Created by fate (PROBÍHÁ OPRAVA)

46. díl - „Jedu domů."

„Není to fér," vzdychla jsem a otočila se k němu zády.
„Nic není fér," souhlasil. „Ale když jsi mi takhle k němu utekla naposledy, vrátila jsi se znásilněná."
„Neudělal by to úmyslně. Ani ze vzteku. Muselo se něco stát," zamyslela jsem se.
„Shelly, už s ním prostě neodjížděj," ztišil hlas. „Dobře?"
„Dobře," špitla jsem.
„Hodná holka," zašeptal a přejel mi prstem po páteři.
Z oka mi nečekaně spadla slza. Co se to se mnou zase dělo?!
„Svlíkni se," syknul mi do ucha.
Popotáhla jsem a otočila se k němu, posadila se a vysvlékla se z trička. Chris se usmíval, ale já jsem myslela na to, že si tu připadám jako z donucení. Chris snad neviděl, že mě to trápí?!

„Je skoro půl desáté večer," oznámil mi Bill.
„No a?" vzdychla jsem.
„No,... napadlo mě, že bych ti mohl zodpovědět nějaké otázky," vysoukal ze sebe.
„Není třeba," zamračila jsem se.
„Nic tě nezajímá?" podivil se.
„Spíš si myslím, že by mě odpovědi zrovna nepotěšily."
---
„Čím zabíjíš?"
„Tak tohle nepotřebuješ vědět," zamračil se a zavrtěl hlavou.
„Ale chci to vědět," prosazovala jsem si dál svou.
„Puškou,... mečem,... rukama."

Nakrčila jsem čelo. Co to proboha...? Bill? Zabiják? Jaký zabiják?
„Chrisi?" zahulákala jsem směrem do pracovny.
„Co je?" odpověděl.
„Co je Bill zač?"
Ticho. Za pár vteřin se Chris objevil v ložnici. „Ať se ti Bill pochlubí sám, Shelly, moje věc to není," mávnul rukou.
„Já se ho zeptám."
Celý den jsem čekala, až mu položím tu jednu jedinou otázku. Chrisovi jsem slíbila, že s ním už nikam nepojedu, ale tohle jsem si chtěla nechat objasnit. Bylo to pro mě důležité.
A když konečně přijel, Chris se postavil důležitě k oknu s rukama založenýma na prsou; a já jsem vyběhla před dům.
Bill vystoupil a kývnul mi hlavou na pozdrav.
„Musím se tě na něco zeptat," řekla jsem hned na úvod a mířila k němu s jednou rukou lehce položenou na břiše.
„Můžeš po cestě," usmál se a užuž mi chtěl jít otevřít dvířka.
„Musím tady," zdůraznila jsem.
Zarazil se, ale pak se ležérně opřel o kapotu a zapálil si cigaretu. Pak se na mě podíval. „Tak se ptej."
„Vybavila se mi jistá vzpomínka," začala jsem. „Nabízel jsi mi odpovědi na mé otázky... A pak jsem si vybavila, že zabíjíš. Aspoň tohle mi řekni," žádala jsem ho.
„Nechápu, co chceš, abych ti k tomu říkal," nakrčil čelo a potáhl si z cigarety.
„Jak jsme se my dva potkali?" přesměrovala jsem svou otázku jako náznak toho, na co jsem narážela.
Mlčel.
„Jaké otázky jsi mi měl zodpovědět?" pokračovala jsem řečnicky.
Pořád mlčel. Na první pohled se zdálo, že ho tím nudím, ale on poslouchal velice pozorně.
„Proč jsi mě chtěl zabít?" zeptala jsem se tedy přímo.
„Podívej se na to z širšího úhlu a docvakne ti to tak, jak už ti to jednou docvaklo," promluvil konečně.
„Peníze?" odfrkla jsem. „Když v tom byly peníze, proč jsi to nedokončil?!"
„Moc se ptáš," upozornil mě. „Však ty si vzpomeneš," mrknul na mě ještě, zahodil cigaretu a pak beze slova zase nastoupil.
Postavila jsem se k okýnku na straně řidiče a čekala, až ho stáhne. Chvíli váhal, ale pak to udělal.
„Přijedeš zítra?" ptala jsem se, ale znělo to spíše jako prosba.
Zaklonil hlavu a opřel ji o opěradlo sedačky, načež se mi podíval do očí. Pak pomalu promluvil: „Přijeď ty."
„Já přece nevím, kde bydlíš!" naštvala jsem se.
„Když budeš opravdu hodně chtít, tak si vzpomeneš," ujistil mě, pokynul mi, ať odstoupím a když jsem to udělala, vycouval a zase zmizel.
„To šlo dobře," ozval se Chris od dveří. Ani jsem si nevšimla, že nás poslouchal.
Otočila jsem se a zamířila rovnou do domu. Když jsem však procházela kolem něj, neodpustila jsem si poznámku: „Jdi do hajzlu."
„Po tobě, drahoušku," opáčil.
Už jsem ho měla vážně plné zuby. Nechápala jsem, jak jsem od něho mohla přijmout prsten a všechno s tím spojené. Poslali jsme se navzájem do háje ještě před narozením dítěte i před svatbou. Co teprve bude, až se vážně vezmeme?!