Created by fate (PROBÍHÁ OPRAVA)

69. díl - „Já jsem problém."

Vrátila jsem se k Zaneovi. Nechtěla jsem s tou rukou do nemocnice. Neměla jsem pro to vysvětlení a policii jsem prostě nepotřebovala. Stačilo, že jsem anonymně udala Colina hned poté, co jsem ho zpacifikovala. Trhalo mi to srdce. Už jsem měla jen tetu Kelly, ale i tu jsem musela opustit. Bylo nutné odletět pryč z tohoto světa.
Jenže Zane trval na prohlídce. Také trval na své diagnóze, že je to zlomenina. Věřila jsem jeho touze Colina zmrzačit i jeho diagnózám, takže jsem se sešla se soukromým doktorem někde v centru. Celá prohlídka byla na Zaneův rozkaz anonymní. Musela jsem jen zodpovědět tisíc otázek o svém zdravotním stavu. Díky Zaneovi to však šlo rychle a už jsme zase byli na cestě domů. Měla jsem na ruce sádru, ale naštěstí ne na dlouho.
„Takže co teď?" zeptal se mě Zane, když jsme dorazili a posadili se spolu do kuchyně naproti sobě.
„Chci za svou rodinou," prozradila jsem.
Pousmál se. „Sebevraždu ti budu muset rozmluvit."
Rozesmál mě. „Nemyslela jsem rodiče. Měla jsem na mysli Billa a Kellana. Chci za nimi do Texasu..."
„Bill je pro tebe nebezpečný," poznamenal Zane a znělo to spíš jako odpověď ne!
To se mi absolutně nelíbilo. Já jsem chtěla za Billem a za svým synem a hodlala jsem se za nimi dostat za každou cenu! Nejdřív bylo důležité všechno promyslet. Falešné doklady a budoucnost. S prázdnou hlavou i kapsou by mi celý ten útěk za rodinou nebyl vůbec platný.
   Nejdříve jsem musela za Sicariem.

   Čekala jsem, že mě tentokrát odmítne, ale on mě vřele pozval do svého auta a jel se mnou někam do neznáma.
   „Mluvil jsem s Billem,“ poznamenal pak jako nic.
   „A to mi říkáte jen tak?!“ zalapala jsem po dechu.
   „Má teď ode mě životní zakázku. Dostane za ni to, co mi chceš nabídnout ty,“ vysvětlil mi klidně.
   Zalapala jsem po dechu znovu. „Zbláznil jste se?!?“ vypískla jsem. „Vždyť má při sobě našeho syna!!“
   Nepohnul brvou, jen zastavil na kraji města.
   Čekala jsem.
   On vystoupil a zapálil si cigaretu.
   Vystoupila jsem také a čekala na něco, co mě uklidní.
    Nic. Ticho. Jen občasné vyfouknutí dýmu z plic do ticha a tmy bylo k zaslechnutí. Děsilo mě to ticho a ta tma. Něco mi to muselo připomínat. Něco zlého. V mém srdci jsem měla jedině syna a Billa a nedokázala jsem si přiznat, že mě Sicario nemůže ničím, co by řekl, uklidnit. Protože oba jsou v ohrožení. To mě sráželo na kolena.
   Najednou však prolomil ticho a z ničehonic na mě skutečně promluvil: „Tak tedy poslyš, maličká...“
   Narychlo jsem polkla, aby mi neušlo ani jedno jediné slovo.
   „Vezmeš tu zakázku místo něho.“
   Srdce se mi asi zastavilo, nebo rozbušilo tak rychle, že jsem ho už ani necítila. Nadechovala jsem se jen proto, abych se ujistila, že ještě žiju. Přišlo mi, že už jsem asi někde jinde. Tohle nebylo snad ani možné...
   „Proč?“ vypadlo ze mě bez myšlení.
   „Protože ty jsi problém,“ odpověděl narovinu. „Ale tuhle zakázku bych ti dal i z jiného důvodu.“
    „Z jakého?“
    Uchechtl se. „Protože ten člověk měl zabít tři lidi, ale zabil jen jednoho...“ napověděl mi.
    Chvilku jsem přemýšlela, ale někde vzadu v hlavě jsem věděla, že to vím. Jen jsem si to nechtěla připustit, protože jsem měla strach, že bych neovládla své emoce.

   Dobře, holka, přemýšlej. Není cesty zpět. Musela jsem se pomstít. Musela jsem vidět tvář toho muže, co mi zabil jedno z dětí... Musela jsem být ta, jejíž slova uslyší jako poslední. Připravila jsem se. Jako první jsem si ostříhala ty příšerně dlouhé vlasy. Symbolicky jsem doufala, že s nimi zmizí i ty špatné vzpomínky. Zůstaly mi krátké vlasy sotva pod krk. Ale já jsem byla nová. Toužila jsem po svobodě. A prahla jsem po pomstě. Od Sicaria jsem věděla, že za tím vrahem musím do New Jersey. Každou noc chodí do jiného hotelu a přes den splňuje svoje malé zakázky. Po tom, co Sicaria zklamal, když mě nezabil, ho poslal na tu nejhorší práci. To mi Sicario nemusel ani naznačovat, bylo mi to jasné. Jen mě zajímalo, kdo si objednal jeho hlavu, když Bill ani Zane o něm nevěděli. Nebo jestli měl problém ještě s někým? Či snad to byla přímo Sicariova nabídka?
   Bylo mi to jedno. Neptala jsem se. Tak či tak. Slíbila jsem sobě i Sicariovi, že ho zabiju. A to byl závazek.

   Večer jsem se snažila usnout. Už jsem přesně věděla, kam za ním pojedu. Věděla jsem i to, že jestli se něco zvrtne, zemřu na sto procent já. Bylo zvláštní pustit se do něčeho, kde se hraje o lidský život. Ale chuť na pomstu, kterou jsem v sobě živila, byla velká a neukojitelná; ozývala se ze mně sama.
   Z myšlenek mě vzbudila pevná linka řinčící po celém bytě.
   „Prosím?“ zdvihla jsem.
   Na druhé straně to zachrastilo, ale nikdo se neozval.
   „Kdo je to?!“ zvýšila jsem hlas.
   „... Jsem ten, o kom si myslíš, že ho zabiješ jako mávnutím proutku. Vychutnám si tě takovým způsobem, že budeš prosit o smrt!“ promluvil pomalu hlas, který mi byl známý jen ve zlých snech a vzpomínkách.

   „La Vita!... A živá.“

   Olízla jsem si rty a pomalu promluvila, přestože adrenalin se mi snažil vyrazit srdce z těla: „Vyrvu z tebe zaživa vnitřnosti, ty parazite!“
   Zasmál se. „Děvče, já jsem vytrénovaný na jiné kapacity. A takovou křehkou dušičku zlomím o své vlastní koleno! Ale nejdřív si s tebou pohraju tak, jak jsem měl už při našem prvním setkání.“
   Z jeho hlasu mi běhal mráz po zádech. Měla jsem pocit, jako by stál za mnou. A zajímalo mě, odkud ví, že ho mám jít zabít.
   „Buď i ty kapacita a pověz mi narovinu, kde se setkáme tváří v tvář!“ vyzvala jsem ho.
   „Právě jsem ti to chtěl oznámit. Tak,... teď jsem na letišti, takže tak za dvacet čtyři hodin se sejdeme na tom samém místě, kde jsme se setkali poprvé...“
   Srdce mi vynechalo úder.
   „Neee!!!!!“ zařvala jsem do sluchátka a hystericky se rozbrečela. „Neber mi moji rodinu!“
   „Zítra v noci, děvče. Nejdřív odstraním dítě. Potom se on bude chvíli dívat, co s tebou dělám. Potom se budeš dívat ty, jak mu useknu hlavu jeho vlastním mečem. A nakonec půjdeš ty,“ zachraptěl, jako by ho ta představa snad vzrušovala.
   Slzy mi stekly po tvářích a já jsem se znovu stala silnou. Přestala jsem brečet.
   „Jdu si pro tebe a tvé černé srdce; budu tam,“ sykla jsem naposledy do sluchátka a klidně zavěsila hovor.
   Ale nedalo mi to. Okamžitě jsem zavolala Zaneovi, aby vyhledal Billa a předal mi jeho telefonní číslo.
   Trvalo to asi dvě hodiny. Už jsem měla objednanou letenku do Texasu a byla jsem téměř hotová. Nemohla jsem nechat toho vraha, aby mi zabil syna a Billa. Bill je tvrdý, ale má méně možností, když má u sebe syna. Nemůže si dovolit se tam rvát o svůj život, když musí chránit dva. A zblízka to bude skutečně boj na život a na smrt.
   Konečně telefon.
   „Zane?“ vyjekla jsem do sluchátka.
   „Napiš si to číslo,“ řekl prostě. Určitě tušil, že se něco děje.
   Ihned potom jsem vytočila Billovo číslo. Chtěla jsem ho především varovat.
   Zvednul mi telefon, ale neozval se první. Jako vždy.
   „Bille?!“ vyjekla jsem, celá vyděšená, zda je všechno ještě v pořádku.
   „Shell?!“ podivil se. „Děje se něco?“
   „Ano!“ přikývla jsem horlivě, jako by mě snad mohl vidět. „Už se toho stalo hodně, ale teď to vrcholí. Musíš se synem pryč!“
   „Proč?“ zůstával klidný.
   „Prostě mě poslechni a uteč s Kellanem pryč! Do bezpečí!“ prosila jsem ho zoufale.
   „Řekni mi, o co jde, Shelly,“ znervózněl.
   „Jede vás zabít!“ vzlykla jsem.
   „Nemusíš mi nic říkat,“ odpověděl. „Vím, že jsi vystrašená, ale já jsem si syna vzal právě proto, že jsem jediný, kdo ho dokáže ochránit před každým.“
   „Bille, nemám čas se s tebou dohadovat!“ zvýšila jsem tón a znervózněla. „Prostě z toho kaňonu vypadněte!“ Začala jsem s telefonem pochodovat sem a tam.
   „... Snažíš se mě přitáhnout zpět do New Yorku?“ zeptal se náhle podezíravě.
   Vydechla jsem, naprosto uražená jeho náhlou nechápavostí. „Bille, máš u sebe našeho syna. A jde vám o život. Okamžitě odtamtud zmizte!“ přikázala jsem mu.
   Jakoby mě neposlouchal, jakoby nechápal. „Nepoznávám tě, Shelly. Proč jsi se změnila za tak krátkou dobu?“
   Vzdala jsem snahu ho přesvědčit, tak jsem ho chtěla alespoň připravit. Posadila jsem se na židli a potichu promluvila: „Vytáhni jeden meč a nech ho u sebe. Ten druhý schovej na bezpečné místo. Kellana oblékni a připrav ho na cestu. Přijdu za vámi.“
   Zalapal po dechu. „Co tím myslíš?“
   Povzdychla jsem si. „Celou dobu se ti to snažím vysvětlit. Bille, jestli mě neposlechneš, všichni zemřeme!“
   „Co se má stát? Apokalypsa?“ hádal.
   „Ne, možná něco horšího,“ zavřela jsem oči a snažila se zastavit slzy, které se mi draly do očí. „Pamatuj, co jsem ti řekla o těch mečích a... brzy se uvidíme.“ A s těmito slovy jsem zakončila telefonát. Ihned jsem si přeobjednala letenku na první možné letadlo a okamžitě jsem vyrazila na letiště. Šlo o život mého syna a Billa. Šlo o čas. Tikaly mi stopky. A už teď bylo pozdě. Bála jsem se, že to cítím správně. Možná jsem čekala příliš dlouho.