Created by fate (PROBÍHÁ OPRAVA)

44. díl - Puzzle

Nadechla jsem se, vydechla, otočila se na něj a zavrtěla hlavou. „Já to nezvládnu," promluvila jsem opatrně a vyhýbala se pohledu do jeho očí.
„Tak se tam posaď," radil mi.
Zavrtěla jsem hlavou. Prostě jsem nemohla. Nešlo to. Nedokázala jsem se vysprchovat. Neměla jsem na to sílu. Motala se mi hlava, nechtěla jsem se tam zabít.
„Dobře," vzdychl a v rychlosti ze sebe shodil svůj klobouk, koženou vestu, boty a ponožky. Pak mě vzal pevně za ruku a zhasnul světlo.
Cítila jsem, jak mě opatrně vedl přes schůdek do sprchového koutku a zatáhl za námi závěs. Viděla jsem jeho siluetu, jak se zbavil i kalhot a košile.
„Zvládneš se svléknout?" staral se a snažil se znít lhostejně, ale moc mu to tedy nešlo.
„Ano," zaskuhrala jsem a při neustálém houpání boky ze strany na stranu se mi povedlo shodit šortky, ale na tričko jsem doopravdy neměla sílu. „Nemůžu..." zabublala jsem, ale nechtěla jsem před ním znovu brečet...
„Pomůžu ti," řekl a já jsem cítila, jak chytil lem mého tílka a vysunul ho nahoru. Snažila jsem se tomu nějak pomoct. A pak bylo to nejhorší už snad za námi.
„Spodní prádlo si nechám," vyhrkla jsem rychle.
„S tím počítám," přikývl a pustil proud příjemné vlahé vody.
Nedokázala jsem se sama umýt, takže mi stejně musel pomáhat...

Otevřela jsem jedno oko. Už jsem nebyla ve sprše. Už jsem nebyla s ním. Byl to sen? Nebo snad vzpomínka? Bylo to příliš živé, musela to tedy být vzpomínka.
Zívla jsem a protáhla se.
Bylo deset hodin večer.
„Haló?" zavolala jsem. Ležela jsem na gauči v na první pohled prázdném domě. V obýváku.
„Jsi vzhůru?" ozvalo se odvedle.
Vstala jsem a šla za hlasem. Otevřela jsem dveře a vstoupila do luxusní pracovny s pracovním stolem uprostřed. Spatřila jsem Chrise. Seděl za stolem a něco tam sepisoval.
„Ahoj," zvedl hlavu, podíval se na mě a usmál se.
„Ahoj," odpověděla jsem a pozorovala ho. Měl na sobě bílé čisté tričko, přes které prosvítaly jeho prsní svaly a také svaly na pažích. Nebyl to žádný Rambo, ale pár let musel rozhodně cvičit.
A já jsem byla tlustá bečka.
„Děje se něco?" pousmál se a přestal psát.
Zavrtěla jsem hlavou. „To ne,... ale cítím se docela sama," přiznala jsem.
Chris vstal a přiblížil se ke mně. Už zdálky jsem cítila jeho vůni. Chtěla jsem mu být ještě blíž. Udělala jsem taky jeden krok k němu a když jsme byli těsně u sebe, podívali jsme se jeden druhému do očí.
„Jsi úplně jako Perrie," zašeptal.
„Kdo je Perrie?" zarazila jsem se.
„Bývalá láska. Umřela," objasnil.
Bylo mi to líto. Stoupla jsem si na špičky, abych ho mohla obejmout a pevně se k němu přitisknout.
„Miluju tě," zašeptal sotva slyšitelně a políbil mě do vlasů.
Vydechla jsem. Srdce se mi rozbušilo. Své ruce jsem přesunula nad jeho hýždě a čekala na odezvu.
Lehce se odtáhl, aby se mohl z mých očí ujistit, že to směřuje tam, kam si pravděpodobně myslí.
Přikývla jsem a znovu ho políbila. Chtivě. Chris mi pomohl ze sáčka a rychle mě vedl ke gauči. Zápasila jsem s páskem jeho kalhot a on mi dýchal vzrušeně na krk. Naskakovala mi husí kůže.
„Konečně jsi moje," syknul.
„Doteď jsem nebyla?" zašeptala jsem.
Zbavil mě trička a mých kalhot. Konečně jsme se ze sebe navzájem shodili všechno to zbytečné oblečení. Opatrně mě položil na gauč a prohlížel si mě.
„Vidíš mě snad poprvé?" zasmála jsem se.
Vydechl a zavřel oči. „To ne... Jenom jsem vděčný, že vůbec žiješ," řekl poté.
Přitáhla jsem si ho k sobě a on do mě vniknul.
Zasténala jsem a z očí mi vytryskly slzy. Nehty jsem mu zarývala do zad. Nebyla to bolest, byla to intenzita. Nepopsatelná intenzita. Ale měla jsem pocit, jako bych chtěla něco udělat a zapomněla na to. Pocit, že to v tu chvíli nebylo úplné.
Ani vyvrcholení nebylo úplné. Zřejmě jsem to nedokázala vnímat tak jako jindy, už kvůli svému trápení. Stále jsem myslela na to, abych si vzpomněla, a přitom asi to nejchytřejší, co jsem zatím slyšela, byla věta, kterou mi řekl Bill.

„Měla bys doufat, že už si nevzpomeneš a začneš znovu."

Když pominu ty nevysvětlitelné věci okolo Billa, takhle by se mi ten život líbil. Ale bylo tak nepříjemné nevědět nic.
„Chrisi,... co kdybys mi pomohl přemluvit Billa, aby mi všechno řekl?" napadlo mě.
Chris se přitiskl víc ke mně a přikryl mé nahé tělo dekou. „To není dobrý nápad," zavrtěl hlavou.
„Tak mi to pověz ty!" vyzvala jsem ho spíše řečnicky. Nemohl vědět to, co Bill.
Měla jsem dokonce podezření, že jsem s Billem Chrise podváděla. Ale pořád to byla jen jedna z mnoha verzí, které mě napadaly.
„Můžu ti říct, že to byl hajzl," pokrčil rameny.
Protočila jsem oči. To nebylo to, co jsem potřebovala vědět. Musela jsem vědět, jaký jsme mezi sebou měli vztah.

Druhý den ráno jsem zase objevila pouhý vzkaz, že Chris musel do práce. Nepamatovala jsem si ani náznak toho pocitu, když se probudím a vedle mě leží jen papírek se vzkazem.
Vstala jsem, pustila se do připravené snídaně, což byl výborný sendvič se šunkou a zeleninovou oblohou. To byla ta zelenina ještě od Billa.
Zase někdo klepal.
Hned mě napadlo, že to bude Bill, ale přesto jsem byla opatrná a chtěla akorát zavolat, když se z druhé strany ozvalo: „Ťuk, ťuk!"
„Kdo tam?" zasmála jsem se. Už jsem poznala jeho hlas.
„Násilník," odpověděl.
„Násilník?" uchechtla jsem se.
„Ne, řekla jsi to špatně!" smál se.
„Ne, řekla jsem to -"
„Špatně," přerušil mě.
Obrátila jsem oči v sloup a otevřela mu.
Smál se a nakláněl se, že mě políbí, ale v poslední chvíli si to rozmyslel, když už jsem chtěla ucouvnout. To bylo vážně divné.
„Proč jsi přišel?" zašeptala jsem nervózně a prohrábla si rukou vlasy. Pak mi to přišlo trapné takhle mezi dveřmi, tak jsem ho pozvala dál do obýváku na gauč.
„Asi začínám být trochu netrpělivý," přiznal se vážně. „Vzpomněla sis na něco?"
„Ani ne,... ale kdybys mi něco řekl sám -"
Zase mě přerušil: „Ledaže by sis na něco vzpomněla."
„No vzpomněla," vysoukala jsem ze sebe, „ale asi to nic neznamená."
„Jen povídej," vyzval mě a přehodil si nohu přes nohu.
Prudce jsem vydechla nosem a sklonila hlavu. Co jsem mu měla říct? Vzpomněla jsem si, že jsme se spolu sprchovali. Jo, to by bylo velice zajímavé...
Zavrtěla jsem hlavou. „Až to půjde k něčemu přiřadit," prohlásila jsem a znovu si nervózně prohrábla rukou vlasy.
„Dobře," vzdal to. „Jak se má naše miminko?"
Potěšilo mě, jak to řekl. Nevědomky jsem se dokonce doširoka usmála. „No, bude z něj malý králíček. Vsadím se, že s takovým otcem, jako jsi ty, nebude s brokolicí žádný problém," hádala jsem.
Začal se nahlas smát. Pak náhle přestal a vážně se na mě podíval. „Kdo ho bude vychovávat?" zeptal se. No, na to samé jsem se ptala i já sama sebe každou chvíli.
„Jeho otec, " vypadlo ze mě.
V tu chvíli jsme se podívali jeden druhému hluboko do očí. Protože to, co jsem řekla, bylo docela zavazující. A já už jsem prostě prakticky počítala s tím, že je otcem mého dítěte Bill.
„Vzpomínáš si na... na jména?" zašeptal najednou tak tiše, že jsem ho sotva slyšela.
Měla jsem to chápat jako náznak připomenutí čehokoliv?
Nadechovala jsem se k odpovědi.

„Co jméno?" ozval se Bill.
„Pro dítě?" ujišťovala jsem se.
„Samozřejmě," přitakal.
„No,... pro holku asi Veronica nebo Victoria... A pro kluka... Pro kluka vyber ty!" vyzvala jsem ho.
„Ty pro holku ještě probereme," zasmál se. „Pro kluka by se mi líbilo něco jako... Bruce nebo Kellan..."

„Slyšela jsi mě?" ozval se znovu a naklonil se blíž ke mně.
Zmateně jsem přikývla.
„Tak?" dožadoval se trpělivě odpovědi.
„Chci vidět místo, kde jsme se spolu scházeli. Odvez mě tam, prosím," žádala jsem ho tónem nepřipouštějícím námitky.
Jen přikývl, vstal a odebrali jsme se ven k jeho autu.

Černý pick-up...

Zarazila jsem se a prohlédla si ten pick-up černé barvy. Byl mi povědomější než cokoliv jiného...
„Nastup," popohnal mě a otevřel mi dveře.
Nastoupila jsem, připásala se a pozorovala Billa, jak nastoupil, nastartoval a rozjel se...