Created by fate (PROBÍHÁ OPRAVA)

16. díl - Černý pick-up

Jela jsem nějakou dobu, než jsem si uvědomila, jak usilovně přemýšlím. O sobě, o svém životě, o svém návratu, na který jsem se chystala. Byla jsem pevně rozhodnutá vrátit se domů. Jenže jsem už věděla, že tohle je můj pravý domov. A není snad domov tam, kde se člověk cítí nejlépe? Pro mě byl domovem New York, přestože jsem měla kořeny v Texasu. Jistěže mě stále něco ve mně táhlo sem, ale New York byl mou slabostí. Měla jsem tam bratra, práci, nejlepšího přítele. Zane... Co asi zrovna Zane dělá?
Přes všechny ty myšlenky jsem zapomněla dávat pozor na cestu. Byla tma a já jsem ani nevěděla, kde jsem. Najednou jsem se ocitla na lesní silnici a za mnou jelo auto. Do této chvíle jsem si ho nevšimla. Na chvilku mě napadlo, že to je Marcus, ale při důkladnějším pohledu do zpětného zrcátka mi došlo, že to je větší auto. Stačilo ještě pár pohledů a měla jsem jasno. Byl to ten černý pick-up, s nímž jsem se už setkala. Byla jsem už trochu vyvedená z míry, když za mnou zase jel dlouho a pořád se mi držel těsně za zadkem. Zpanikařila jsem. Zajela jsem ke krajnici a zastavila. Zhluboka jsem dýchala. On zastavil těsně za mnou a mě polilo horko. Byla jsem v šoku, ale odhodlaná čelit svému strachu. Pravděpodobně si ze mě někdo dělal legraci. Vystoupila jsem z auta do deště a pomalu přešla dozadu ke kufru auta. Podívala jsem se na čelní sklo pick-upu a čekala, co se bude dít. Nebyla to ta nejchytřejší věc, která mě kdy napadla, ale bylo to lepší, než se bát. Pečlivě jsem sledovala, jak bude reagovat řidič. Zatím mě jen stále oslňoval dálkovými světly. Musel se na mě taky dívat. Musel vidět, jak jsem odhodlaná zjistit, co se to děje. Nic se nestalo. Řidič zřejmě ztratil nervy, zablikal na mě, vycouval a v klidu odjel. Já jsem zůstala stát jako opařená. Dlouho jsem tam ještě tak stála a čekala, jestli se nevrátí a nevysvětlí mi to, nebo co.
Pak jsem nasedla do auta a snažila se najít aspoň ubrousek. Byla jsem úplně promočená. Z hlavy mi stékala voda po tváři. Kolem mě bylo ticho a tma. Bylo to až děsivé. Byla mi zima. Pořád přetrvával šok. Musela jsem domů, rychle si sbalit věci a vypadnout.
Teď, když mě nikdo nesledoval, se mi jelo o něco lépe, ale hlavu jsem měla stále plnou myšlenek. Nových myšlenek.

Domů jsem dojela poměrně brzy. Taky jsem vlastně nespustila nohu z plynu. Auto jsem nechala odemčené, ani hlavní dveře jsem za sebou nezamkla a běžela po schodech nahoru, ke konci schodiště skoro po čtyřech. Chtěla jsem okamžitě odjet na letiště. Ložnice byla temná a já jsem se nechtěla ničím zdržet, tak jsem nechala zhasnuto. Uprostřed pokoje jsem zakopla o postel a málem do ní spadla. To bylo směšné. Neviděla jsem si na špičku nosu. Ale nezastavovala jsem se a zaběhla si rovnou do koupelny. Dveře jsem našla po hmatu a vpadla dovnitř. Zavřela jsem za sebou a rozsvítila tlumené světlo. Dala jsem si rychlou horkou sprchu na zahřátí a následně si v šatně vytáhla tašku a naházela do ní všechny své věci, kromě několika kousků, do kterých jsem se narychlo oblékla. Zhasla jsem v koupelně, otevřela dveře a vstoupila do ložnice.
„Vypínač, vypínač," šeptala jsem a šátrala po zdi.
„Ani na to nemysli," ozvalo se odněkud z pokoje. Mužský hlas. Zatrnulo ve mně a zřejmě se ze mně vytratila krev a kyslík.
Ani - na - to - nemysli.
Prudce jsem se nadechla, vydechla a zadržela dech. Celá jsem se vnitřně rozklepala. Ovládla mě hrozivá zimnice. Někdo tu se mnou byl!!!
„Kdo jste?" vypotila jsem ze sebe přiškrceně.
„Otoč se ke zdi," přikázal mi.
Po tvářích mi steklo několik horkých slz najednou. Těžko se mi dýchalo, nebyla jsem schopná se nadechnout tak, abych doplnila ztracený kyslík. Měla jsem pocit, že každou chvíli omdlím. Snažila jsem se v té tmě něco rozeznat, ale bohužel nebylo nic vidět. Neznámý návštěvník se stále nehýbal.
„Otoč se!" zopakoval důrazněji. Poslechla jsem ho. Rukama jsem nahmatala stěnu a pevně se k ní přitiskla. Nedokázala jsem zastavit proud dalších a dalších slz. Zaslechla jsem pohyb a pokud mě sluch neklamal, přes zběsilé bušení krve ve spáncích, zvedal se právě z mé postele! Došel ke mně a jednoduše mi svázal ruce nějakou látkou. Dýchala jsem zhluboka a zrychleně, abych dostala do svých plic alespoň nějaký kyslík.
Zatmívalo se mi před očima. Prosila jsem Boha, kohokoliv, abych se z toho probudila a zjistila, že to byl jen zlý sen. Když si byl jistý, že mám ruce svázané dost pevně, otočil si mě obličejem k sobě. Ucítila jsem jen jeho kolínskou.
„Jdeme," zašeptal, popadl mě za ramena a vláčel mě z pokoje. Po schodech dolů mě téměř nesl, byla jsem strachy úplně ztuhlá a kdyby mě nedržel, už byl padala po hlavě dolů. Vyšli jsme ven do deště a já jsem se vzpamatovala. Okamžitě jsem si uvědomila, že se musím pokusit zachránit si život.
„Pomoc!! Pomozte mi někdo! Pomoc!!!"
On mi však ihned dal ruku přes pusu a pevně mi stiskl čelist. Čím víc jsem se bránila, tím víc tlačil. Nemohla jsem tu bolest vydržet, tak jsem se raději zase uvolnila a poddala se pocitu, že už mi nikdo nepomůže. Stejně by mě tady nikdo neslyšel. Obešli jsme dům a vzadu jsem uviděla zaparkované auto. Šli jsme k němu a já jsem poznala černý pick-up. Takže to on mě celou tu dobu sledoval! Cítila jsem srdce až v krku a byla jsem k smrti vyděšená. Naložil mě dozadu do auta a nespustil z očí, než nasedl na místo řidiče. Věděla jsem, že bych se mohla pokusit ty dveře otevřít a naposledy se pokusit o útěk, ale byla jsem stále paralyzovaná, nemohla jsem se už ani pohnout.
Jakmile nasedl, ihned nastartoval, zamknul všechny dveře a rozjel se. Tak jsem se opřela o sedačku a snažila se smířit s čímkoliv, co se stane, zároveň jsem se však snažila nepřipouštět si to. Bylo mi naprosto jasné, že je se mnou konec.
„Zabijete mě?" nedalo mi to po chvíli. Z mých úst to znělo až strašidelně.
„To záleží," utrousil s naprostým nezájmem a věnoval mi letmý pohled přes zrcátko.
Srdce se mi rozbušilo ještě dvakrát rychleji. „Na čem?"
Neodpověděl.
Začínala jsem panikařit. Uvnitř jsem celá hořela, ale mé tělo bylo jako kus ledu. Slyšela jsem svůj vlastní hlas v mé hlavě. Říkal, abych se nevzdávala a zkusila si osvobodit ruce. Jenže ta látka byla příliš utažená. Nemohla jsem pohnout ani palcem.
Můj hlas mi doporučil plán B. Musela jsem z něj dostat kapku lidskosti! Musela jsem s ním mluvit.
„Jak dlouho pojedeme?" vypadlo ze mě jako první.
„Nejsi moc zvyklá mlčet, co?" zavrčel. Zdálo se, že ho vyvádím z míry. Znovu se na mě podíval přes zrcátko. Neviděla jsem nic kromě těch očí. Jeho pohled mě pálil.
„Nejste zvyklý odpovídat," opáčila jsem a jen stěží držela svůj vztek. Přesně tak, můj strach se přeměnil na vztek! Držel mě jako nějaké zvíře. A kdyby mě chtěl zabít, už by to udělal!
„Pojedeme dlouho," odpověděl nakonec. Všechno, co řekl, bylo prázdné. Bez emocí. Jako robot. Jako kámen.
Měla jsem tedy dost času na přemýšlení. Chtěla jsem si utřídit myšlenky a přestat panikařit. Musela jsem vážně vymyslet nějaké řešení. Odmítala jsem se smířit s tím, že tohle je můj konec.
Nepatrně jsem se naklonila, abych na něj aspoň trochu viděla. Měl na sobě džíny a košili, ale do tváře jsem mu neviděla. Podle hlasu mu mohlo být tak do čtyřiceti. Kdybych aspoň věděla, co se to děje. Měla jsem milion otázek a nedokázala jsem vyslovit ani jednu...

„Vstávej!" zaslechla jsem vzdáleně.
Pootevřela jsem jedno oko a uvědomila si, že jsem usnula. Nevěděla jsem, jak se mi to povedlo. Ruce jsem skoro necítila. „Kolik je hodin?"
„Je skoro ráno," utrousil. Stále svým nezaujatým tónem.
Vzdychla jsem. Bylo to marné. Zadívala jsem se tedy alespoň ven z okénka. Právě včas. Cedule "Sanford" se mi v tu chvíli zdála být záchranou. Už jsem alespoň měla místo. Jeli jsme přes celý Sanford, nezdálo se, že bychom v něm zastavovali. Městečko tvořily většinou ranče, zahlédla jsem i několik obydlí, zřícenin a zarostlých cest. Kolem dokola byly louky. Bylo to jako město duchů. Za Sanfordem byl dlouhý, nepříliš hluboký kaňon v poušti. Hotové peklo, protože tam byla jen jedna jediná dřevěná chatka a jakmile můj únosce odbočil právě tam, bylo mi jasné, kde končí naše cesta.

Vzbudila mě rána. Vystřelila jsem do sedu a rozhlédla se. Nejdříve mi došlo, co se stalo. Hned poté jsem si všimla, že mi ten zmetek připoutal nohu k posteli pouty. Rozhlédla jsem se. Byla jsem uvězněná v jeho doupěti. Pokoj, v němž jsem se nacházela, vypadal jako ložnice. Kromě postele, u které jsem teď bezmocně seděla, tu byl noční stolek, skříň, malé okno a dvoje dveře. Jedny musely vést do další místnosti, ale u druhých, které jsem měla přímo před sebou, jsem si všimla denního světla skrze klíčovou dírku. Musela jsem se dostat pryč!
„Pomoc!!" zavřískala jsem, až jsem se rozkašlala. „Pomoc," zabublala jsem naposledy, než jsem se panicky rozbrečela. Otřela jsem si tváře od slz a podívala se pečlivě na pouta. Kdybych měla čas, což jsem měla, mohla bych vymyslet tisíc způsobů, jak je zničit. Alespoň jeden by mohl fumgovat. Nestihla jsem nad tím však ani pořádně zapřemýšlet. Najednou se nečekaně otevřely dveře a on vešel dovnitř. Měla jsem pravdu, ty dveře vedly ven. Spadla mi čelist. Působil velice autoritativně. Měl tmavé vlasy nad ramena, čistě zelené oči a několikadenní strniště vousů na tváři. Měl určité charisma, ale v tuto chvíli jsem měla chuť zadupat ho s celým charisma do země.
„Klidně řvi, tady tě stejně nikdo neuslyší," pousmál se ironicky.
„Co to má znamenat?" poukázala jsem na ty pouta.
Přešel mou narážku bez povšimnutí a posadil se na postel tak, abych na něj nedosáhla, přitom se mi díval do očí. „V New Yorku jsi měla krásný byt," zasyčel skoro neslyšně.
Spadla mi čelist. Takže on tam byl! On mě pozoroval, možná na mě i mířil zbraní.
„S tím mladým fízlem sis to užívala, co?" pokračoval jízlivě.
To už na mě bylo moc! Nadechla jsem se a plivla mu do obličeje.
Pomalu se otřel hřbetem ruky a vstal. „Tohle bude zatím tvůj pokoj," rozhlédl se. „Já budu spát vedle. Můžu splnit jen tvoje nejnutnější potřeby."
„Chci na záchod!" štěkla jsem po něm vytočeně.
„To není nejnutnější potřeba," zavrtěl klidně hlavou.
„Fajn," ušklíbla jsem se. „Dám vědět, až budu chcípat, ty hajzle!!"
Přikývl na srozuměnou a odešel do vedlejšího pokoje. Osaměla jsem. Cítila jsem, že ta malá potřeba na toaletu se strachy stává nutnější a nutnější. Bála jsem se, že mě tu ten chlap nechá shnít. Nebo že si ze mě udělá otrokyni. Takových podobným případů už se stalo! Ucítila jsem, jak mi po nohách stéká teplá moč. Strach to trochu urychlil. Nebyla jsem schopná to zadržet.
Rozhlédla jsem se po místnosti a hledala nějaký záchytný bod. Viděla jsem jen to zatemněné okno starými žaluziemi, které nepropouštěly moc světla; nevěděla jsem, kolik je hodin, co je za den, nedokázala jsem si nic srovnat v hlavě. Vlastně jsem nedokázala rozumně uvažovat nad vlastním jménem. Zhluboka jsem dýchala. Buď tady strávím poslední chvíle svého života jako vězeň, nebo jako blázen. Už jsem si tak připadala. A bylo mi jasné, že tady dřív nebo později zešílím.
Celé dlouhé hodiny jsem strávila díváním se vyděšeně mezi žaluzie do okna a rozdýcháváním té děsivé skutečnosti. Opravdu můj život už skončil? Takhle?
Musel mě přece někdo hledat. Určitě se Blake už vrátil domů. Určitě našel sbalenou tašku a došlo mu, že bez ní bych sama neodjela. Muselo mu dojít, že když moje doklady zůstaly v domě, něco se stalo. Určitě už obvolal úřady a moje známé a všichni mě hledají. Určitě. Musela jsem tomu věřit. Musela jsem věřit, že se odsud brzy dostanu a vrátím se domů. Na všechno zapomenu a budu si víc vážit života. Nebudu se trápit kvůli malicherným věcem, nebudu nikoho soudit a nebudu nikdy zlehčovat problémy ostatních! Začnu se modlit a děkovat za každou chvíli, kdy jsem živá a zdravá...