Created by fate (PROBÍHÁ OPRAVA)

43. díl - Návrat

Minulost pro mě teď byla pracně vytvořený sloh na počítači, který jsem uložila na neznámé místo a bude trvat, než ho najdu. Jako zapomenuté, těžko vybavitelné vzpomínky. Ty nejdůležitější. Samozřejmě mě napadlo nechat si udělat testy otcovství pro mé dítě, ale až po jeho narození. Ale stejně to pro mě nebude mít takovou cenu, protože když mě ten známý muž znásilnil, mohlo se stát, že bych otěhotněla. To bylo opravdu klidně možné. A nemusela jsem ho hned udávat, mohli jsme být přátelé, mohlo se to stát v opilosti, mohla jsem mu to prostě odpustit a dál žít s Chrisem. Bylo tolik verzí. A ta jediná pravdivá byla uzamčena v mé hlavě. S tím, že jsem dočasně ztratila klíč. A asi bych se zhroutila, kdybych se nějak nacpala do toho jednoho procenta, kdy je amnézie trvalá...

Přišla poslední vizita, poslední snídaně, poslední pohled z okna na zamračené nebe a blesky šlehající kdesi v dálce.
„Tak dobrá, slečno Woodsová," zahalekal doktor, jakmile vešel s mými papíry o propuštění. „Uvidíme se za sedm týdnů."
„Děkuju vám," usmála jsem se, nasoukala se do sáčka a konečně odešla.
Chris čekal na parkovišti. Nasedla jsem do jeho auta a nechala se odvést. Jedno kam. I když jsem možná doufala, že mě odveze daleko od tohoto světa, daleko od míst, které jsem tak perfektně znala a nemohu si na ně vzpomenout.
Zašli jsme do malé útulné kavárny vlastně jen několik mil od Amarilla. Chris mi objednal horkou čokoládu a stále se usmíval.
Usrkla jsem sladkého nápoje a zakřenila se na něj. „Proč se usmíváš?"
„Protože jsi znovu se mnou," odvětil a mávnul na servírku. „A já si toho moc vážím. Moc tě totiž miluju, kdyby sis toho ještě nevšimla."
Zasmála jsem se a podívala se na servírku blížící se k našemu stolu.
„Ještě zmrzlinový pohár a... jahodový džus," poručil si u ní Chris a podíval se přitom pobaveně na mě.
Musela jsem se smát znovu.
„Zmrzlinu jsi měla vždycky moc ráda," mrknul na mě.
Přikývla jsem. Vždyť jsem to ani já sama nevěděla. To bylo smutné. Ale pořád mě hnala kupředu naděje na brzké vzpomenutí.
Podívala jsem se z okna. Spatřila jsem neznámou mladou slečnu. Stála naproti na chodníku a na kohosi čekala. Na první pohled byla zamyšlená. Až posedle jsem jí záviděla, že má všechny důležité vzpomínky tam, kde mají být. Tolik jsem se těšila, až se jednoho dne probudím a... budu si všechno pamatovat. A neuměla jsem si představit, že bych o ně nadobro přišla.
„Ty znáš toho muže, co za mnou byl v nemocnici?" otočila jsem se na Chrise. Ta otázka ze mě vypadla docela bezmyšlenkovitě.
Chris se zarazil. „Prosím?"
„Starší, pohledný, tmavé vlasy,... údajně otec mého dítěte,..." popisovala jsem.
Chris přikývl. „Myslíš toho, co tě tak brutálně znásilnil?"
Zatajila jsem dech, abych to mohla soustředěněji zpracovat. „Ty jsi o tom taky věděl?"
„Ano," přitakal. „Jsem rád, že si pamatuješ aspoň tohle... Bývali jsme přátelé... No ale když jsi otěhotněla, rozhodla jsi se to nechat být. Nechtěla jsi dělat problémy, takže jsi to nakonec přešla."
Zamračila jsem se. Vždycky, když jsem v poslední době přemýšlela, jsem se mračila. Kdybych v těch chvílích nepřemýšlela nad vážnými věcmi, určitě bych se tomu musela smát.
„Asi jsem to na tebe neměl vybalit takhle najednou," omluvil se a přijal od servírky objednanou zmrzlinu a džus a posunul to blíž ke mně.
„Ne, to je v pořádku," ujistila jsem ho. „Možná jsem za tu amnézii nakonec ráda, pokud jde o tohle."
„Miluju tě," zašeptal nečekaně.
Zadívala jsem se na stůl a pousmála se. Já jsem si na svou lásku k němu musela nejdříve vzpomenout. Ale on ani nečekal na odpověď, která by stejně nepřišla. Naklonil se ke mně a hned mě políbil. Velice chtivě.

„Nikdy bych ti úmyslně neublížil..."
---
„Věř mi, že teď mám chuť se zabít. Ale jestli se ti uleví, můžeš mě zabít ty..."
---
„Jsi... těhotná?"
---
„Miluju tě..."

Zaječela jsem a otevřela oči. Ležela jsem na složeném gauči a byla přikrytá pouze dekou. Na stolku přede mnou ležel papír.

Šel jsem do práce. Vrátím se večer.
Chris.

„Díky za vzkaz," zašeptala jsem si pro sebe ironicky.
Potřebovala jsem sprchu.
Chris mi to u nás ani neukázal. Asi počítal s tím, že si to pamatuju. Škoda.
Nebylo ovšem těžké se tu zorientovat. Domek nebyl moc velký. Vlastně mi něco připomínal... Tak jsem si už možná pomalu vybavovala podvědomě jisté detaily.
Ve sprše mi už bylo mnohem lépe, snažila jsem se to všechno hodit za hlavu a těšit se z maličkostí. Třeba i z toho, že budu rodit.
Proboha, vždyť bych měla být vůbec ráda za to, že jsem byla stále naživu, že přežilo alespoň jedno mé miminko, že jsem se mohla vrátit zpět k Chrisovi a dělat, jakože se nic nestalo...
Vyšla jsem ze sprchy pouze v ručníku a chystala se pustit televizi, ale v tu chvíli, akorát, když jsem se pracně uvelebila, kdosi zaklepal.
Vyděsila jsem se, ale vyskočila na nohy a doběhla ke dveřím. Chtěla jsem hned otevřít, ale rozmyslela jsem si to.
„Kdo je tam?!" zahulákala jsem.
„Bill!" odpověděl dotyčný.
„Kdo je Bill?!" zavolala jsem znovu a přiložila ucho ke dveřím, abych lépe slyšela.
„Byl jsem za tebou v nemocnici," objasnil.
No jistě! Člověk, na kterého myslím snad nejčastěji a snažím se to všechno kolem něj pochopit a vzpomenout si. Otevřela jsem dveře a spatřila ho. Ano, byl to on.
„Nesu ti zeleninu," pousmál se a podal mi tašku, v které byla opravdu zelenina.
Ustoupila jsem a on vešel dovnitř.
„Co jsem? Králík?" zeptala jsem se pobaveně, když jsem za ním zavírala dveře.
„Ne, ale čekáš moje dítě, takže budeš jíst to, co je pro něj nejlepší," odpověděl velice pomalu s mírným úsměvem a díval se mi při tom upřeně do očí.
Zarazila jsem se. Ne nad tím, co řekl. Že dítě je údajně jeho. To bylo údajné už od začátku. Ale já jsem právě prožívala deja vù!!!
„V pohodě?" zajímal se, když jsem dlouho nereagovala a jen zírala kamsi šikmo dolů.
„Jistě," zašeptala jsem a prohrábla si prsty vlasy. Nervózně jsem se kousala do rtu a jen okrajově vnímala, že mě upřeně pozoruje.
„Chybíš mi," vzdychl téměř neslyšně.
Zmateně jsem se na něj podívala a nemusela jsem ani nic říkat, okamžitě zavrtěl hlavou.
Zamračila jsem se. Zase jsem přemýšlela. Proboha! Muselo na tom prostě něco být! Tohle nebylo jenom tak. Znásilnit a nazdar! On mě znal ještě víc!
„Bille,... proč mi jednoduše něco nepřipomeneš?" zeptala jsem se vážně.
„Protože chci, aby jsi na to přišla sama," opáčil okamžitě.
„Ale co když si nikdy nevzpomenu?" napadlo mě.
„Tak budeš šťastná někde jinde," pokrčil rameny.
„A co když budu chtít být šťastná tam, kde jsem byla doposud?" hádala jsem se dál.
Pousmál se. „Tak si vzpomeneš."
Já jsem na všechno měla další otázku a on měl na každou tu otázku vlastní rychlou a jednoduchou odpověď.
„Ani o Chrisovi mi nic neřekneš?" podivila jsem se.
Zavrtěl s úsměvem hlavou. „Chci, aby jsi na všechno podstatné přišla sama."
„Myslím," zapřemýšlela jsem, „že mi ani nic říct nemůžeš. Protože o mě nic nevíš! A kdyby ti na mě záleželo, už bys mi to vyklopil!"
Pokrčil rameny. „Raději začni myslet, až si vzpomeneš," poradil mi, otočil se na patě a zamířil ke dveřím.
„Vou vou!" zadržela jsem ho a pádila za ním. „Ty vážně nejsi ten, kdo by mi měl radit!"
Mlčel.
Založila jsem si ruce na prsou a čekala na jeho vyjádření.
„Co čekáš, že ti na to řeknu?" rozhodil rukama. „Mám ti povídat všechno pěkně od začátku, aby tě odradily už první dvě věty, pak by byla tvá amnézie nakonec trvalá a ty už by jsi zavrhla úplně všechno; nebo mám raději čekat a doufat, že jednoho dne za mnou prostě přijdeš s tím, že si pamatuješ všechno?!"
Prudce jsem se nadechla. „Nedělej si naděje," poradila jsem mu vážně.
„Nedělám. Zvykám si," přikývl a otevřel dveře. Zvenku se na mě ještě jednou otočil. „Bylo mi tak trochu jasné, že patříš Chrisovi. Zamluvil si tě pro sebe i bez tvého vědomí. Je do tebe blázen... Asi by sis toho měla vážit a zřejmě i doufat, že už si nevzpomeneš, abys mohla začít znovu..."
Zavřela jsem za ním dveře a opřela se o ně. Tak pokud jsem doteď myslela, že jsem zmatená, tohle byl jakýsi hurikán uvnitř mé hlavy, který tu zmatenost ještě víc rozházel na všechny strany.
Člověk by si chvíli myslel, že Bill je ten, který má pravdu, ale jak jsem to mohla vědět, když mi odmítal cokoliv říct. A chvílemi mluvil opravdu jinak. Jako člověk, který toho se mnou nemá příliš společného. Jak paradoxní, když jsme měli pravděpodobně společné dítě... Měla jsem tolik otázek, na které bych se chtěla zeptat, ale přitom nebylo koho se ptát. Odpovědi jsem znala jedině já... Ty pravdivé odpovědi.