvládneš to tu?" zeptala jsem se ještě jednou.
„Zvládne," odpověděl Bill místo něj. „Je to přece nejlepší policajt v boji zblízka, tak proč by nepřežil pár kamínků v -"
„Dobře, tak jdeme," přerušila jsem ho, objala Zanea, Bill mu mávnul na pozdrav a šli jsme ven. Už teď se mi po synovi i Zaneovi stýskalo.
Bill mi otevřel dveře spolujezdce.
„Já půjdu raději dozadu a trochu se prospím," řekla jsem.
Takže jsem se uvelebila vzadu, připásala se a zavřela oči. Za chvilku se auto rozjelo a já jsem se naposledy ohlédla po Zaneově domě...

„Můžeš po mně chtít co chceš, ale já teď prostě nejsem k dispozici," slyšela jsem Billa mluvit.
Musela jsem usnout. Nechala jsem zavřené oči a poslouchala.
„... Dobře. Tak,... Dubster je druhej nejlepší. Užijte si představení. Sbohem."
Pár vteřin jsem čekala. „Kdo to byl?" zeptala jsem se pak.
„Nikdo důležitý," pousmál se na mě do zpětného zrcátka.
„To není odpověď," protestovala jsem.
„To není výslech," opáčil.
Zamračila jsem se; nelíbilo se mi to, ale nechala jsem to být.
Začala jsem přemýšlet nad Zanem. Byl to báječný kamarád. Byl tady pro mě vždycky, když jsem ho potřebovala, ale když potřeboval on,... tak jsem odešla. Nedivila bych se, kdyby jednoho dne odešel i on. Jednou se to stane. Všechno špatné se nahromadí a on nebude moct dál. Potom se budu cítit prázdně. Vím, že se s tím dá ještě cokoliv dělat, ale bojím se, že si to neuvědomím... Bojím se, že budu příliš zahleděná do ostatních problémů a do udržování dobrých vztahů a on jednoho dne řekne: „Udělal jsem dost. Sbohem." A já se potom budu cítit, jako by s sebou vzal úplně všechno. Cítila jsem tu hrozbu, jako bych podobnou situaci už zažila. Možná v minulém životě. Možná jsem si to měla uvědomit alespoň tady. A možná byl pokaždé někdo, komu jsem dávala očividně přednost, ale Zane byl vždycky na prvním místě...
„Zastav!" vyhrkla jsem.
Bill dupnul na brzdu. „Co je ti?!" vyděsil se.
„Otoč to! Musíme se vrátit!" řekla jsem okamžitě a prohrábla si nervózně rukou vlasy.
„A co letadlo?" otočil se na mě.
„Musíme se vrátit. Opravdu... Je to důležité," ujišťovala jsem ho a přehnaně gestikulovala. Gestikulace byla známkou toho, že jsem vnitřně nedokázala ustát své emoce.
„A jak se potom chceš dostat do New Yorku, génie?" zaironizoval Bill.
„Pojedeme jiným letadlem, notak!" prosila jsem.
„No tak dobře," vzdychl a rovnou auto otočil. Pak už se mnou po zbytek cesty nemluvil.

Stmívalo se, když jsme zastavili zase před Zaneovým domem.
Vyběhla jsem z auta a doběhla ke dveřím. Vytrvale jsem zvonila a klepala, dokud Zane neotevřel.
Vrhla jsem se mu do náruče.
„Stalo se něco?" podivil se.
„Ne," zavrtěla jsem hlavou a odtáhla se. „Je to zvláštní, ale já jsem se prostě potřebovala vrátit," vysvětlila jsem.
„To vidím, ale proč?" nechápal a koukal se na mě skoro jako na blázna.
„Protože tě miluju! Jsi ten nejlepší přítel, jaký kdy existoval a já vím, že jsem to považovala za samozřejmost a že jsem ti to nedokázala oplatit a taky ti chci říct plno dalších věcí a že jsem strašně sobecká..."
Zane využil toho, že jsem se nadechovala k pokračování a vtáhnul mě dovnitř, než se vzpamatuju. Bill šel hned za mnou.
„Já vím, že jsi sobecká," přikývl a založil si ruce na prsou. „Ale už jsem si zvykl. Stačí, že si uvědomuješ, že tě taky miluju, ne?"
Přikývla jsem. „Nechci se jednoho dne probudit a zjistit, že jsi mě odepsal..."
„To se nestane," ujistil mě. „Leda že by to bylo pro tvé dobro."
„Ne!" zarazila jsem ho. „Ani tehdy ne!"
„Dobře," zasmál se. „Stejně mi přijde, že jsi se vrátila jen proto, že jsi měla strach o Kellana."
Zamračila jsem se. „Tak na to ani nemysli!" vztyčila jsem ukazováček.
„Dokud je náš syn ve tvé péči, budeme se strachovat pořád," ozval se Bill.
Zane se pousmál. „Díky za důvěru."
„Nemáš zač," rýpnul si Bill znovu.
„Myslím, že jste zmeškali letadlo," zamrkal Zane.
„Ano," přikývla jsem. „Ale já jsem ti to prostě musela říct. Musíš to vědět."
Zane se pousmál. „No, tak to je nádhera, ale teď budete muset vyrazit až ráno," vzdychl.
„Nevadí," pokrčila jsem rameny. „Ty jsi důležitější než letadlo, protože tebe nikdo stovky nevyrobil."

Přátelství je složité. Je jako fyzika nebo chemie. Je třeba správný vzorec pro správnou situaci. Možná je být lepší sám v situacích, na které vzorec neexistuje. Mít správného přítele se shodným vzorcem je to největší štěstí, ale i to se může změnit. Změníš vzorec a už k němu nepatříš.
Pokud do přátelství vstoupí další osoba s nevyřešenými problémy a naprosto opačným vzorcem, obvykle se něco stane. Může to být nový přítel, může to být milenec, může to být nespokojená matka.
Přátelství není krátkodobé. Pokud jste se jednou stali přáteli, znamená to, že jste si svěřili do svých srdcí navzájem nějaká tajemství. Je to důležitá věc.
Zřejmě existuje také vzorec, který dokáže všechno vystornovat. Jako by nic nebylo. Všechno najednou zmizí. Už nestojí vedle tebe. Už se tě nezeptá, jak ti je, už ti nikdy nenapíše, aby jsi se sebral a šel ven. Už se na tebe neusměje. Už ti neřekne nic. Už se nesměje tomu, že vás dělí celé město. Už je za to rád. Už nechce, abys mu napsal. Už si tě raději blokuje.
Bez ohledu na to, co jste společně dokázali, co jste zažili, jak moc jste se nasmáli nebo naplakali, kolikrát jste si pomohli, je to teď jiné.
Každý důležitý zvrat váš vztah zase trošku pozmění.
Ostatní lidé do vás budou mluvit, že byste se neměli stýkat, že je trochu šílený, že je jiný, možná je dokonce psychicky nestabilní; ale kdo není?!
A ty stejně víš, že bys ho nedal ani za nic!
Protože ten pocit, když jste spolu, a nezáleží na pohlaví, je k nezaplacení.
Můžeš mu dávat někdy přednost před něčím jiným, protože pro tebe znamená víc jít s ním třeba jen na obyčejnou procházku.
Potom jen stojíš u okna a hypnotizuješ chodník, jestli nepřijde; telefon, jestli nezavolá, protože víš, že ty už na to nemáš nárok.
Buď čekáš na odpuštění, nebo čekáš, až budeš mít sílu odpustit...
Přátelství je labyrint.
Buď se ztratíš, nebo povedeš toho druhého k cíli.
Ale nabízejí se dvě otázky...
První: Proč bys měl vést ty?
Druhá: Co je vlastně v cíli?
...