Created by fate (PROBÍHÁ OPRAVA)

28. díl - Posedlost

Bylo dávno po půlnoci. Bylo mi to jedno. Stejně jsem nevěděla, co je za den. O čase jsem ztratila přehled. I trosečníci si to dokázali spočítat, to jen já jsem neměla ani páru. Na druhou stranu - kdybych to doopravdy chtěla vědět, řekla bych Billovi.
Bill ležel v obýváku na gauči. Věděla jsem, že dávno spí. Odmítala jsem mu říct, na co jsem si vzpomněla. Odmítala jsem přijmout fakt, že to byla skutečnost. Že bych ztratila paměť sama od sebe. A to rovnou při požáru.
Chtěla jsem se vrátit do minulosti a zapamatovat si to. Chtěla jsem to všechno vědět!
Vstala jsem a šla za Billem. Posadila jsem se naproti němu na jednu židli a pozorovala jeho klidný spánek.
Jeho sestra byla mrtvá...
Co když měl také noční můry o její smrti? Co když na tom byl stejně jako já? Co když jsme toho měli společného víc, než jsem si myslela?
„Bille," zašeptala jsem tak tiše, aby ho to nemohlo vzbudit, „je zvláštní, že už jsem na tom tak špatně, že si s tebou povídám v době, kdy mě nemůžeš slyšet,... ale je to lepší, než kdybych si povídala sama se sebou... Vlastně jsem chtěla říct, jak se bojím, že se z toho všeho zblázním, protože to, co se mi v poslední době honí hlavou, je vážně strašné. Už to, že je to mou součástí, je strašné... Asi tě teď budu moc potřebovat a bojím se, že mi nedokážeš pomoct a já s tím spadnu na dno. Nemám strach z pádu, ani ze dna, ale z toho, že to tam se mnou pořád bude... Chci znovu zapomenout. Zahodila bych všechny ty překrásné vzpomínky jako oběť, jen proto, aby zmizely ty špatné..."
Zřejmě mi došly slova. Potichu a pomalu jsem se zvedla ze židle a udělala krok ke dveřím.
„Nedovolím, aby ses trápila," zašeptal najednou nečekaně.
Zarazila jsem se.
„Promiň, asi jsi nechtěla vědět, že jsem tě slyšel," dodal a přísahala bych, že se přitom usmál.
Otočila jsem se na něj. „Ne,... to já se omlouvám," vyhrkla jsem, zapadla do pokoje, zavřela za sebou, skočila na postel, lehla si na bok zády k celému pokoji a zavřela oči.
Jenže on za mnou přišel.
„Mám zůstat u tebe?" zeptal se hned a posadil se ke mně na postel.
Nevěděla jsem, jestli chci být sama, nebo jestli chci, aby tu byl se mnou, ale otočila jsem se na něj.
„Jak chceš," pokrčila jsem rameny.
Docela mě překvapil. Už nebyl tak zdrženlivý vůči mně. Z křesla se přesunul přímo vedle mě na postel a pevně mě jednou rukou objal.
„Můžu něco zkusit?" zeptal se mě po chvilce dívání se mi do očí.
„No... ano," přikývla jsem, ale trochu se i bála, co to bude.
Bill se ke mně po mém svolení přitiskl ještě trochu víc a své rty přitiskl na mé. Dokonce se do mých úst probojoval i jazykem. Nečekala jsem takovou aktivitu, ale líbila se mi. Spolupracovala jsem. A ráda.
Pak ale Bill zašel ještě dál.
Začal se mi rukou dobývat do kalhotek. Zalekla jsem se a odtáhla se.
„Ne..." zaskuhrala jsem.
„Už se mě nemusíš bát," zašeptal a hladil mě při tom po tváři.
„Já vím, ale... pořád to bolí." Nebylo pro mě lehké to vzpomínat.
„Tohle nebude," sliboval.
Dala jsem tedy na něj, přidržela se jeho paží a posunula se pod něj na záda. Pak jsem lehce roztáhla nohy.
Políbil mě na čelo a jednou rukou mi stáhnul kalhotky.
Zachvěla jsem se, ale bála jsem se, jako by to mělo být zase poprvé. Taky to mělo tak bolet...
Ale Bill se mě snažil připravit.
Nejdříve mi sáhl mezi nohy rukou a opatrně mě dráždil prsty... To bylo ještě v pořádku.
Vzdychala jsem a nevnímala tu lehkou bolest, kterou jsem stejně očekávala. Tu bolest nakonec zastínila slast a touha zajít ještě dál...
„Je to dobrý?" ujišťoval se Bill.
„To nepoznáš?" zasmála jsem se.
Taky se zasmál a pak si začal svlékat kalhoty. Pomohla jsem mu z nich a on si lehnul nade mě. Pak na mě za neustálého konejšivého hlazení po vlasech pomaličku nalehl a ještě pomaleji do mě vniknul.
Z hrdla se mi vydralo bolestné zavrčení, ale neotevřela jsem ústa, aby to zavrčení nebylo příliš hlasité. Bill to stejně zaregistroval a zarazil se. Ani se nehnul.
„Bolí?" ptal se vystrašeně.
„Jen trošku," uklidnila jsem ho a pohladila po vlasech.
On se ke mně naklonil a políbil mě na tvář. „Kdyby to bolelo víc, přestanu. Jen mi to řekni, ano?"
Protočila jsem očima. „Neboj, Bille. Myslím, že bych se nerozpadla na kousky, kdyby to trochu bolelo."
Usmál se a pokračoval. Když byl konečně ve mně celou délkou, zhluboka se nadechl a začal se ve mně jemně a dráždivě pohybovat.
Usykávala jsem, protože to sice bolelo, ale zároveň to bylo neskutečně intenzívní a příjemné.
Zdálo se, jako by to Bill dělal víc pro mě než pro něj, protože pořád sledoval mé reakce a pocity a zkoumal výraz mé tváře, aby zjistil, jestli mě to nebolí.
Já jsem si to však užívala plnými doušky a dokonce jsem svou pánví narážela proti té jeho a snažila se ho přimět k trochu rychlejšímu tempu. Líbilo se mi to.
Zavřela jsem oči.
Bill tedy o trochu zrychlil, ale pořád se snažil jemně; bylo znát, že to nedělá naplno, ale že se drží zpátky.
Měla jsem toho dost.
„Slez ze mě," vzdychla jsem a jemně ho od sebe odstrčila.
Okamžitě ze mě vyklouzl a nadzvedl se, čehož jsem využila, povalila jsem ho na záda a vyškrábala se na něj.
Zasmál se tomu; myslel si, že mě to bolí a chci přestat, ale tohle nečekal.
Nasedla jsem na něj a udala si ještě rychlejší tempo, jaké ani Bill nečekal.
Přidržoval si mě za zadek jednou rukou a tou druhou mě hladil po zádech. Já jsem byla dlaněmi opřená o jeho hrudník a sem tam se sklonila, abych ho mohla políbit.
Cítila jsem se báječně. Poprvé jsme spolu měli sex! Dobrovolný. A bylo to tak nádherné, tak silné, tak něžné...
Ještě o něco jsem zrychlila tempo a vzdychala čím dál tím hlasitěji. I Billovi se zrychlil dech.
Přitáhl si mě na sebe, takže jsem na něm vlastně ležela, pomáhal mi s udržením tempa a pak ještě o něco zrychlil, což už sice s každým sebemenším pohybem bolelo, ale tím jsme si sáhli až na vrchol. Já jsem vykřikla slastí první, on měl orgasmus ještě chvíli po mně, to už jsem pár vteřin rozdýchávala.
Když se celý prohnul a já jsem ucítila v sobě jeho sperma, štěstím mi steklo po tvářích několik slz.
Pak jsem z něj opatrně slezla, on mi pomohl, abych si mohla lehnout vedle něj, pevně mě objal tak, že jeho dlaň se dotýkala až mého zadečku, a zhluboka oddychoval.
Dala jsem mu pusu na tvář.
„Teda," vydechla jsem poté a nadzvedla se na lokti, „jestli je tohle ten tvůj styl, tak se mi líbí. Je to krásný."
Zarazil se. „Shelly,... ten styl jsi ale už poznala. I když jsem byl opilej."
Přestala jsem dýchat. „Vá-vážně?"
Přikývl.
„A tohle bylo co?" zvýšila jsem hlas.
Pousmál se a otočil se ke mně čelem. „Jak bych to řekl..." zapřemýšlel. „Tohle bylo něco, co jsem nikdy nezažil... A jelikož tě miluju, jsem rád za to, jak to proběhlo, protože nic lepšího jsem nikdy nezažil... A k čertu se stylem!" odfrkl a začal mě zprudka líbat.
„A... co tě tak... změnilo?" podivila jsem se mezi polibky.
Odtáhl se tak, aby na mě viděl. „Ty nevíš?" provokoval mě.
Zavrtěla jsem hlavou.
„Přece ty," zašeptal a pohladil mě po vlasech. „Změnila jsi úplně všechno... A já jsem ti za to moc vděčnej."
Usmála jsem se a objala ho kolem krku. Takhle jsem se cítila nejvíc v bezpečí. Nejvíc milovaná.
A to, co se mezi námi stalo,... to bylo vážně to nejlepší.

Po probuzení jsem nechala Billa ještě spát a utekla do sprchy. Musela jsem si všechno srovnat v hlavě.
Bylo to sice krásné a věděla jsem, že ho vážně miluju, že jsem mu odpustila, a že on miluje mě, že mu můžu věřit, že mu už nikdy neuteču, ale... byla jsem doslova posedlá tím požárem.
Od té doby, co jsem si vybavila poprvé svého tátu, jsem zoufale toužila po informacích. A ani jsem nevěděla, kde začít. Jen jsem věděla, že u Billa asi ne...
„Dobré ráno," ozvalo se za mnou.
Otočila jsem se s úsměvem na Billa a všimla si, že je také nahý. Vtáhla jsem ho k sobě pod sprchu a přitiskla se těsně k němu. Hned se mu z toho postavil.
„No, no, no!" zavrtěl hlavou. „Pořád nemáš dost?!"
Zasmála jsem se a dráždivě ho kousla do krku.
On mě najednou otočil, byla jsem k němu zase zády, a už jsem se začínala bát, že budu mít tak trochu deja vù, ale on mě místo toho všeho jen pořádně pevně objal a políbil na zátylek.
Bylo to od něj moc hezké...
Ale já jsem musela pořád myslet na svého tátu. Na mámu. Na požár. Na to, jestli vůbec někdo ví, co se tehdy stalo.
Někdo by totiž mohl říct, že to bychom měli nejlépe vědět my, když jsme tam přímo byli.
Já jsem měla amnézii, rodiče při tom zemřeli, a Colin by mi už určitě něco řekl...
Nebo ne?