Created by fate (PROBÍHÁ OPRAVA)

56. díl - Plány

Auta jsme zaparkovali před Zaneův dům hned vedle sebe. Bill se trochu obával. Bylo něco málo po půlnoci a svítilo se pouze v obýváku. Tušila jsem, že Zane Kellana uložil ke spánku a sledoval televizi.
Zaklepala jsem, aby nám otevřel a chytila Billa za ruku. Snažila jsem se ho tím gestem také povzbudit.
Zane nám téměř okamžitě otevřel. Zřejmě vystartoval jako fretka. Věděla jsem, že není moc moudré nechávat dva samce v jednom domě, ba dokonce v jedné místnosti.
„Bille, to je Zane. Zane, to je Bill," představila jsem je mezi dveřmi. Zane držel v ruce pivo a druhou ruku podal Billovi, což bylo od něj hezké. Bill jeho ruku pevně stiskl a pak jsme vešli dovnitř.
„Tak kde je Kellan?" zajímal se hned Bill, když jsme došli do obýváku.
Zane se na něj tak nepříjemně podíval, založil si ruce na prsou a postavil se přímo naproti němu. „Ten už spí," řekl poté.
„Chceš mi snad bránit, abych viděl vlastního syna?" uchechtl se Bill. Bylo mi jasné, že kdyby si vzal se vší vážností Zanea do parády, nikdo by ho už asi nepoznal.
„Tak jo, to stačí," zakročila jsem. „Jako přivítání dobré, ale měli bychom se uklidnit." Pak jsem se otočila na Billa: „Ty uvidíš syna ráno, případně až se vzbudí,... a ty," podívala jsem se pro změnu na Zanea, „se kroť, prosím."
Oba přikývli a pak jsme se posadili.
Bill se pak naklonil dopředu a opřel si lokty o kolena.
„Takže tady teď žiješ," řekl. Znělo to spíš jako úvaha.
„Jo, žije," odpověděl za mě Zane.
Zamračila jsem se a přísně se na něj podívala. „Zane je ženatý," pronesla jsem. „Takže jen dočasně."
Zane se na mě podíval takovým stylem, jako bych ho zradila nebo vyvrátila jeho pravdu.
Bill se pobaveně uchechtl.
„Moje žena je v New Yorku," dodal Zane a podíval se na Billa. To už znělo skoro jako nějaká výzva.
„To se nám tím jako chlubíš?" pousmál se Bill s malou dávkou ironie.
Zane zaraženě pootevřel ústa. „Ne," řekl.
Pohodlně jsem se zapřela o gauč a založila si ruce na prsou. „Neruším vás?" ozvala jsem se.
Bill mě jemně chytil za ruku a taky se opřel. Zane uvolnil svaly ve tváři a zatnutou čelist.
Konečně. Aspoň na chvíli bude klid.
„Můžeme probrat tu cestu do New Yorku?" zeptala jsem se.
„Jasně," pokrčil rameny Zane.
Bill jenom přikývl.
„No a nikdo k tomu nechce nic říct? Protože tak se obvykle probírá," nakrčila jsem čelo.
Zane se narovnal. „Já bych chtěl podotknout, že netřeba nic podotýkat, pokud se tady ten," kývl na Billa, „o tebe postará."
Bill se zhluboka nadechl. „Víš co, mladej? Strč si do pusy dudlík a nech nás to se Shelly probrat," řekl.
„Říkal jsi něco?" zamračil se a vstal.
Bill se taky postavil a pustil mou ruku. „Mám ti to zopakovat?" přimhouřil oči.
„To můžeš," přikývl Zane a ještě se k němu víc přiblížil. „Ale nejdřív si uvědom, že mluvíš s policajtem."
„Tak to už vážně stačilo," zakročila jsem a postavila se mezi ně. „Ani jeden na sebe nebudete vytahovat svá povolání!"
„Přivedla jsi mi sem vraha!" zvýšil hlas Zane.
„Vzala jsi mě za policajtem?!" podíval se na mě nechápavě Bill.
Zoufale jsem zasténala. „Jste jako malí kluci!"
„Shelly, chci s tebou mluvit v soukromí!" řekl Zane a přiblížil se ke mně.
Bill se mu postavil do cesty. „Budeš s ní mluvit, až ona bude chtít!" sykl.
Zane se napřímil. „Tak si pojď promluvit ty," zašeptal výhružně.
„Venku?" řekl Bill. „V autě mám brokovnici..."
Vytřeštila jsem oči a srdce se mi rozbušilo. „To nemyslíte vážně?!" vypískla jsem. „Chcete na sebe střílet, když vedle v pokoji spí Kellan?!"
Podívali se na mě.
Narovnala jsem se.
Zane se pomalu otočil zpátky na Billa a Bill zase na něj.
„Jak jsem řekl," promluvil pomalu Bill. „Venku."
„Do toho," pokrčil Zane rameny.
Chytila jsem Billa za ruku a zavrtěla hlavou.
„Neboj," pousmál se. „Jen mu dám párkrát do držky, aby brzo usnul."
Zane se uchechtl. „Jsem nejlepší od policie na boj zblízka," podotkl sebevědomě a vedl Billa do předsíně. Cupitala jsem za nimi.
„Vyřešíme to v klidu," přemlouvala jsem je, ale zdálo se, že to nakonec bude jako exhibiční zápas.
Bill se na mě mezi hlavními dveřmi otočil a vlepil mi pusu na čelo. „Zůstaň uvnitř. Až si Zane sedne na zadek, připrav led," řekl mi pobaveně.
Zavrtěla jsem nad ním hlavou a pustila ho. Samozřejmě jsem nezůstala uvnitř, zůstala jsem mezi dveřmi.
Poodešli kousek dál a skoro se mi ztratili ve tmě. Třeštila jsem do té tmy oči, abych si zvykla a viděla na ně.
Zahlédla jsem jediné, zaslechla jediné, a veni vidi vici.
Rána, něčí zadek na zemi, řev, a bylo po ceremoniálu.
Bill se vrátil s šibalským úsměvem. „Mistr světa v boji zblízka se trochu nepohodlně usadil," objasnil, když procházel kolem mě.
„Co se mu stalo?" vydechla jsem a otočila se směrem, odkud Bill přišel.
„Jen kamínek," mávl rukou a vešel dovnitř.
Doběhla jsem pro Zanea.
„Jsi v pohodě?" zeptala jsem se a chytila ho za paži.
„Asi mám zlomenej nos," nahlásil, „a štěrk zaraženej v -"
„No jo, jen klid," zarazila jsem ho a zvedla ho ze země, načež jsem mu musela pomoct dostat se zpět do domu. Jednou rukou se držel za nos a druhou za zadek.
V obýváku jsem ho posadila a utíkala do kuchyně pro led. Ještě v té kuchyni jsem byla svědkem Zaneova jekotu. Znělo to, jako kdyby ho Bill vraždil. No nevěděla jsem, jestli se mám dřív běžet ujistit, že Zane žije, nebo jít za Kellanem, jehož pláč teď oživil tuto klidnou noc. Měla jsem toho vážně po krk.
Vlezla jsem do obýváku s ledem a Zane, zkrvavený od nosu až po břicho, se usmíval.
„On se zbláznil?" zeptala jsem se Billa.
„Ne, jen jsem mu narovnal ten nos," zavrtěl hlavou.
Mrštila jsem po něm sáčkem s ledem a odešla za Kellanem.
„Počkej!" hulákal za mnou a doběhl mě.
„Pššt!!" otočila jsem se na něj s velmi nazlobeným výrazem. „Co je?"
„Chtěl bych ho vidět," zašeptal.
„A jsi si jistý, že můžeme Zanea nechat teď samotného?" váhala jsem.
„Led má a je to policajt. Zvládne to," ujistil mě.
„Za co se mu mstíš?" zajímalo mě, ale už jsem se zase dala do pohybu směrem do pokoje za synem.
„Prát se chtěl on," bránil se.
„Mohl jsi ho uzemnit jinak," poučila jsem ho.
„Nejlepší uzemnění je, když si ten dotyčnej sedne na zadek," stál si za svým.
Zavrtěla jsem si pro sebe hlavou. „Co vlastně vyroste z mého syna?" ptala jsem se sama sebe.
„Správný kluk, který se jen tak nedá," odpověděl mi pohotově.
„Ale s dobrým srdcem," doplnila jsem ho a zastavila jsem se. Byli jsme u dveří do pokoje. Pomalu jsem otevřela dveře a vešla dovnitř. Bill šel hned za mnou. Kellan stále plakal.
„Kellane," zašeptala jsem s úsměvem a naklonila se nad postýlku. „Je tady tatínek..."
Bill se na můj pokyn naklonil nad postýlku místo mě, zatímco já jsem odstoupila a rozsvítila stolní lampu na druhé straně pokoje, aby bylo v místnosti alespoň nějaké světlo, i když jen tlumené.
„Ahoj, chlape," zašeptal Bill a natáhl k němu ruku. V tu ránu bylo ticho. Přestal brečet.
Vylekala jsem se. „Co jsi mu udělal?"
„Nic," usmál se Bill. „Jen jsem ho pohladil po bříšku... Můžu si ho... vzít do náruče?" ptal se opatrně.
„Samozřejmě."
Pozorovala jsem Billa, jak si bral syna do náruče. Byl to pěkný pohled. Ta opatrnost a obezřetnost z Billovy strany a ta suverénost, která byla na Kellanovi doslova vidět. Představovala jsem si jejich duševní rozhovor...

„Kellane,... já jsem tvůj táta..."
„Já vím. Jsme si podobní."
„To je pravda. A ještě v hodně věcech budeme."
„Ale mamince to říkat nebudeme..."
„To rozhodně ne."

Zasmála jsem se nad tou myšlenkou. Byla roztomilá. A usadila se mi hluboko v hlavě. Trochu jsem se samozřejmě bála toho období, kdy se Kellan stane mužem. Nebo spíš až z něj muže udělá jeho otec...
„Dobře," vzpamatovala jsem se. „Tak ho zatím uspi a já se půjdu podívat na Zanea."
„Uspat?" zopakoval po mně.
„Ano," přikývla jsem. „Jen s ním opatrně choď po místnosti sem a tam, mluv na něj, cokoliv, a počkej až usne. Pak ho dej zpět do postýlky."
Bill to pochopil, takže jsem odešla zpátky do obýváku za Zanem. Už od dveří jsem nasadila pobavený výraz, protože se tvářil bolestně, hlavu měl opřenou o opěradlo a na nose sáček s ledem. Seděl nakřivo.
„Měl bys něco udělat s tím štěrkem," promluvila jsem.
„Promiň?" uchechtl se. „Nejen, že si tam nevidím, ale taky to dost bolí!"
„Och," zasmála jsem se. „To byly silácké řeči a teď máš nahnáno z několika drobných kamínků zaražených v pozadí?"
„Několika? Drobných? Kamínků?" opakoval po mně nevěřícně. „Mám pocit, že jich jsou stovky a jsou velké jako pěst!"
Pokrčila jsem rameny. „Někdo ti je musí vyndat," podotkla jsem.
„Já vím, ale při vší úctě k tobě, na toho vraha nebudu vystrkovat svoji -"
„No dobře!" zadržela jsem ho a zavřela oči. „Udělám to já."