Created by fate (PROBÍHÁ OPRAVA)

61. díl - Shledání

V půl čtvrté ráno jsem se vzbudila na gauči v obýváku a zaslechla dětský pláč. Musela jsem vstát za Kellanem.
Chovala jsem ho v pokoji až do půl šesté, než jsem si uvědomila, že usíná.
Najednou se ozvala rána a Kellan znovu začal plakat. Báječné. Šla jsem se podívat, jestli Bill nespadl z gauče, nebo kdo za tu ránu byl vůbec zodpovědný.
Zane. Samozřejmě. Našla jsem ho v kuchyni.
„Vzbudil jsem tě?" vylekal se a pokračoval v činnosti. Něco hledal. Skláněl se k nejnižším zásuvkám.
„Mě ne," odvětila jsem. „Poslyš, chystáš se mě vyloupit?"
„Co?" vykoukl. „Promiň, ale není co. Nemáš tu ani kafe!"
Protočila jsem oči. „Zajdi si naproti do kavárny," poradila jsem mu a pak jsem si všimla, že Kellan usnul. „Stůj!" sykla jsem na Zanea. „Ani hnout!"
Zane se zastavil vprostřed pohybu.
„Odnesu ho do postýlky," zašeptala jsem a odešla.
Asi v polovině cesty se zavrtěl; ihned jsem se zastavila, ale naštěstí spinkal dál. Když jsem ho pokládala do postýlky, měla jsem nutkání taky zalézt do postele a všechno zařídit až odpoledne, ale copak jsem mohla? To, co bylo v řešení, bylo vážné. Prakticky neodkladné. Cokoliv to mohlo změnit.
Musela jsem to zařídit teď. Žádné odkládání.
Vlezla jsem do sprchy a užívala si horkou vodu stékající mi po těle a zvyšující mi můj tep, dokud jsem nezjistila, že to teplo mě ještě víc uspává.
Raději jsem vylezla a přistoupila k šatně. Bylo skvělé, že jsme stihli vybalit naše kufry.
Dnešek byl opravdu vyjímečný.
Zvolila jsem černou společenskou sukni a tmavě modrou košili ze sametu. Chtěla jsem působit jako dáma. Nemalovala jsem se, ale zato jsem si vyhrála s vlasy. Pokusila jsem se o nízký drdol velice společensky vypadající. Snad se povedlo.
Podívala jsem se na hodiny.
Sedm hodin ráno!
Doběhla jsem do obýváku.
„Bille, psst!" sykla jsem.
Trhnul sebou a otevřel oči.
„Je sedm, vstávej!" zasmála jsem se.
Přikývl a posadil se. „Dej mi pět minut," zamumlal.
„Žádných pět minut," zavrtěla jsem nespokojeně hlavou. „Sprcha, kosmetika - v mezích," opravila jsem se rychle, když jsem viděla, jak při slově kosmetika jeho hlava prudce vystřelila nahoru, přičemž mi věnoval významný pohled, „pak si od Zanea půjčíš oblek a teprve poté vyrazíme."
„Nechceš mi zpříjemnit aspoň tu sprchu?" ušklíbl se.
„Ne, už jsem se oblékla," vyplázla jsem na něj jazyk. „Ale najdu ti nějaký ten oblek. Teď jdu za Zanem pro souhlas," oznámila jsem mu a významně ukázala za sebe, načež jsem vystřelila do Zaneova pokoje.
„Co tady děláš?" zamračil se a schoval se za skříň.
„Máš na sobě něco, co jsem ještě neviděla?" uchechtla jsem se.
„Ne, mám na sobě jenom spodky," vzdychl a pokoušel se natáhnout k posteli pro kalhoty.
Naprosto suverénně jsem tam došla a ty kalhoty mu podala.
„Kriste Bože," zaklel, vytrhnul mi kalhoty a už se do nich soukal. Když byl oblečený, narovnal se, dal si ruce v bok a tázavě se na mě podíval. „Proč jsi sem tak vtrhla?" řekl důrazně, ale nemyslel to zle, viděla jsem na něm to částečně skryté pobavení.
„Chci tě poprosit, jestli bys Billovi půjčil jeden oblek..." vysoukala jsem ze sebe. „Můžu ti tu službu oplatit," navrhla jsem s radostí z aktuálního nápadu.
„Dobře," přikývl a pokrčil rameny. „Oplatíš mi to, až budu potřebovat. Ale oblek mu půjčím jen v případě, že nebude můj oblíbený."
Našpulila jsem rty a přivřela oči.
„Co je?" ohradil se Zane.
„Obleky máš tak čtyři a všechny oblíbené," připomněla jsem mu.
Protočil oči. „Tak dobře, ať si vezme třeba ten tmavě modrý," mávnul rukou a nasoukal se do těsného bílého tílka. Zvýrazňovalo jeho svaly.
„Ale ten modrý je moc určitý, jako by byl vhodný jen na určité činnosti," zjemnila jsem hlas.
Zane se na mě nevraživě podíval.
Zavřela jsem poraženě oči. „Ten modrý bude perfektní," procedila jsem skrze zuby.
„Taky myslím," zaironizoval a vytáhl ni ho ze skříně.
„Dě-ku-ji," přeslabikovala jsem, vzala si od něj ten oblek a zamířila jsem s ním pro změnu do koupelny.
„Bille!" houkla jsem na něj, když jsem stála těsně u sprchového koutu.
Vykoukl. „Nakonec jdeš vážně za mnou?" zasmál se.
„Ne," zavrtěla jsem hlavou. „Jdu tě hodnotit."
Bill se zatvářil zmateně.
Zasmála jsem se. „Jen jsem ti přinesla ten oblek," slitovala jsem se nad ním a zase odešla.
Přišlo mi, že jsem připravená, dokud jsem si neuvědomila, že nemám boty.
Zvolila jsem jednoduché černé na jehlách. Nakonec to tedy nebylo tak těžké.
Šla jsem do obýváku, abych tam mohla počkat na Zanea a Billa.
První se objevil Zane. Na těle mu přibyla hnědá pánská košile s dlouhými rukávy.
„Kampak?" zeptala jsem se ho a spojila své prsty za zády.
„Pojedu navštívit manželku," prozradil. „V kolik mě tak budeš potřebovat?" Podíval se na hodinky.
Ve skutečnosti jsem plánovala, že bychom spolu vyrazili za pravdou tak kolem třetí hodiny odpoledne, ale chápala jsem, že manželka je důležitější.
„Tak kolem šesté," zalhala jsem přesvědčivě.
Přikývl. „Paráda. Tak v šest tady. Pa," mávnul mi a zmizel.
Nestačila jsem přejít tam a zpět po obýváku a objevil se i Bill.
Vytřeštila jsem oči.
Byl oholený. Jeho obvyklé strniště bylo pryč. Měl lehce nagelované vlasy přes temeno dozadu. Elegance. K tomu ten oblek, vznešená chůze...
„Ou, Vaše Veličenstvo..." zasmála jsem se.
Pousmál se. „Vypadám jinak?"
„Naprosto opačně," přikyvovala jsem. „Právě jsi mi představil Williama Franklina." Pak jsem si ale všimla, že nemá boty. „Ale nechybí ti něco?" vyprskla jsem smíchy.
Našpulil rty. „Boty jsem nedostal," odpověděl chytře.
Raději jsem sklapla čelist a doběhla do Zaneova pokoje ještě pro ty boty. Klasika, nemusela jsem nic složitě vybírat.
Pak jsem vzala Kellana poprvé do přenosné tašky pro miminka a odešli jsme.
Dole jsme si zavolali taxi a já jsem nadiktovala adresu; doufala jsem, že je správná.

Trvalo to tak půl hodiny. Ani jeden jsme nemluvili, ale pozorovali jsme ulice New Yorku, kterými jsme projížděli. Texas byl oproti tomuhle naprosto jiný. V Texasu jsme byli prakticky sami. Jako na měsíci. Doslova. Lokalita země nikoho.
Zaplatili jsme a vystoupili.
Pamatovala jsem si ten dům. Menší mrakodrap. Tak tisícovka bytů.
„Jsme tu," zašeptala jsem.
„Je hezké, že jsi mě navlíkla do obleku a donutila mě ze sebe udělat newyorkčana, ale jinak jsi mi neřekla vůbec nic," řekl ironicky Bill.
Pousmála jsem se. „Jdeme navštívit mou tetu, s níž jsem se před deseti lety rozloučila ve zlém," vysvětlila jsem.
„A proč tu musím být i já?" nechápal.
„Uvidíš," mrkla jsem na něj, vzala ho za ruku, pevně chytila Kellanovu přenosnou postýlku do ruky a šli jsme rovnou dovnitř, směr výtah.
„Mám se bát?" zašeptal ve výtahu Bill a upravil si oblek. „Co když nám zabouchne dveře před nosem?"
Zasmála jsem se. „Doufej, že už ji ten vztek přešel," pokrčila jsem rameny.
„Bylo to tak kruté?" vyprskl smíchy.
„Řekly jsme si hodně, opravdu hodně ošklivých věcí," zašeptala jsem se smutným úsměvem.
„Odvahu," povzbudil mě Bill.
Pak se výtah zastavil, ozvalo se cinknutí a dveře se otevřely.
Vyšly jsme a já jsem nás vedla do východní chodby. Až téměř na konci jsem se zastavila před správnými dveřmi. A bylo to tu. Srdce mi prudce bouchalo do pohrudnice. Dech se mi zadrhával. Zatočila se mi hlava. Byla jsem vysoce nervózní.
Sebrala jsem odvahu a stiskla zvonek.
Čekali jsme. Slyšela jsem svůj dech, cítila své srdce.
Najednou se otevřely dveře.
Čekala jsem osobu stejně vysokou jako jsem já, jako byla teta, proto jsem se zhruba do takové výšky upřeně dívala, když se ty dveře otevíraly. Pak mi pomaličku pohled klesal směrem dolů, dokud se nezastavil na obličeji nízké štíhlé dívenky dívající se pro změnu na nás nahoru.
„Ahoj," pousmála jsem se a trochu se předklonila, doufajíc, že mi nepřibouchne nos do dveří, kdyby se rozhodla zavřít. „Bydlí tu Kelly?"
„Kelly se jmenuje moje máma," přivřela zkoumavě oči.
Přikývla jsem a špitla směrem k Billovi: „To je teta."
„Ta malá?" zděsil se.
„Ne," zasmála jsem se. „Přece Kelly."
„A vy jste?" zeptala se dívenka.
„Hádej," mrkla jsem na ni, naprosto vůči ní nepřiměřeně pohlcena dobrou náladou.
„Ty budeš sociální pracovnice," ukázala na mě, „a ty jsi právník," zamračila se na Billa.
Kdyby mě to tak nešokovalo, vyprskla bych smíchy. „Ne, to ne," usmála jsem se. „Já jsem vlastně neteř tvojí maminky a... tohle je můj... snoubenec," řekla jsem a objala Billa. „A můj syn," pousmála jsem se na Kellana.
„Máma o tobě nikdy nemluvila," zamračila se.
„Jistěže ne," usmála jsem se kysele. „Nikdy nezmínila jméno - Shelly?"
Dívka se zamyslela, načež se jí rozjasnila tvář. „Shelly? Ty jsi Shelly?"
„Ano," přitakala jsem.
„Jsem zmatená," zavrtěla dívka hlavou.
„Já taky," zasmála jsem se úlevně.
„Máma by měla brzy přijít, takže..." vzdychla dívka a podívala se za sebe do nitra bytu, „pojďte dál."