Created by fate (PROBÍHÁ OPRAVA)

5. díl - Film

ČTVRTEK

   Nový díl seriálu o masovém vrahovi a jeho milence Christině byl na světě. Byl přístupný na internetu, v televizi, psalo se o něm v novinách. Byl to velký šok pro veřejnost. Podle mě se ze seriálu vyklubala fraška. Už jsem si dokonce ani nebyla jistá svými sny. Moje sny se vypařily ve chvíli, kdy zazněla klapka a hrálo se od strany devatenáct.
Diváci na internetu vybrali naši erotickou scénu za tu nejžhavější seriálovou scénu vůbec. To už něco znamenalo.
   Seděla jsem doma za počítačem a nevěřila vlastním očím. Psaly se o mě hrozné věci. Jedinci psali o odvaze a sexy tělu, bulvár o obnaženosti a o tom, jak je to nevhodné a co se to se mnou stalo, jak se ta nevinná dívka změnila. Nechtěla jsem se měnit.
Odepsala jsem na jeden obzvlášť zajímavý komentář.
Nějaká Sally z Detroitu mi napsala, zda jsem za to dostala slušně zaplaceno.
   Drahá Sally, psala jsem, vlastně jsem za to dostala stejně, jako za každou jinou scénu. Divím se, že někdo při tomhle skandálu ještě myslí na mé finance, ale každopádně jsi mě donutila se zamyslet nad mým životem u filmu. Děkuji.
Možná to zveřejní, ale bylo mi to jedno. Byla jsem vytočená. Tohle nebylo to, co jsem chtěla. A nikdo se mě neptal, jestli to tak chci. Zahnali mě do kouta.

   Byla jsem dost unavená. Natáčelo se celý den a celou noc, protože Hunt chtěl, aby nový díl visel na internetu už v devět ráno. To se mu povedlo. Sice se opozdil o půl hodiny, ale povedlo se. Důležité bylo, že produkci slíbil bombu. Kéž bych to tak viděla i já. Místo toho jsem upadala do deprese.
   Zazvonil mi telefon.
   „Shelby,“ ohlásila jsem svou přítomnost u telefonu.
   „Tady Zane. Mám po noční, denní a zase noční šichtě, můžu k tobě?“ vychrlil. To bylo zvláštní, po takových náročných dnech chtěl být vždycky sám.
   Zaváhala jsem. „No... já jsem byla taky vzhůru pěkně dlouho... A taky bych se potřebovala vyspat.“
   „Můžeme spát spolu,“ navrhl. „Stejně už jsem skoro u tebe v patře.“
   „Cože?“ zasmála jsem se. „Jak víš, že ti otevřu?“
   „Protože mě miluješ a protože jsi ten nejlepší člověk, jakýho znám,“ odhadl pobaveně.
   „S tou láskou bych to nepřeháněla,“ vyslovila jsem akorát, když zaklepal na moje dveře. „Je odemčeno,“ dodala jsem po chvíli.
S uspokojením, že nic nebude, jsme vedle sebe ulehli na postel a spánkem spravedlivých usnuli. Konečně byla moje hlava prázdná.

PÁTEK

   Vzbudila jsem se kolem čtvrté ráno. Už se začínalo rozednívat. Snažila jsem se nahmatat Zaneovo tělo vedle sebe, ale prsty jsem jezdila jen po prázdné pokrývce. Otevřela jsem oči a orientovala se. V pokoji jsem byla sama.
Vstala jsem a prošla do obýváku. Ani tam nebyl, ale dveře do kuchyně byly zavřené a vycházelo odtamtud světlo. Otevřela jsem je.
Zanea jsem zastihla na barové židli s láhví Jacka Danielse v ruce. Byl vzhůru. Pil. Proč pil ve čtyři ráno?
   „Hej, Zane,“ hlesla jsem, když jsem stála přímo za ním.
Dlouhou dobu nereagoval. Pak ale najednou promluvil. Nečekala jsem to. „Včera jsem... zastřelil patnáctiletýho kluka... Už bych mu mohl dělat klidně tátu... Byl na špatným místě ve špatnej čas. Neměl s tím nic společnýho...“
Chvilku jsem čekala, abych to mohla vstřebat. Nikdy přede mnou nemluvil o případech, které zažil. Nikdy. Ale tohle ho očividně pořádně dostalo...
   „Pojď si lehnout,“ vydechla jsem. „Netrap se tady s láhví chlastu. To ti nepomůže.“
   „Shelby,... mně nepomůže nic. Ani ty, ani chlast, ani psycholog... Ale ten chlast teď vypadá nejlíp.“ řekl a znovu se hltavě napil.
Obešla jsem ho a naštvaně mu láhev z ruky vyškubla. Ani neprotestoval. Tak jsem uznala za vhodné přikročit k dalšímu kroku. Podepřela jsem ho a zvedla z té vysoké, nyní až příliš vysoké židle. Pak jsem ho jakž takž odvlekla zpět do ložnice.
   „Shelby?“
   „Ano?“
   „Zdá se, že o tom s tebou chci mluvit,“ přiznal se.
   „Jen mluv,“ vyzvala jsem ho a lehla si těsně k němu.
   „Dobře... Jeli jsme za podezřelýma. A našli jsme tam partu dvacetiletejch kluků bavit se s tím... dítětem. On si pak sáhnul do tašky a jeden z těch starších na něj namířil bouchačku. Chtěl jsem ho střelit do nohy, ale pak mi tam v poslední setině vteřiny vlezl ten mladej... Byl na místě mrtvej... Aby toho nebylo málo, tak jsme se dozvěděli, že nám dali špatný informace a mezi těma klukama nebyly žádný drogy, nic... Chápeš, ten kluk chodil na střední, měl rodinu, ještě ani nestačil dospět. Pořádně si nic neužil, nic nezažil... Já sám dobře vím, že, ač o dvacet let starší než on, ještě pořád nemám to, co bych chtěl. Vzpomínky na dobrý zážitky...“
   Zabolelo mě u srdce. „Víš, jak se jmenoval?“ zeptala jsem se opatrně.
   „Patrick Bomer... To jméno do konce života nezapomenu.“
   „Ale nezapomeň, že na něj jeden z těch kluků vytáhl zbraň. Tys ho chtěl chránit!“ připomněla jsem mu a lehce ho hladila po hrudi a konečky prstů obkreslovala jeho svaly.
   „To se mi tedy moc nepovedlo,“ vzdychl. „Postavili mě mimo službu,“ dodal ještě.
   „Budeš u mě,“ rozhodla jsem. „Dokud se z toho nedostaneš.“
   „A co tvůj soukromý život?“
   „Ty bys to pro mě taky udělal. Nebudu přece přehlížet, že je můj kamarád na dně, jen proto, že mám ráda svoje soukromí,“ konstatovala jsem.
   „Jsi prostě nejlepší,“ pousmál se do ticha po chvíli.
Pevně jsem ho objala. Jeho tělo se zachvělo a během pár minut mu začala klesat hlava. Usnul.
Kolem páté jsem vstala, udělala si kafe, dopila zbytek Jacka Danielse, ostatní láhve schovala, aby je Zane nemohl najít, umíchala si tři vajíčka na pánvi a Zaneovi opekla všechnu slaninu, co jsem doma měla.
Pak jsem ho šla vzbudit. Dovolila jsem mu najíst se v posteli, on to jídlo snědl, jako by necítil žádnou chuť, poděkoval a zase usnul.
Bála jsem se o něj. Skoro do osmi jsem u něj seděla, ucucávala svou už studenou kávu, a pozorovala každý jeho pohyb, každý nádech i každý výdech.