Created by fate (PROBÍHÁ OPRAVA)

27. díl - Japonský meč

Konečně jsem se taky jednou probudila akorát s východem slunce. Hned nato jsem si uvědomila, že ležím na Billově hrudi a posadila jsem se. Bill zase ležel u mě... Tak, jako před tím. No,... vážně jsem doufala v zázrak.
Okno mi poskytovalo pohled na růžovou oblohu. Byla to krása. Východ slunce mi vždycky připadal velice romantický, oproti tomu západ slunce byl divoký...
Bill se probral. „Dobré ráno," usmál se na mě.
„Tobě taky," odpověděla jsem. „Koukni! Slunce bude vycházet..."
Jakmile jsem to dořekla, vymrštil se, vyskočil z postele, popadl mě za ruku a rozeběhl se se mnou ven. Neměla jsem čas ani dech na otázku, co se děje. Vyšplhali jsme se rovnou nad kaňon, na to nejvyšší místo. Tam se Bill konečně zastavil, otočil se a podíval se dolů.
To, co jsme viděli, bylo nádherné! Měli jsme před sebou vycházející slunce! Přímo před sebou! Jeho ještě tmavé paprsky dosahovaly sotva k nám, ani nehřály... Obloha byla stále růžová, ale už se míchala se světlou oranžovou.
Bill mě zezadu jemně objal.
Položila jsem si dlaně na jeho ruce a hlavu si opřela o jeho rameno.
Tak tohle byl dokonalý okamžik.
Kéž by šel nějak nahrát. Věděla jsem, že bych si ho po zbytek života přehrávala stále dokola...
„Miluju tě," zašeptal do toho Bill.
Usmála jsem se na slunce, na něj jsem se neotáčela, když jsem mu odpovídala: „Já tě taky miluju, Bille."
„Počkej tu," vyhrkl najednou, pustil mě a seskákal zpátky do kaňonu. Páni, ten se tedy vážně snažil!
Posadila jsem se. To slunce mě vážně uchvátilo. Žádná přírodní krása se nemohla vyrovnat tomu, co tu bylo úplně první - slunci!
Bill se vracel a v rukou svíral dva japonské meče! Takhle zdálky, kdyby byl oblečen do černého, vypadal málem jako ninja.
Když se vyšplhal až ke mně nahoru na skálu, jeden meč mi podal. Pod rukojetí měl onu rytinu. Byl to tedy ten meč, který jsem u něj viděla poprvé. Pak jsem se zaměřila na ten druhý meč.
Všimla jsem si, že se přes celou čepel táhne nápis. Bylo to věnování!

Pro bratra Billa od Perrie a Jacksona.

„Ty máš sourozence?" postřehla jsem s úžasem a zmínila to formou otázky.
„Hm," odpověděl Bill s pokrčením ramen.
„A kde jsou?" pokračovala jsem.
„Perrie je na hřbitově v San Antoniu... Nejspíš. A Jackson je asi všude," řekl docela neochotně.
„To mě mrzí," posmutněla jsem nad osudem Perrie. „Ale co Jackson? Jak může být všude?"
„Protože dělá to samé, co já," vysvětlil.
Pochopila jsem. Taky nájemný zabiják. „Nemluvíte spolu?" špitla jsem ještě.
Jen zavrtěl hlavou. Pak se podíval na meč, který jsem tak jemně držela v rukou, jako bych ho snad mohla zlomit. „Chyť ten meč pořádně," zasmál se.
Rozkročila jsem se a s úšklebkem meč uchopila tak, jak jsem vídala herce zacházet s meči na place. Sem tam, přibližně.
Bill se znovu zasmál. „Asi ti to budu muset nejdříve ukázat." Pak uchopil svůj meč a požadoval, abych to po něm opakovala. Nezdálo se to být těžké, ale Billovi se stále něco nelíbilo. Můj postoj, držení, dokonce výraz v obličeji, takže jsme se tomu i dost smáli.
Ale těch pár hodin strávených tréninkem vážně stálo za to. Protože Bill do toho učení pomalu přidával nějaké dobré chvaty a výpady.
Když slunce stálo nejvýš, dali jsme si souboj.
Bill proti mně udělal výpad. Já jsem uhnula a zároveň proti němu vyrazila čepelí. On se otočil a vzápětí se jeho čepel mihla kolem mého pravého ramene, načež si mě k sobě přitáhl, pevně objal a políbil. Divoce.
Pousmála jsem se a přiložila mu špičku čepele ke krku.
„Prohrál jsi," prohlásila jsem.
Bill však vzal můj meč, odhodil ho stranou, stejně tak ten svůj, objal mě ještě pevněji a ještě vášnivěji políbil.
Hlavou mi proběhla jistá vzpomínka... Moje úplně první vzpomínka na tátu!!!

„Shelly! Shelly!!! Okamžitě pojď dolů!" řval někdo zezdola.
„Prosím tě, Kyle, nech toho!" zněl další hlas, ženský, příjemný, a zdálo se, že pláče.
„Shelly!!! Ať jsi hned tady, nebo si pro tebe dojdu!!"
Váhavě jsem přistoupila k zábradlí a spatřila tátu. Byl zase opilý. Až příliš. Maminka stála na schodech, plakala, snažila se mu zabránit, aby šel za mnou nahoru.
V rukou jsem pevně svírala svého malého méďu, upravila si pyžamko, nadechla se a pomalými krůčky scházela dolů.
„Já už jdu!" zavolala jsem na tatínka a otřela si slzy.
Když jsem došla za maminku, rozpřáhla ruce, aby mě držela za sebou. Snažila se mě jen chránit...
Vtom jí tatínek dal pěstí a ona upadla. Pak mě hned vzal do náruče, medvídek mi upadl na zem, a nesl mě ven k autu...

Odtáhla jsem se od Billa.
„Děje se něco?" zamračil se. „Jsi nějaká bledá."
Zavrtěla jsem hlavou.
Nebyla jsem schopná pořádně zpracovat to, co právě řekl.
Ta vzpomínka byla jako vystřižená z hororu.
Takový byl můj táta?!
Už příliš dlouho jsem si z něj nic nepamatovala.
Byla to vzpomínka, nebo jen fantazie?
Bylo to příliš živé, příliš detailné.
Byla to pravda.
Byl to můj otec.
Proto jsem si obzvlášť na něj nemohla celé ty roky vzpomenout.
Psychiatři, psychologové, psychoterapeuti,... ti všichni moc dobře věděli, co z mé hlavy vytěsňují. Byl to můj otec.
K čertu s požárem.
Jen jsem si nevzpomněla, kam mě otec mohl takhle pozdě v noci, opilý, odnést. Věděla jsem jen, že k autu.
Snad tehdy neřídil!?
Byl vždycky takový?
A jaký byl na Colina?
A co maminka? Bil ji často?
... Musela jsem o tom požáru něco zjistit. Jen jsem nevěděla, co přesně hledat...

Při západu slunce jsem Billa požádala, jestli by mě znovu nevzal na souboj.
Souhlasil.
Možná jsem podvědomě doufala, že si vybavím ještě něco. I když jsem byla zřejmě dost pošetilá, když jsem si myslela, že vzpomínky na tátu se mi vybaví právě takhle...
Snažila jsem se. Dokonce jsem ten souboj brala dost vážně. Strašně jsem asi potřebovala vědět, kdo vlastně můj táta byl...
Prudce jsem před Billem ucukla a praštila se do hlavy o skalní výčnělek, jež byl přímo za mnou.
Posadila jsem se na zadek, ale hrozně se tomu začala smát. Bill se přidal. A v tom okamžiku,... vlastně jsem si ani neuvědomovala, v jakém, jsem to v koutě hlavy objevila...

„Nemůžu najít svůj deník!" křičela jsem zoufale. „Nechci na všechno zapomenout!"
Maminka se pousmála. „Nezapomeneš. Vždycky budeš moje holčička... Teď jdi ven za bratrem; já ti ten deník najdu," slíbila a objala mě.
Přikývla jsem, zvedla se a odběhla. U dveří jsem se ještě jednou otočila. Maminka dýchala zhluboka a začala prohledávat všechna možná místa, kde by mohl být.
Vydala jsem se k hlavním dveřím, když se náhle z kuchyně ozvala rána a zpod dveří vyšlehly plameny. Zalekla jsem se a šla dál.
Pak jsem však za sebou uslyšela zavrzání dveří a kroky.
Otočila jsem se.
Ve dveřích do kuchyně někdo stál. Musel to být táta. Natáhla jsem k němu ruku, aby šel se mnou. Celá kuchyň byla v plamenech.
Udělal jeden větší krok ke mně. Zalekla jsem se, trhla sebou dozadu a ucítila palčivou bolest na zátylku...

Budilo mě vlastní kašlání. Chtělo se mi spát. Vážně moc. Ale nemohla jsem dýchat. Otevřela jsem oči, ale vzápětí jsem je musela zase zavřít, protože dým mě hrozně pálil.
Byla jsem v hale. Na zemi. Bolela mě hlava. Netušila jsem, jak jsem se ocitla na zemi, ani kde se co dělo. Všechno jsem vlastně věděla, jen jsem byla natolik zmatená, že jsem to všechno popletla. Přestala jsem přemýšlet a vstala. Blížily se ke mně plameny ohně.
Rozběhla jsem se ven. Kdosi tam stál. Za běhu jsem si dokázala vzpomenout, že je to můj bratr. Počkat... Cody? Ne,... Colin? Ano, to bude on. Colin.
Teprve u něj jsem měla dost odvahy se otočit na dům.
Ze všech oken šlehaly plameny.
Zeď mezi okny byla černá. Všude.
Jak se to vlastně stalo?!
Věděla jsem, že na někoho čekáme. Jen jsem si nedokázala spočítat, kolik jich je a kdo to vlastně je.
Přemýšlela jsem. Colinovi je... patnáct. Mně deset... Takže jsme museli čekat na rodiče.
Někam se před tím ohněm schovali, jinak by šli přece s námi...
Jenomže pak se ozvala příšerná rána... Spadla podlaha z patra a plameny se dostaly až do haly k hlavním dveřím.
Věděla jsem, že teď budou muset rodiče zůstat ukryti, dokud ten požár nepřestane... Dokud ho někdo neuhasí.
Colin mě i psa naložil do auta a rozjeli jsme se pro pomoc, aby naše rodiče dostali ven...