Created by fate (PROBÍHÁ OPRAVA)

35. díl - Ultrazvuk

Zvonil telefon. Pootevřela jsem jedno oko, ale nechtělo se mi vstávat. Drkla jsem do Billa vedle mě, aby vstal on. Nespokojeně zamručel, tak jsem drkla znovu. Zase se ozvalo zamručení, ale nepohnul se.
„Bille!" zavrčela jsem.
„Žádný telefony," zamumlal a překulil se na druhý bok.
Vzdychla jsem si pro sebe, posadila se a došla k telefonu sama.
Po zvednutí sluchátka jsem se neohlásila. Čekala jsem, co řekne ten na druhé straně.
„Bille? Tady Dean!" vyhrkl ihned.
Zamračila jsem se. „Tady Woodleyová."
„Promiňte," omluvil se. „Potřebuji mluvit s Billem."
„Kdyby byl stoprocentně dostupný, zvedl by telefon on," zakřenila jsem se do sluchátka.
„Tak mu vyřiďte, ať mi zavolá!" sykl na mě a ukončil hovor.
Práskla jsem se sluchátkem.
Debil.
Nedokázala jsem s ním mluvit.
„Kdo to byl?" staral se Bill.
„Nechtěl jsi to zvednout, tak teď se to nedozvíš," ušklíbla jsem se a vrátila se do postele. Pak jsem se slitovala: „To byl Dean. Máš mu zavolat."
Najednou byl vzhůru až až. Vyskočil z postele a doslova si doběhl k telefonu. Zase jsem nic neslyšela, protože si to vzal tentokrát do koupelny. Štvalo mě, že přede mnou nechce telefonovat. Vždyť už neměl, co by skrýval.
„V noci pojedeme na výlet," oznámil mi po návratu.
Vypoulila jsem na něj oči. „Proč?"
„Uvidíš," pousmál se, pak se odebral bez vysvětlení do sprchy. Seděla jsem tam jako spadlá z Marsu a vůbec nechápala, o co jde. Jaký zase výlet?!

Usínala jsem už odpoledne. Cítila jsem se vyčerpaně, přitom jsem vlastně nic nedělala.
Ale na chvíli jsem přece jen usnula!
„Vstáváme," budil mě po chvilce.
Otevřela jsem oči. Čekal nás onen výlet. Venku už byla tma. Nelíbilo se mi to, chtěla jsem dál spát.
„Bille, necháme to na zítra," přemlouvala jsem ho a snažila se udržet oči otevřené.
„Ne, pojedeme teď," řekl mi jemným uklidňujícím tónem; ale když viděl, že se zřejmě ani nepohnu, vzal mě do náruče a odnesl do auta, kde mě připásal k zadní sedačce, skočil si do domku ještě pro nějaké věci, ale než se vrátil, já jsem zase usnula...

„Shell..." šeptal. „Shelly."
„Jsem vzhůru," zamumlala jsem téměř nesrozumitelně.
„Za chvíli tam budeme," oznámil mi.
Zaostřila jsem na nejbližší okolí. To byl interiér auta. Bill stále jel. Dálková světla osvětlovala silnici před námi. Jeli jsme mezi lesy.
Byla jsem zmatená.
„Bille, chci okamžitě vědět, kam jedeme!" umanula jsem si.
„Za Deanem," odpověděl konečně.
V jednu chvíli jsem si chtěla oddechnout, v tu druhou jsem vztekle praštila do sedačky přede mnou.
„No a jsem vzhůru!" postěžovala jsem si.
„To je vlastně dobře. Už zbývá jenom několik mil," zamyslel se. „Asi dvanáct."
„Dobře," přikývla jsem a ušklíbla se. „Vzbuď mě, až to bude nula mil."
Sice jsem se naštelovala tak, aby to bylo pohodlné a abych mohla ještě zabrat, ale už se to nepovedlo. Byla jsem příliš zvědavá na cíl naší cesty. Proč jsme jeli za doktorem? Uprostřed noci?
„Jsme tu."
S Billovými slovy jsem se vymotala z pásů a rovnou si otevřela dveře a vyskočila ven. Vzápětí jsem raději zapadla zpátky do auta.
Bylo to jako z hororu!!
Stáli jsme u nějakého velkého skladiště, či co to bylo za budovu. Vypadalo to hrozně!
Doslova to svádělo k tomu, abych si myslela, že mě tu Bill chce nechat nebo zakopat.
Zavřela jsem se v tom autě a na Billovy překvapené pohledy nereagovala. Do toho skladiště mě nikdo živou nedostane!
Po chvíli Bill zřejmě pochopil, že se bojím a zasmál se. Nenutil mě vylézt, jen se usmíval. Starostlivě a láskyplně. Když jsem se mu podívala do očí, věděla jsem, že mu věřím a pochopila jsem, že se mi s ním nic nestane.
Vystoupila jsem.
„Ach ty hormony!" zavrtěl nade mnou pobaveně hlavou.
Vzala jsem ho za ruku, on zamknul auto a vyšli jsme směrem ke skladišti. Už jsem odsud chtěla pryč!
Vešli jsme zdánlivě malými dvířky dovnitř. Všude byla tma, dokud jsem se nerozkoukala a nedošlo mi, že jsme vlastně v malé místnosti.
Bill nahmatal další dveře. Teprve teď jsem si všimla, že zpod nich k nám proniká velice slabý paprsek světla.
Když jsme dveře otevřeli, údivem jsem hvízdla. Stáli jsme v obrovském prostoru. To musela být snad celá půlka té budovy! Ne-li většina.
Někde uprostřed stál takový velký stan složený z modrých neprůhledných závěsů, ale jen po stranách. Z vnitřku stanu svítilo ostré světlo z menšího zdroje, pravděpodobně. Už tohle vypadalo divně. Tady by se sebou nechal něco dělat jen ten největší magor!
Bohužel jsem to byla zrovna já.
„Deane!!" zvolal Bill a zastavil se se mnou kousek od stanu.
Dean byl tam. Viděla jsem jeho stín míhající se po celém prostoru.
Ucítila jsem pach železa. Jako krev.
„Deane!!" zopakoval Bill o něco hlasitěji.
Doktor Dean vykoukl. Měl roušku a jeho plášť byl od krve.
Zalekla jsem se nahlas a o krok ustoupila.
„Minutku," přikývl a o krok ustoupil.
Zamračila jsem se. Byl tam s ním ještě někdo.
„Bille," hlesla jsem, „není mi moc dobře... Nemám z toho dobrý pocit."
Stiskl mi povzbudivě ruku. „Nic se ti nestane," slíbil.
Přikývla jsem a čekala.
Netrvalo to dlouho a ze stanu vyšel nějaký cizí muž, taky měl roušku, a táhnul za sebou lehátko s kolečky.
To by nebylo tak hrozné.
Ale na tom lehátku byl člověk. Měl na boku velkou krvavou skvrnu, jež se prosákla i přes jeho šaty. Nehýbal se.
Ještě víc jsem se přitiskla k Billovi. Když ten člověk procházel kolem nás, dívala jsem se na Billovo rameno.
„Můžete!" zavolal na nás Dean.
Ohlédla jsem se. Plášť si zřejmě vyměnil a roušku sundal.
Bill mě vedl k němu.
„Pojďte se mnou," řekl ještě Dean a vedl nás kamsi za stan. Tam v protější stěně byly další dveře. Dean je otevřel, ale byla za nimi tma.
„Vítejte v gynekologickém a porodnickém oddělení," zašeptal Dean a rozsvítil.
Čím víc světla v místnosti velikosti obýváku bylo, a jak si moje oči zvykaly, s přibývajícím světlem jsem je třeštila víc a víc.
Nemohla jsem tomu uvěřit!
Přiložila jsem si ruku k ústům a zhluboka dýchala.
Bylo to čisté, to ano, ale vypadalo to tady jako v psychiatrické léčebně, kde se experimentovalo a prováděla se lobotomie. Prostě hrozně stará technika.
„K ultrazvuku, prosím," ukázal mi Dean až dozadu na jedno obzvlášť strašidelné lehátko s obrazovkou hned vedle.
S povzdychem jsem se pustila Billa a kráčela dozadu. Alespoň jsem už věděla, co mě čeká. Ukáže mi moje dítě!
Svlékla jsem si kalhoty a spodní prádlo a posadila se na lehátko, přičemž jsem se musela ujistit, že je doopravdy čisté. Bill se postavil vedle mě tak, aby viděl na obrazovku a doktor se posadil na pojízdnou židličku.
Gel na mém břiše byl studený a nepříjemný.
Ucítila jsem tlak. Vyšetření začalo.
Zavřela jsem oči.
„Panebože..." vydechl najednou Bill.
Dean se zasmál. „Bille, vidíš to?"
„Jestli je to to, co myslím...?" hádal.
Rozhodla jsem se, že otevřu oči a taky se podívám...
Tři...
... dva...
... Panebože... Jedna!
Otevřela jsem oči.
Podívala jsem se na obrazovku a zadívala se.
„Vidíte to?" prudil Dean tentokrát na mě.
Otevřela jsem šokovaně pusu a vytřeštila oči.
To nemohlo být možné...
„Dvojčata," hlesnul Bill.
Podívala jsem se na něj. Zíral na obrazovku jako na svatý obrázek a i když musel cítit můj pohled, nepodíval se na mě. Nespustil oči z obrazovky.
Znovu jsem se podívala na mé děti... Nevěřila jsem tomu. Bylo to příliš nečekané. Nepočítala jsem s tím, že by tu byla ta možnost...
„Jsou dvě," informoval mě doktor.
Protočila jsem oči. Nečekaně.
„Chci fotku!" vyhrkla jsem úplně fascinovaná.
„Dobře," pousmál se doktor.
Podívala jsem se na Billa a ubrouskem si setřela gel z břicha.
Když se i Bill podíval na mě, usmáli jsme se na sebe.
Nějak jsme stejně nevěděli, co si říct.
Tohle všechno měnilo!
A já jsem se toho bála.
Toho, co přijde. Toho, co přijde po tom, co má přijít. Bála jsem se celého zbytku svého života.
Ale taky jsem se bála o zbytek mého života.
A můj život teď byla dvojčata!