Created by fate (PROBÍHÁ OPRAVA)

45. díl - Způsob

„Jak dlouho pojedeme?" zeptala jsem se po neúnosně dlouhé chvíli, kdy jsme oba mlčeli a snažili se předstírat, že máme na práci důležitejší věci než mluvení. Tak Bill musel řídit a věnovat se silnici a já jsem si musela hladit břicho.
„Můžu to otočit," nabídl mi neochotně.
„Ne, to ne," zavrtěla jsem hlavou. „Chci to místo vidět. Potřebuju ho vidět."
Přikývl. „Ale v tom případě se k Deanovi dostaneš hodně pozdě v noci," upozornil mě.
Nevadilo mi to. Sledovala jsem silnici a sem tam se pořádně rozhlédla, aby mi nic neuniklo. Bylo to velice zvláštní. Seděla jsem v autě s člověkem, kterého jsem tak dobře znala, ale nevěděla jsem o něm vůbec nic.

Bylo to neúnosné. Jaká to spása, když jsme konečně zastavili v nějakém městečku. Po celou dobu cesty jsme ani jeden nepromluvili. To jsme si vážně neměli co říct?!
„Rovnou do hospody!" zavelel Bill a vzal mě za ruku.
Zamyslela jsem se, jestli bych se neměla odtáhnout, ale nakonec jsem to nechala takhle. Ruku v ruce. Proč ne? Nic to není.
Vešli jsme do hospody, která byla spíše restaurace jen na trošku nižší úrovni.
Náhle mě píchlo u srdce a viděla jsem takový malý záblesk. Viděla jsem slečnu se steaky, která mi přišla nesympatická, televizi, ve které zrovna mluvili o mém zmizení.
Ale tohle nebyla pravda!
Zamrkala jsem.
Bill se na mě otočil. „Je ti něco?"
Pousmála jsem se. „Sem už jsi mě jednou vzal, že ano?" ujišťovala jsem se. „Dám si steak. Ten nejlepší, je to tak?"
Bill se zasmál, pak na mě mrknul a šli jsme k baru objednat si.

„Ahoj, fešáku!"
„Čau, krásko..."

„Zdra-avím," zakoktala se slečna.
Ještě víc jsem se přitiskla k Billovi.
„Dvakrát steak, pivo a vodu," vyjmenoval Bill bez pozdravu.
„Jako minule," vypadlo ze mě zamyšleně.

„Co si dáš?"
„Cokoliv, jen ať mi do toho neplivne!"
„Je vtipná."

„Sedneme si?"
Přikývla jsem.
Cítila jsem se dost mizerně, protože jsem měla částečně deja vù, částečně jsem si vybavila hodně věcí a částečně, tedy z velké většiny, jsem byla nadmíru zmatená.
Posadili jsme se k tomu samému stolu jako minule. Na chvilku se mi zdálo, že v televizi, která se nám skoro nabízela, běží zprávy o mém zmizení.

HLEDANÁ!!!

Problém byl v tom, že ta televize byla vypnutá.
„Docela se ztrácíš," podotkl Bill.
„Asi mi z toho praskne hlava," řekla jsem a chytila si hlavu do dlaní.
„Nebude ti vadit, když si zapálím?" zeptal se najednou.
Překvapilo mě to. „Odkdy kouříš?"
Zarazila jsem se a pozorovala Billa, jak vytáhnul zapalovač, cigaretu a zapálil si.
Tahle věta zněla, jako bych ho znala. A jestli to ze mě vypadlo takhle bezmyšlenkovitě, blížila jsem se.
„Odjakživa," odpověděl poté, když konečně vydechl kouř z plic.
„Tohle ale není mou amnézií!" ukázala jsem na něj prstem. „Nikdy jsem tě neviděla kouřit! Tenhle obraz," zašermovala jsem před ním rukama, „vidím poprvé."
Usmál se. „Správně."
Slečna nám přinesla steaky.
„Bille?" ozvala jsem se znovu.
„No?"
„Já jsem asi našla způsob, jak tomu pomoci, abych si vzpomněla," prozradila jsem mu a pustila se do jídla.
„Nenapínej mě," zakřenil se a típnul cigaretu do popelníku uprostřed stolu.
„Je to docela prosté. Jakmile jsem vešla sem, vybavilo se mi snad všechno z tohoto místa... Musíš mě tedy vzít na místo, kde mám uložené ty nejdůležitější vzpomínky," vysvětlila jsem.
Bill se spokojeně usmál a strčil si do úst kousek masa na vidličce.
„Alespoň s tímhle mi musíš pomoct," vyplázla jsem na něj jazyk.
„Já ti pomůžu tam, a ty mně asi do hrobu," ušklíbl se.
„Proč?" zasmála jsem se.
„Protože mě přivádíš k šílenství," prozradil pobaveně. „Za celou tu dobu jsi nic nechtěla a najednou bys nejraději vládla času."
Rozřehtala jsem se nahlas. „Až bude po všem, budu zase skromná, fajn?"
„To zní dobře," přikývl. „A teď jez. Neboj, neplivla do toho."
Znovu jsem vyprskla smíchy, ale už jsem vážně začala jíst, takže jsme příštích asi patnáct minut zase strávili v tichosti.
Asi v polovině jídla jsem se zahleděla na Billa. Vypadal velice spokojeně. Soustředila jsem se především na jeho oči. Měl úžasné oči. Psí. Starostlivé. Mírné.
Panebože! Začala jsem doufat, že jsme spolu měli něco společného, protože jsem chtěla, aby zůstal v mém životě.
Po jídle si zapálil ještě jednu cigaretu.
„Proč jsi přede mnou nikdy nekouřil?" napadlo mě.
Pokrčil rameny. „Nevím. Ale tak já jsem hlavně kouřil v období před tebou a... a teď v tom období po tobě," objasnil.
„Aha."

Setmělo se docela. S Billem jsme stále seděli v hospodě a znovu se poznávali. Bill se úžasně kontroloval. Neprozradil mi o nás ani ň. Mluvil o sobě, ale tak, abych si nemohla odvodit vůbec nic. Trval na tom, že co si chci pamatovat, si musím vybavit sama.
Obdivovala jsem ho. Muselo mu na tom opravdu hodně záležet, protože se držel vážně jako mezek.
Nakonec jsme však usoudili, že je čas návratu domů. Už takhle bude Chris šílet.
Nasedli jsme do auta a rozjeli se.
„Nemůžu řídit?" napadlo mě. Cítila jsem, že bych měla, ale netušila jsem, proč.
Bill pokrčil rameny a zase zastavil, vystoupil, já jsem taky vystoupila a takhle jsme se vyměnili.
Hned za volantem jsem znovu ucítila ten záblesk.

Měla bych se vrátit...

Ale kam?!
Byla jsem zmatená a lehce nesoustředěná, ale rozjela jsem se. Bill mě musel navigovat zpátky. Cesta mohla trvat tak dvě hodiny.

Zastavila jsem u krajnice. Byla tma. Měla jsem strach.

Několikrát jsem zamrkala, abych se soustředila na realitu a neměla před očima tu prázdnou neznámou silnici mezi lesy.
„Shelly?" ozval se Bill.
„Hm?" zamručela jsem, aniž bych spustila oči ze silnice.
„Ještě jsi mi neodpověděla, jestli si vzpomínáš na jména pro dítě," připomněl.
Já jsem se ale nedala. „Něco za něco," zavrtěla jsem hlavou. „Až mě vezmeš na to nejdůležitější místo."
Vzdychl. „Přijedu pro tebe zítra večer, dobře?"
„Dobře," přikývla jsem a div nevypískla radostí.
„Tady zahni doprava!" houknul na mě.
Taktak jsem to stihla. „Ty jsi GPS na jedno použití, fakt!" stěžovala jsem si.
„Píšou tam „odbočte" a ty jedeš rovně. A já jsem špatná GPSka?" zamračil se na mě, ale cukaly mu koutky.
Taky jsem ztěží držela smích. „Ale ty mě rozptyluješ!" bránila jsem se.
To už Bill nevydržel a vybuchl smíchy. Začala jsem se smát s ním, ale jelikož mi smíchy slzily oči, musela jsem zastavit u krajnice. Celá ta situace nás tak pobavila.
Kromě toho, jak jsem se smála, jsem měla pocit, že z toho porodím. Byla jsem ráda, že jsem se vůbec vešla za ten volant, ale tohle byl moc velký nápor na mé břišní svaly, které se stahovaly a tlačily tak na miminko. Musela jsem se postupně přimět přestat se smát.
„Ještě pár takových situací a vyvolám si porod," odfrkla jsem a rozdýchávala to, jenže v tu chvíli Bill vyprskl znovu a řehtal se takovým způsobem, že prostě nešlo se nepřidat, takže jsem se začala řehtat nanovo.
Bill pochopil, jak mé břicho trpí, takže si ještě se slzami v očích od smíchu vzal svou brašnu a vystoupil.
Otevřela jsem si okýnko na své straně. „Jdeš pěšky?" houkla jsem na něj poté.
Znova. Absolutní výbuch smíchu nedovolující se ani nadechnout. Bill se opřel o kapotu, položil na ni svou brašnu a snažil se vytáhnout cigarety.
Ten smích nám vydržel tak dlouho, že by to stačilo snad na rekord. Bill se několikrát zakuckal z cigarety, což bylo taky vtipné.
Prostě jsem už měla dost. Smíchy bez sebe a vyčerpaná. Ale příjemně vyčerpaná.
Bill pak zahodil nedopalek a stoupnul si ke dveřím řidiče. Chvíli jsme se na sebe koukali přes okýnko s pobaveným úsměvem, ale naše oči byly najednou vážné.
„Nikdy jsem tě neviděl se takhle krásně a upřímně smát," promluvil.
„Taky myslím, že bych si takové výbuchy pamatovala," přitakala jsem.
Bill se znovu uchechtl. Pak ale zvážněl a otevřel dvířka. Posadila jsem se na sedačku tak, abych seděla čelem k němu.
On se rukama opřel o střechu auta, takže jsem byla jako v pasti.
„Zapomeň na to, co jsem ti řekl," pronesl po chvilce důrazně. „Jen si vzpomeň. Na všechno. Vzpomeň si na mě."
Zavřela jsem oči a vzdychla. A tím jsem ze sebe udělala kořist, protože jsem vzápětí ucítila jeho rty na mých, ale byl to jen letmý polibek. Okamžitě se zase odtáhl a hned si obešel auto, cestou vzal svou brašnu z kapoty, nasedl zpátky vedle mě, já jsem zavřela dvířka a nastartovala.
Než jsem se však vůbec dotkla pedálů, jsem se otočila na Billa. Asi jsem chtěla něco říct, ale netušila jsem, co bych měla říct. Takže jsem uznala, že bude vhodné teď mlčet.
Jenomže uběhlo několik minut a já jsem to nevydržela. Zase jsem zastavila u krajnice a pohodlně se zapřela do sedačky.
„Je ti špatně?" vylekal se Bill.
Zavrtěla jsem hlavou.
Bill čekal, až mu to řeknu.
„Co když si nikdy nevzpomenu?" vzdychla jsem frustrovaně.
Prsty mi nadzvedl bradu, abych se mu podívala do očí. „Vzpomeneš," ujistil mě. „Jsi na dobré cestě."

Rozednívalo se, když jsem zastavila auto před Chrisovým domem. Ještě než jsem vůbec stihla zatáhnout za ruční brzdu, vyběhl před dům Chris.
„Průšvih," pípla jsem a vystoupila.
Bill mě následoval.
„Kde jsi byla?!" zařval Chris.
„S Billem," odpověděla jsem. „Jen jsme se projeli."
Chris se otočil na Billa. „Baví tě to?!"
Bill se jen usmál. „Teď si vyskakuješ, ale až si vzpomene, tak budeš tákhle malinkej... Ahoj, Shelly," rozloučil se se mnou, naskočil do auta a rovnou se rozjel.
„Pojď dovnitř," vzdychl Chris a objal mě kolem ramen.
„Co tím myslel?" zajímalo mě.
Odpovědi se mi však nedostalo.