Created by fate (PROBÍHÁ OPRAVA)

32. díl - Změna

Bill se změnil od základů. Jistě, teď byl táta. No, spíš se připravoval jím stát. Byl nervózní. Vyvedlo ho to z míry. Úplně. Mě si vypiplával jako královnu. Takové to Seď, já ti to donesu, Spi, já to zařídím, Posaď se, já to dodělám.
Bylo to hezké, ale vážně jsem se chvílemi bála, že ho z toho klepne.
Vždyť já jsem se celou tu dobu bála zbytečně! On reagoval jinak. Byl šťastný! Měl z toho radost. Jen mu vadilo, že se to nedozvěděl tak úplně ode mě.

Jednou v noci jsem se probudila a slyšela takové zvláštní šeptání. Zaposlouchala jsem se.
„... A pak tvoje máma uvařila naprosto luxusní makarony se sýrem. Co jiného taky, vždyť tady toho moc není. Stejně doufám, že ti ty makarony chutnaly, protože já je budu chtít asi znova..."
Byl to Bill!! A povídal si s... s dítětem!?
„Bille?" uchechtla jsem se.
Přistiženě sebou trhnul.
„Povídáš si s ním?" hádala jsem.
„No,... jenom někdy... Když spíš," přiznal.
Zasmála jsem se a objala ho. „Ale víš, že tě ještě nemůže slyšet," poučila jsem ho. „Přesto jsem si jistá, že o těch makaronech ví. Vyjímečně se mi neobrátil žaludek."
Bill si mě vyzdvihl na sebe, abych na něm seděla obkročmo, a svléknul mi košili na spaní.
„Pořád tě chci..." vydechl přerývaně.
Usmála jsem se pro sebe. Měla jsem radost, že jsem pro něj neztratila cenu. Tak jsem mu taky svlékla tričko. Líbilo se mi dotýkat se jeho svalnatého těla. Ale na to nebyl čas, protože jsme po tom oba silně zatoužili. Bill na nic nečekal a serval ze mě i kalhotky. Pak jsme naše těla spojili v jedno. Bill se snažil, ale zároveň byl neskutečně opatrný. Přesto jsme se dost odvázali a zhruba v polovině se vyměnili, takže já jsem byla dole. Dělali jsme to skoro celou noc. Pomaličku. Nic nás nehonilo. A potřebovali jsme se.
Když jsme pak vystřídali ještě pár poloh, Bill se najednou posadil, zrovna když jsem seděla já na něm, a lehce mě kousnul do krku.
„Jednou si tě vezmu," dýchl mi na kůži, až jsem se zachvěla.
„Vezmeš?" vydechla jsem vzrušeně, ale nechápala to.
„Jo. Před svědky. Ty v šatech a já v obleku. Někde hodně daleko odsud. I od New Yorku... Začneme nový život," vychrlil a začal se ve mně pohybovat.
Zavzdychala jsem. „To přece nejde, Bille," nesouhlasila jsem.
„Pro-oč?" vzdychnul mi do ramene.
„Protože já nechci nikomu patřit... ach... A ty nemůžeš nikoho vlastnit," vysvětlila jsem, ale bylo mi to proti srsti. Chtěla jsem se soustředit jen na to, co tu děláme.
Bill se v tu chvíli však zastavil.
A já se naštvala.
Bill promluvil první: „A jak tedy vidíš naši budoucnost?"
Zamyslela jsem se. „Bille, já jsem nikdy nepřemýšlela nad tím, že jednou budu žít s mužem, nosit zlatý prsten na prstě, vetřelce v břiše a nákup do velkého prázdného domu. Vždycky jsem přemýšlela spíš sama nad sebou," přiznala jsem.
Bill se pousmál. „To já taky, ale najednou ses mi v životě objevila ty a já už prostě nechci být sám."
Pousmála jsem se, naklonila k němu a věnovala mu krásný polibek na rty. Bill chtěl pokračovat v debatě a já v sexu... Nakonec jsem vyhrála já. A bylo to krásné a trvalo to ještě hodně dlouho...

Po ránu jsem zase zvracela. Jak typické.
Myslela jsem, že dnes budu zase koukat do stropu nebo do talíře a nebude do čeho píchnout.
Mýlila jsem se.
Volal nám doktor Dean kvůli výsledkům. Zvednul to Bill a jen podle toho, co jsem zaslechla, bylo patrné, že jsem v pořádku, tedy až na toho malého démona v mém břiše, kterého objevili i oni.
Pak se Bill začal s doktorem o něčem hádat a dohodli se, že přijede. No, to jsem se tedy zase těšila.
Ale aspoň jsem nemusela celý den chodit po bytě sem a tam, aby mi to alespoň nějak uteklo. Nechtěla jsem Billa žádat o program, protože jsem nechtěla vypadat jako znuděná holka. Bylo by to vtipné vzhledem k tomu, že mě vlastně unesl. Nuda bývala mým nejmenším problémem, protože krátce nato jsem onemocněla a pak zase otěhotněla. Zdálo se to jako nevinný vtípek. Kéž by byl.

„Tak co chceš, Deane?" ptal se Bill a vedl ho za mnou do obýváku, kde jsem seděla u stolu a čekala na ně a na to, co nám Dean zase chce.
„Slečno Woodleyová," pozdravil mě kývnutím hlavy a posadil se naproti mě, Bill hned vedle. Pak pokračoval: „Jste ve velmi zvláštní situaci. Potřebujete častý lékařský dohled a péči. Je třeba navštěvovat poradnu a projít mnoha prohlídkami a testy. Nemůžete zůstat na místě, kde se dokonce místy špatně chytá signál..."
„Doktore Deane, můžu s vámi mluvit?" zarazila jsem ho.
„Jistě," přikývl a podíval se tázavě na Billa.
„V pořádku," řekl a vstal. „Půjdu na chvíli ven."
Pousmála jsem se na něj a počkala, až odejde. Pak jsem spustila: „A co potrat?!"
Doktor se zarazil. „Potrat?"
„Ano," přikývla jsem. „Nikdy jsem přece neřekla, že to dítě chci."
Doktor neměl slov.
Já jsem nechtěla mluvit dál.
Ale chtěli jsme to nějak vyřešit.
„Pojeďte konečně se mnou," zašeptal najednou. „Já se o vás postarám. O vás i o dítě."
Vydechla jsem. „Ani mě neznáte."
„Ale nesmírně mě přitahujete..." odporoval a přiblížil se ke mně.
„Já čekám Billovo dítě!" připomněla jsem mu.
„Které si chcete nechat vzít," opáčil a pokrčil rameny.
Vzal mi vítr z plachet.
A když si toho všiml, naklonil se přes stůl a naprosto suverénně mě políbil...
Chviličku jsem spolupracovala, ale pak jsem si to rychle uvědomila. To jsem nemohla!
„Nashledanou příště, doktore," sykla jsem a odstrčila ho od sebe.
„Věřím, že se uvidíme brzy," přikývl se sebejistým úsměvem a odkráčel.
Zkácela jsem se na podlahu. To snad nebylo možné. Možná by bylo lepší odejít,... ale pro koho vlastně?
Ptala jsem se sama sebe, co se to se mnou vlastně stalo. Nebývala jsem snad jiná? Rozhodnější? Ne, já rozhodně ne.
Stála jsem před neviditelným zrcadlem a nedokázala jsem si pohlédnout do vlastních očí. Byla jsem zrůda.
Kdybych si to dítě nechala, nemohla bych tu zůstat s Billem. Kdoví, jestli bych mohla vůbec zůstat...
Tuhle myšlenku jsem hned zahnala. Opustit čerstvě narozené dítě a přenechat ho jeho otci?! Až taková svině bych dokázala být?
Jenomže kdybych si to dítě nechala vzít, už bych to nebyla já. Potrat není žádná sranda. Není to lidské. Jen to řeší problémy lidem, kteří mají život na sračky...

„Bille?" zašeptala jsem do tmy.
„Hm?"
„Miluju tě."

Stála jsem uprostřed lesa a slyšela křik. Křik malého dítěte. Miminka. Bylo velice blízko, ale byla tma. Nic jsem neviděla. Jen jsem poslouchala ten křik...
Zabolelo mě v břiše. A znovu. A ještě jednou. Silněji. Hrozně silně. Bolest se mi rozlévala po celém těle a já jsem upadla na zem.
Sáhla jsem si na břicho.
Bylo obrovské!!
Bože! Chystala jsem se rodit!
Ale když jsem tlačila, necítila jsem nic. Nehnulo se ani o píď.
Vedle sebe jsem něco zaregistrovala. Nějaký předmět. Vzala jsem ho do ruky.
Byl to nůž!!!
Musela jsem své dítě zachránit!
Nadechla jsem se, vydechla, ruku přiložila k břichu a... a prudce zařízla tupou čepel.
Zavřískala jsem, ale řezala dál.
Pak už jsem neměla sílu. Asi jsem omdlívala. Cítila jsem, že ze mě teče krev... A už se neozýval dětský křik...
„Umíráme, maličký,..." zašeptala jsem a zavřela oči...

Probudil mě můj vlastní jekot. A že to byl pořádný jekot. Bill se mnou cloumal a snažil se mě přivést zpět do reality. K němu.
„Jsem vzhůru," vydechla jsem. „Ale asi jsem zešílela..."
Připadala jsem si jako Šeherezáda, když jsem musela Billovi vyprávět svůj sen. Bylo to tak živé, tak detailné, tak brutální!
To měl být potrat nebo porod?!?