Created by fate (PROBÍHÁ OPRAVA)

48. díl - Záblesky

Seděla jsem v prázdném domě, Blake odjel a Julia byla jako duch. Jednou tu byla, pak zase ne. O Julii jsem se nestarala, měla jsem dost starostí sama se sebou.
Půl páté ráno. Byla jsem ještě vzhůru. Bylo to neúnosné.
Myslela jsem na Billa a snažila se vybavit si nějakou krásnou vzpomínku, ale viděla jsem jen záblesky...

„Vždyť bych ti mohl dělat tátu..."
---
„Co to se mnou děláš, Woodsová?"
---
„Co by se stalo, kdybych se pokusila utéct?"

Úryvky událostí, o kterých jsem nic nevěděla. Už mě ani nic nepřekvapovalo. Pamatovala jsem si všechno do té noci, kdy mě pronásledoval černý pick-up, a pak až všechno po probuzení v nemocnici. Plus ty nesmyslné úryvky. Nechápala jsem to. Co to bylo za nesmyslný druh amnézie, když jsem si nedokázala vzpomenout na tu nejdůležitější etapu?!
Potřebovala jsem si to pořádně srovnat.
Co jsem věděla?
Věděla jsem, že černý pick-up je Billa. Že Bill je zabiják. Že mě měl zabít.
Tudíž si ho někdo najal přímo na mě.
Kromě toho jsem věděla, že mě nezabil.
Proč?, toť otázka speciálně pro mě.
Pak už jsem jen věděla, že mě znásilnil. Že jsme vedli opravdu hodně konverzací, z kterých jsem si vzpomněla pokaždé jen na ten podělaný úryvek!
Snažila jsem se přijít na důvod toho znásilnění... Ale ať jsem se snažila, jak jsem chtěla, nic jsem si nevybavila. Nebo možná ano, ale nevěděla jsem, že to je důvod. Kterákoliv vzpomínka mohla být důvodem.
Pak jsem věděla, že jsem otěhotněla a měla dvojčata. A že mě kdosi střelil a zabil mi jedno dítě...
Sáhla jsem si na břicho.
Pamatovala jsem si z toho jednu věc, která mě ještě teď strašila ve snech. Pamatovala jsem si zvuk cvaknutí kohoutku a pak tu ohlušující ránu. To bylo to nejhorší, co se mi do toho mozku nutně muselo procpat, ale klíč k tomu, co jsem dělala s Billem, ten jsem si pamatovat nemohla! Vážně to nebylo fér.
Myslela jsem na Billa. Pořád a pořád a nemohla jsem ho dostat z hlavy. Když jsme vybuchli smíchy tehdy na té silnici,... když mě tak zlehka políbil,... když mě vzal do té hospody se steaky. Dvakrát. Alespoň tohle jsem si pamatovala. Dobře, ale pokud mě chtěl zabít a neudělal to, asi by mě nebral na steak, aby si to vyžehlil. V tom muselo být něco jiného.
Měla jsem pocit, že ještě chvíli budu přemýšlet a zavaří se mi mozek.
A dost!!! zařvala jsem na sebe.
Vyběhla jsem z pokoje tak rychle, jak mi to břicho dovolovalo, sešla schody dolů, nazula si nějaké staré páskové boty, do kterých stačilo vklouznout, a vyšla ven. Za domem stálo auto. Blake tedy neodjel svým autem.
Neváhala jsem, nastartovala a sešlápla spojku, načež jsem se rozjela. Potřebovala jsem si vyčistit hlavu. Bylo mi všechno jedno.
Na přední sklo dopadlo několik kapek. A další. Bylo jich víc. Začalo pršet. Udeřil hrom. Spatřila jsem blesk. Byla bouřka.
Na první křižovatce jsem odbočila.
Ocitla jsem se na lesní silnici.
Zastavila jsem u krajnice, jakmile jsem si to uvědomila, a vystoupila.
Rozhlédla jsem se.
Záblesk.
Černý pick-up stojící u krajnice přímo za mnou.
Dálková světla.
Déšť.
Sledovala jsem jeho přední sklo a měla pocit, že se mu dívám do očí.
Zablikal a odjel...
Proč to neudělal?, ptala jsem se stále sama sebe. Měl tolik možností a nevyužil ani jednu. Proč mě prostě nezastřelil?!
Nasedla jsem zpět do auta a jela dál.
Pokračovala jsem. Měla jsem pocit, že touhle cestou jsem jela jen jednou, možná dvakrát.
Už jsem byla za městem. Slunce vyšlo a já jsem pořád jela. Hodně dlouho. Necítila jsem únavu, jen mě něco hnalo stále kupředu. Naprosto přesně jsem věděla, kde a kam mám odbočit, kdy mám jet rovně,... jako fotografická paměť.

Slunce zapadlo. Zastavila jsem u krajnice a znovu vystoupila. Další silnice mezi lesy. Stála jsem a dívala se okolo. Čím větší tma byla, tím povědomější mi bylo tohle místo.

Nechtěla jsem utéct...
Měla bych se vrátit...

Otočila jsem se tak, abych se dívala směrem, odkud jsem přijela. Tahle silnice byla víc než známá. To byla přímo ta vzpomínka!
Seděla jsem v autě a hádala se sama se sebou, jestli mám jet dál nebo se vrátit... Ještě jsem ale úplně přesně nevěděla, odkud jsem jela, kam jsem se měla tehdy vracet...