Created by fate (PROBÍHÁ OPRAVA)

24. Útěk

Celý den jsem jen seděla na posteli, mnula si ruce, sem tam si prohrábla prsty vlasy, zkousla si ret nebo se nevědomky zamračila. Bill ze mě byl na prášky a chodil ven střílet do skály. Nějak si ty nervy musel vybít.
Celou dobu jsem přemýšlela nad jediným. Bill nemá zapotřebí tu trpět takovou nerozhodnou hysterku s neurovnanou minulostí, jako jsem byla já... Proto jsem se ho taky ptala na jeho reakci, kdybych odešla.
Byla jsem příliš sobecká.
On byl příliš dobrý člověk.
Já jsem byla svině.
On byl vždy upřímný.
Já jsem byla do něj zamilovaná a ani jsem mu to nedokázala přiznat. A ještě jsem, byť na pár minut, uvažovala nad Deanovou nabídkou.
Cítila jsem se být málo potrestaná.
Chtěla jsem, aby byl Bill šťastný, ale neměla jsem dost sil za ním jen tak přijít, upřímně se usmát, a říct mu, že už bude všechno v pořádku.
Zvedla jsem se a odebrala se do koupelny. Stoupla jsem si před zrcadlo nad umývadlem a podívala se na sebe. Vypadala jsem jako mrtvola. Kruhy pod očima, prázdné oči, žádné znatelné emoce.
Shodila jsem ze sebe oblečení a vlezla do sprchy. Pustila jsem horkou vodu a sesunula se na zem. Kolena jsem si přitáhla k tělu a bylo mi jedno, že mi proud vody dopadá akorát na hlavu.
Seděla jsem asi tak půl hodiny. Žádná doba strávená přemýšlením pro mě nebyla dost dlouhá. Pořád jsem měla co rozebírat.
Pak, když jsem vypnula vodu, mi došlo, že ručník je až za dveřmi do obýváku. Vycupitala jsem ze sprchy, ani se nesnažila zakrývat si tělo, a došla si v klidu až ke dveřím. Jenže jsem si nevšimla, že v obýváku už je Bill.
Zarazila jsem se.
Odvrátil pohled.
„Klidně se dívej..." zašeptala jsem odhodlaně.
Podíval se na mě, ale tipovala jsem, že spíš do očí než na mé obnažené tělo.
„Líbí?" vydechla jsem.
Přikývl. „Ale už si vezmi ručník."
„Proč?" dráždila jsem ho a jednou rukou se opřela o rám dveří.
„Pro-to," vyhrkl roztěkaně. Když jsem se ani nepohnula, napochodoval skoro ke mně, vzal ručník a podal mi ho.
Uchechtla jsem se a vzala si ho. Pak jsem zmizela zpátky v koupelně a zřetelně slyšela, jak hlasitě vydechl. Vykašlala jsem se na oblečení, vzala jej do ruky a do onoho ručníku se rovnou zabalila.
Když jsem procházela kolem Billa, sedícího na gauči, utrousila jsem: „Už předtím jsi mě viděl nahou, tak o co jde?"
Neodpověděl.
V pokoji jsem si zase sedla na postel, vlastně spíš lehla, a zase nic nedělala. Zírala jsem do stropu.
Cítila jsem výčitky. Právě jsem se před Billem zachovala vážně jako levná coura, kterou si zaplatil... Styděla jsem se.
Když se objevil ve dveřích, vyskočila jsem do sedu a přidržovala si ručník tam, kde měl být.
„Promiň," vyhrkla jsem rychle. „Nechtěla jsem se chovat tak lacině."
„To nic," pousmál se.
Neodpověděla jsem.
Netrvalo dlouho a přisedl si. Sklonila jsem zahanbeně tvář, ale on mi palcem zvedl bradu, takže jsem se na něj prostě musela podívat.
„Jsi krásná," řekl poté a naklonil se ke mně. Políbil mě, ale jen na lícní kost. Potom ale ještě jednou na krk. Zachvěla jsem se a přitáhla si ho blíž k sobě.
Zvednul se a posunul se ke mně na postel tak, aby byl přímo nade mnou. Pak mě znovu políbil na krk. A znovu. Posouval se po milimetrech níž a níž, až se dostal k lemu ručníku.
Prsty jsem mu vjela do vlasů. „Prosím," zachraptěla jsem. „Nepřestávej."
On však jen pobaveně zavrtěl hlavou, líbnul mě na horní ret a odtáhl se.
Nesouhlasně jsem zavrčela.
Zasmál se. „Co se děje?" bavil se.
„Nelíbí se mi, když nejsi u mě," pousmála jsem se. „Chci ti být co nejblíž."
Smutně se pousmál a nadechl se, načež se posadil vedle mě a hlavu si opřel o čelo postele.
Pak důležitě promluvil: „Shelly,... můj... styl... je trochu odlišný. A jelikož už jsem i poznal, jak se ti to líbí, jsem si jistý, že bys nebyla příliš spokojená..."
Zamračila jsem se a zmateně si olízla rty. „Vysvětli mi to."
Znovu se nadechl. „Nejsem zvyklý na ženy jako na bytosti. Umíš si představit, jaký jsem tady žil život. Celé ty roky. A jaké ženy se sem asi tak dostavovaly. Texas není o princeznách čekajících na své prince. Texas je svým způsobem doopravdy o krávách čekajících na vola, který je ohne... Už to chápeš?"
„A já jsem taky ta kráva?" zavřela jsem oči.
„Promiň, Shelly, ale já nevím... Vím, že nejsi jako ostatní, ale nevím, co s tím budu dělat já," zašeptal a ani se mi raději nedíval do očí.
Bolelo to. Jako rána palicí. Ano, byla jsem kráva. Protože jsem se zamilovala do člověka, který by mi to nikdy nemohl opětovat. Maximálně by si mě mohl přivlastnit.
Pohladila jsem ho po rameni, aby alespoň on měl pocit, že mě to nijak nevzalo, a odešla ven. Jen tak. Ani jsem nepočítala s tím, že by mě zastavil. Od dveří jsem se ještě ohlédla. Upřeně mě pozoroval.
„Odpusť," řekl tiše.
Přikývla jsem a vyběhla ven. Ani nevím, co mě to napadlo, ale naskočila jsem do pick-upu, nastartovala, vycouvala a naposledy spatřila Billa, jak vyběhl ven a překvapeně na mě zíral. Zařadila jsem jedničku, přitlačila spojku k podlaze, znovu, a ještě jednou, až jsem měla dost odvahy šlápnout i na plyn. Auto vyrazilo proti Billovi, ale já jsem zabrzdila těsně před ním, ještě jednou zacouvala, otočila se a mizela po cestě z kaňonu. Ve zpětném zrcátku jsem zaregistrovala jeho vystrašený výraz v obličeji. Málem jsem ho přejela...
Nadechla jsem se.
Vždyť já jsem utekla!! Vážně jsem utekla! I když jen zabalená v ručníku, stejně jsem mu utekla!
Míjela jsem Sanford. Prázdné ranče, stáda krav napravo i nalevo. Zastavila jsem. Nikde jsem neviděla žádného údajného vola...
Zavrtěla jsem nad sebou hlavou a znovu se rozjela. Sanford byl za mnou. Prázdná silnice mě znervózňovala, ale jela jsem dál. Pomalu jsem si však uvědomovala, že stejně nechci odejít nadobro. Počkat - že bych se potřebovala jen projet?! Teď už bylo příliš pozdě se vrátit. Zabil by mě. Protože jsem chtěla zabít já jeho. Protože jsem nedodržela slib a zradila jeho údajnou důvěru. Protože jsem skutečně odešla.
Stmívalo se. Zastavila jsem u krajnice u lesa a prohrabala věci na zadním sedadle. Našla jsem Billovu košili. Jeho košile mi byly do půlky stehen. Shodila jsem ručník a hodila na sebe jeho košili. Pak jsem se podívala na silnici a na chvíli ho spatřila přímo před kapotou. Silně jsem sebou cukla. Byla to jen představa, proboha...
Nehty jsem zaryla do volantu a hlavu si opřela o sedačku. Nebylo to tak, jak to vypadalo. Já jsem se do něj zamilovala, ale on ne. Možná jsem pro něj byla lehce vyjímečná, ale rozhodně ne ta, s kterou by mohl něco cítit.
Byla jsem v háji víc než kdykoliv jindy. Byla jsem daleko. Byla jsem někde na cestě ze Sanfordu, u lesa, obklopená tmou.
Zavřela jsem oči. Ztratila jsem city. Necítila jsem chlad. Byla jsem bez sebe. Tohle nikam nevedlo. Nemohla jsem odejít. I kdyby bylo v pick-upu dost benzinu na cestu do nejbližšího města, abych tam zavolala policii, abych zavolala bratrovi do New Yorku nebo aspoň Blakovi,... jediné číslo, které bych chtěla vytočit, by patřilo jemu. Ale on mě nechtěl. Mohla jsem mu patřit, ale on nemohl patřit mně. Cítila jsem se zoufale a beznadějně.
Vzpomínala jsem na jeho pohledy, doteky, polibky, na jeho dech,... na jeho slova, která byla horší než nůž do zad...
Otřela jsem si tváře.
Podívala jsem se před sebe na osvětlenou silnici dálkovými světly a viděla sebe. Sebe, opřenou o kufr Blakova auta v dešti, na lesní silnici.
Zasmála jsem se, přikývla na svou vlastní vidinu, zablikala na ni, otočila pick-up a vracela se zpět...