Created by fate (PROBÍHÁ OPRAVA)

10. díl - Texaský masakr

ČTVRTEK

   Vzbudil mě divný šramot. Vstala jsem, hodila na sebe lehký župan, a šla se dolů podívat. Když už jsem stála na posledním schodě, vzpomněla jsem si, že můžu být v nebezpečí, ale nemohla jsem se zamknout v pokoji a předstírat, že se nic neděje! Už jsem stejně nestihla zapadnout zpět do patra, protože právě do haly z obýváku vyšel starší muž v košili a džínech.
   „Co to má být?“ vyjel na mě zostra a důležitě si založil ruce v bok.
   Zamračila jsem se. „Co tu děláte?“
   „Já jsem správce Woodsova ranče! Co tady děláš ty, maličká?“ zavrčel. „Bezdomovci tu nemají co dělat!“
   „Bydlím tu,“ odvětila jsem prostě. Urazil mě. Možná jsem po ránu nevypadala nejlíp, ale jako bezdomovec jsem opravdu nevypadala! „Pokud vím, tenhle dům nikdy prodaný nebyl! Pořád patří Woodsově rodině!“
   „Není prodaný, je pod mým dohledem,“ pokýval hlavou.
   „Zavolám policii!“ vyhrkla jsem.
   „Dobrý nápad,“ souhlasil a odešel zpět do obýváku.
No to je drzost! Vyběhla jsem zpět do pokoje a došlo mi, že nevím, jaké číslo má místní šerif, tak jsem zase seběhla dolů.
   „Jak se dovolám šerifovi? Neznám číslo,“ kuňkla jsem téměř poníženě.
   Zasmál se. „Holka, kdybych byl nějaký násilník, tak se ani nedovoláš pomoci.“ Pak se na mě zkoumavě podíval. „Všechna důležitá čísla jsou na lednici,“ kývl směrem ke kuchyni.
Pomalu jsem došla do kuchyně. Vážně byl na lednici seznam čísel. Byl tam taky seznam, co nakoupit. Toho jsem si při prohlídce prve nevšimla.
   „Co jste zač?“ zavolala jsem na něj, aby mě slyšel.
   „Už jsem říkal, že správce,“ odpověděl mi. Zřejmě se mu moc nechtělo svěřovat.
   „To může říct kdokoliv!“ nevzdala jsem se.
   „A kdokoliv taky sepisuje, co je třeba nakoupit, kontroluje, co je třeba opravit, a ještě ti říká, kde najdeš číslo na policii?“ zkoušel mě a přišel za mnou do kuchyně. „Co jsi zač ty?“
   „Bydlím tu,“ zopakovala jsem ve stejném duchu. Já jsem byla v horší pozici, nemohla jsem jen tak někomu vykládat, kdo jsem. Proto jsem se tu taky ukrývala.
   „To už jsi mi taky říkala,“ nenechal se. „No zdá se, že šerifka bude mít radost, že se na Woodsově ranči sešli dva cizinci.“
   „Zavolejte tam vy,“ vyštěkla jsem. „Já se odsud nehnu.“
Pousmál se a vytáhl si z kapsy mobilní telefon. Vytočil nějaké číslo a přiložil si telefon k uchu.
   „Šerifka,“ slyšela jsem zřetelně.
   „No ahoj, Porsh, jak se máš? Dobře?... To je moc fajn. Víš, mám tu menší problém... Je tady nějaká holka a trvá na tom, aby se tu někdo z vás objevil... Ne, rád bych, abys přijela osobně... Za půl hodiny? To je výborný. Dobře. Tak zatím.“ Zavěsil a podíval se na mě.
   „Co je?“ rozhodila jsem rukama.
   „Za chvíli tu bude šerifka, měla by ses obléct, ať to nevypadá, že jsme tady spolu spali,“ mlaskl.
   „To tak!“ utrousila jsem a odebrala se nahoru.
Chtěla jsem stihnout sprchu, ale musela jsem si pospíšit. Pak jsem si oblékla kostkovanou košili a šedé teplákové šortky, načež jsem si šla dolů udělat latté, ale on byl pořád v kuchyni a dokonce upíjel z láhve Jacka Danielse, krerou jsem si přivezla.
   „Hej!“ kvikla jsem a uzmula mu láhev od úst.
   „Co to sakra děláš?!“ prsknul na mě.
   „Já?!“ zvýšila jsem hlas. „Vždyť ta láhev je moje! A vůbec, jděte si popíjet někam jinam! Jestli jste opravdu správce, jděte si něco opravit!
   „Holka, ty vážně nevíš, s kým mluvíš,“ nadechl se a postavil se. Tyčil se nade mnou a tvářil se přímo vytočeně.
   „Evidentně s nějakým bláznem!“ odmlčela jsem se. „A s ožralou!“
   „Ty jedna malá -“ Ještě, že to raději ani nedořekl; to už bychom se na sebe asi vážně vrhli. Jenže právě před domem zastavilo auto a oběma nám došlo, že to bude šerifka. Ten muž, co si říkal správce, šel otevřít. Já jsem mezitím láhev zase schovala a trochu se upravila. Hořela jsem vzteky.
   „Ráda tě zase vidím, Blaku,“ uslyšela jsem ženský hlas v hale.
   „Já tebe taky, Porsh. Pojď dál, do obýváku, prosím,“ odpověděl jí milým hlasem.
Takže jsem i já šla do obýváku a setkala se pohledem s asi pětatřicetiletou ženou s tmavými vlasy v culíku, hvězdou na prsou, přísným výrazem, a pistolí za pasem.
   „Dobrý den,“ usmála jsem se na ni.
   „Zdravím,“ odpověděla slušně a zamířila ke mně, aby mi podala ruku. „A vaše jméno?“
   „Shelly Woodsová.“