Created by fate (PROBÍHÁ OPRAVA)

51. díl - Zpověď

Bylo mi řečeno, že za tři dny budu moct s Kellanem odejít, takže jsem musela přitlačit na Zanea a ten mi nakonec vážně přivedl strýce Blakea. Byla jsem šťastná, že ho můžu zase vidět a on byl šťastný, že může vidět Kellana.
Požádala jsem ho, aniž bychom nějak chodili kolem horké kaše, aby mi teď a tady prozradil, co se stalo ve Woodsově ranči před osmnácti lety...
„Shelly, hodně jsem o tom přemýšlel," kroutil se, „a nakonec si nemyslím, že bys to měla vědět. Víš, je to pryč a člověk by měl minulost hodit prostě za hlavu."
„Tomu ani ty sám nevěříš," zamračila jsem se a založila si ruce na hrudi.
„Nezáleží na tom, čemu věřím, Shelly, záleží na tom, co je správné," opravil mě zoufale.
„To mě nezajímá," zavrtěla jsem hlavou. „Já mám prostě právo to vědět!"
Blake nakonec poraženě přikývl. „Bál jsem se, že vytáhneš svoje práva," vzdychl poté a začal vyprávět...

Tvoje matka byla zoufalá. Celé ty roky. Kyle se stále častěji opíjel, sázel na rodeo a na všechno, kde se dalo vyhrát, ale on spíš prohrával. Já jsem se o vás staral místo něj... A dříve především o tvou matku... Miloval jsem ji...

Chtěla jsem k tomu něco říct, ale nenašla jsem slova, tak jsem ho nechala pokračovat.

Před těmi osmnácti lety se Kyle opil. V ten den. Prohrál spoustu peněz a jediná možnost, jak je splatit, byla prodat část ranče. Přijel jsem si pro vás. Pro tebe, pro Colina a vaši matku. Chtěl jsem vás vzít k sobě, aby za to Kyle platil sám, ale tvá matka ho nechtěla opustit...
Založil jsem ten požár,... aby Kylovi vyplatili pojistku a on nemusel brát rodině domov...
Jenomže se to zvrtlo. Spadla podlaha, oheň se šířil moc rychle,... a já jsem utekl a chtěl jsem vzít alespoň tvou matku, ale ta se vrátila pro Kyla. A to byl důvod, proč oba zemřeli...

„Proč jsi nás s Colinem nevzal k sobě?" vyhrkla jsem se slzami v očích.
„Byl jsem ve vyšetřování..." odpověděl pouze. Nemohla jsem tomu uvěřit. Z jaké to rodiny jsem pocházela?! Otec opilec a hráč, strýc pro změnu žhář...
Byla jsem zklamaná.
„Moje rodina kvůli tobě zemřela," vyslovila jsem svou myšlenku nahlas.
„Já jsem taky tvoje rodina," ohradil se.
„Moje matka tam tehdy zemřela. Kvůli tobě!" pokračovala jsem.
„Tvoji matku jsem miloval nadevše! Celých osmnáct let mě to trápí!" bránil se.
Něco mi říkalo, abych ho nechala dýchat, ale byla jsem tak zaslepená vztekem, že jsem do něj hučela dál a dál, dokud se nechytil za hlavu a nezařval: „Už dost, prosím!!!"
Zklidnila jsem se a litovala toho, co jsem udělala. Neměla jsem to dělat. Neměla jsem ho ničit...
„Omlouvám se," řekla jsem pevně a nadechla se, abych zahnala slzy. „Stýkal jsi se s Colinem?" napadlo mě ještě.
Blake se na mě podíval, už nebyl tak zoufalý, aspoň takhle na pohled ne. „Poprvé jsem se s ním setkal až po tvém zmizení... To mi pro změnu dával za vinu, že jsem tě nedokázal ohlídat..." přiznal.
To mě zaskočilo. „Nemohl jsi za to."
Přikývl, pak si znovu položil hlavu do dlaní. Víc nemluvil. Takže jsme pár neúnosných minut seděli v tichosti a mě napadalo tolik otázek,... až jsem to nevydržela.
„Řekni mi něco o mámě," žádala jsem ho.
Pousmál se a přikývl. „Měla dlouhé tmavé vlasy, obvykle svázané do culíku... A nosila klobouk. Hlavně, když tě brala na koně... Víš, že máš oči po ní, že ano?" ujišťoval se.
Místo odpovědi jsem se jen usmála. Nevěděla jsem to. Nepamatovala jsem si to. Ale byla jsem ráda za to, že mám něco pro mě tak důležitého, po mamince.
„Byla jsi její všechno," pokračoval. „Ale teď už ti neprozrazuji nic nového, to přece už dávno víš."
Prudce jsem se nadechla. „Když jsi říkal, že jsi moji mámu miloval... Jak daleko jste s tím zašli?" napadlo mě; skoro jsem ani neočekávala nějakou odpověď. Nic mi do toho nebylo, ale zároveň jsem byla zvědavá. Pozorně jsem sledovala Blakeovy reakce. Měl však kamennou tvář.
„Daleko," odpověděl poté potichu a upřel na mě svůj pohled.
Zamračila jsem se. „Nerozumím," hlesla jsem. Ale byla ve mně taková malá dušička, která se hlásila jako vzorný prvňáček, a tvrdila, že tomu rozumí až příliš dobře.
„Jak bych ti to řekl..." zamyslel se. „No, byla to tak velká láska,... že by byl hřích nic z ní nenechat... Tak jsme něco vytvořili, i když to nebylo správné..."