Created by fate (PROBÍHÁ OPRAVA)

67. díl - „Jeho jméno?"

Přišel den D. Ovšem, tento den se dělo víc věcí najednou. Bill odjížděl zpět do Texasu a Zane se pro změnu vracel ke mně. K tomu bylo načase vrátit se do klubu k Sicariovi.
Bill ještě musel za Kelly pro Kellana. Loučili jsme se v bytě, Zane měl každou chvíli dorazit a já jsem chtěla vylézt z bytu až večer.
„Buď na sebe opatrná," zašeptal a přešlápl z nohy na nohu, přičemž se díval do země.
„Nenech se zabít," poradila jsem mu ironicky.
Nevěděla jsem, co to mezi námi bylo, ale chtělo se mi z toho brečet.
„Můžeš se kdykoliv vrátit, jen se odpoutat od New Yorku a odjet za námi..." navrhl nejistě.
Zavrtěla jsem hlavou. „Ty to asi nechápeš, ale to co tu dělám, dělám pro nás," odvětila jsem. „Chci pro nás klidný život."
Uchechtl se. „Tím, že se vrátíš před kamery a budeš předstírat, že se nic nestalo, budeš tu dál žít se Zanem jako předtím, budete chodit na balkon, když to na vás přijde..." Odmlčel se a zavřel oči. „A za chvíli zapomeneš i na fakt, že máš syna..."
„Nikdy nezapomenu na to, co jsme prožili!" zarazila jsem ho.
„Dobře," přikývl a udělal nepatrný krok směrem ke mně. „Budeš mi chybět."
„Taky mi budeš chybět," přitakala jsem a zadívala se do země.
Pak mě cosi donutilo podívat se mu do očí. A tehdy jsem cítila, jak moc mi tenhle muž bude scházet, ať už od sebe budeme jakkoli daleko, jakkoli dlouho. Celý dlouhý rok se mnou byl každý den, každou noc; pak když jsme se rozdělili, tak jen proto, že jsem si na něho nevzpomínala. Ale teď jsem měla paměť zpátky a rozloučení už pro nás znamenalo víc.
„Omlouvám se," zašeptala jsem.
Podal mi ruku.
Byla jsem překvapená, ale stiskla jsem ji. „Tohle je sbohem?" vydechla jsem.
Pousmál se. „Vše je na tobě."

Kdybych si směla něco přát, chtěla bych život, kde jedno nevinné rozhodnutí neovlivní celý můj život. Chtěla bych možnost rozhodovat se bez obav, že se cokoliv změní. Změny bych si chtěla určovat sama. Abych už nikomu neublížila. Ani sobě. Nikdy. Nechci ovlivňovat život svého syna špatným rozhodnutím. Nechci už nikomu zasáhnout do života. Zasáhla jsem do Blakeova života a on se zabil. Zasáhla jsem do Billova života a teď je nešťastný. Už žádné zasahování. Prosím...

Postavila jsem se k vyhazovači a mrkla na něj, aby mi věnoval pozornost. Pustil mě dovnitř a Zane čekal venku. Šla jsem na bar.
„Sicario!" zařvala jsem na barmana. Pár lidí kolem se otočilo.
„Víš, kam jít!" opáčil.
Přikývla jsem na srozuměnou a šla pomalým krokem dozadu. Téměř u těch dveří mě dohnal nějaký chlap.
„Půjdeš se mnou? Kolik bereš?" vyhrkl.
„Prosím?" prskla jsem pohoršeně. Má mě za kurvu?!
Než jsem se nadála, vytáhl na mě odznak!!!
„Kriminálka New York," zašeptal a odznak zase rychle schoval. „Co tu děláte?"
„Hledám toalety, proboha!" rozhodila jsem zoufale rukama.
„Mluvím o tom, co děláte v tomhle klubu?" upřesnil.
Zalekla jsem se. „Přišla jsem si zatancovat..." špitla jsem nejistě.
„Slečno, raději odejděte. Za pár hodin se tu bude zatýkat... Nechcete být mezi nimi, že ne?" vybalil na mě narovinu.
Srdce mi vynechalo úder. „Vezmu přátele a odejdeme," slíbila jsem a snažila se mu nedívat do očí.
„Dobře," přikývl spokojeně a odešel.
Rychle jsem zadními dveřmi vypadla ven a letěla rovnou k onomu autu, načež jsem okamžitě doslova zabouchala na okýnko.
„Sicario! Dělej!" zařvala jsem a čekala, až mi otevře. Pak jsem hned zapadla na zadní sedadlo a houkla na něj: „Jeď!"
Auto se rozjelo.
„Kam ten spěch?" zachechtal se.
„Prozradím. Ale něco za něco," nedala jsem se.
„Mám jméno toho člověka. A taky vím, že s tím moc spokojená nebudeš," ztišil hlas.
„Jeho jméno?!" zadychtila jsem.
„Nejdřív mi řekni, proč spěcháš," hrál si se mnou.
Povzdychla jsem si. „Za pár hodin vrazí do toho klubu kriminálka. Tak proto," přiznala jsem. „A teď to jméno!"
„Jen ať je seberou," odfrkl. „Nikdo nic nepoví."
„To jméno!" opakovala jsem.
„Jak moc o tu informaci stojíš?" zeptal se.
„Vážím si jí na milion dolarů!" vykřikla jsem zoufale.
„A co gratis?" zašeptal a zastavil. Zase nějaká tmavá ulička. Pak se na mě otočil a nasadil tázavý výraz.
„Žádné takové služby neposkytuju!" zavrčela jsem.
„Víš, s kým mluvíš?" zamračil se.
Zadívala jsem se na něj a ano, stále jsem věděla, že mluvím s člověkem, který by mohl zařídit, aby po mě ani pes neštěkl. Byl charismatický, ale šel z něj strach. Svým způsobem mi velice připomínal Billa.
„Hodila by jsi se k nám," pokračoval.
„Nemohla bych nikoho zabít..." zavrtěla jsem hlavou.
„Je to lehké," mávnul rukou. „Je toho schopný každý. Právník, soused, recepční, vyhazovač, modelka, žena z výtahu. Každý. A neexistují pro to žádné předpoklady. Nemusíš kvůli tomu zabíjet domácí mazlíčky v raném věku. Naopak. Nepotřebuješ důvod."
„Jak jste zabil vy?" vypadlo ze mě.
Pousmál se. „Poprvé?" Pak pokrčil rameny. „Protože se mi to prostě řeklo. Teď jsem to dotáhl tak vysoko, že můžu poroučet celému systému."
„Jste kariérista?" odfrkla jsem.
„Jistě. V každé branži je takový ten žebříček, po kterém šplháme," potvrdil. „Někdo samozřejmě klesá," dodal zamyšleně.
„A vy jste už dosáhl nejvyššího bodu?"
„Celý život hledáme náš nejvyšší a nejnižší bod," zašeptal.
„A já se snažím dosáhnout toho nejvyššího," zašeptala jsem. „Tak mi pomozte! Řekněte mi to jméno..."
„Dobrá tedy," svolil. „Tak se něčeho podrž, maličká... Je to Colin Woods."
Srdce mi vynechalo úder. Zatajila jsem dech. Na čele se mi tvořil studený pot a v očích horké slzy. Cítila jsem se tak, jak jsem se cítit měla. Zrazeně. Poníženě. V nebezpečí. Zadívala jsem se dolů na své boty.
„Je mi líto," ozval se.
„Můžete mě odvést domů?" zadychtila jsem sípavě.
„Jen pro tentokrát," přikývl. „Protože jsi od Billa."
„Jsem vám vděčná," vydechla jsem a sesunula se na sedačku.
Věděla jsem, že z toho se jen tak snadno nevzpamatuji. Taky mi bylo jasné, že si to musím nechat pro sebe. Bill by Colina zabil a Zane by ho pro změnu zavřel. Nemohla jsem dělat nic jiného než jít za Colinem sama...
Čekala jsem, že to neskončí dobře.
Vlastně jsem čekala, že jeden z nás zemře. A to pro mě bylo hrozné. On byl poslední člověk, který zbyl z mé rodiny, která mi byla nejbližší...