Created by fate (PROBÍHÁ OPRAVA)

37. díl - Roste!

„Až budou tyhle klasy stejně vysoké jako ty staré, naše děti budou na světě," tvrdil Bill, ukazoval na klasy a zezadu mě objímal. Byli jsme kousek za Sanfordem, seděli na louce u pole a odpočívali. Sledovali jsme klasy, které se ohýbaly za prudšího větru. Byly tak poddajné. Nechaly se ovlivnit. Držely je jen pevné kořeny hluboko v zemi. Mladé klasy byly ještě dost krátké, ty staré se tyčily nad jeden metr. Věděla jsem, že až vyrostou ty mladé, budu rodit.
Nebyl mezi nimi až tak velký výškový rozdíl, což mě děsilo. Nebude to dlouho trvat.
Každý den mi utekl jako nic. Sotva jsem se stihla několikrát najíst, osprchovat, uklidit, věnovat se Billovi, jedno jakým způsobem, a byla téměř noc. Takhle utekly snad celé týdny!
Ale dnes mě Bill vzal právě sem. Za Sanford. Uklidnit se a utéct od všeho, toho, co se nemění. Od stereotypu.
„Co budeme dělat, až se děti narodí?" ptala jsem se zvědavě s pohledem upřeným daleko před nás.
„Vychovávat je...?" hádal pobaveně Bill.
Pousmála jsem se. „Myslela jsem spíš, co se změní mezi námi," upřesnila jsem.
„Nic," odpověděl prostě. „Budeme spolu."
„Budeš dál zabíjet?" pronesla jsem a žasla, jak mrazivě ta věta zněla.
Bill se zamyslel a taky jsem cítila, jak se jeho tělo napnulo.
Konejšivě jsem ho pohladila po paži. „To nic," zašeptala jsem.
„Už jsem ani nedoufal, že se v mým životě objeví někdo jako ty," promluvil opatrně. „A ještě mi dá děti."
Usmála jsem se pro sebe, ale raději jsem se kousla do rtu. Nechtěla jsem teď dávat nic najevo.
„Ta práce mě k tobě přivedla," pokračoval. „I když to zní docela absurdně."
Přikývla jsem. Ještě, že my dva jsme se tomu už mohli klidně i smát.
„Nechci, aby se jednou děti ptaly, kam jsem šel a ty jsi jim musela lhát. Ale zabíjení je to jediné, co doopravdy umím," vzdychl. „S bráchou jsme jezdili po celých Státech a dělali svou práci."
„Co se vlastně stalo s tvými sourozenci? Proč nemluvíš s bratrem? A co se stalo s Perrie?"
Bill se napřímil. „Jeden kšeft se tak trochu nepovedl. Schytala to Perrie a já jsem jí nepomohl."
„Proč ne?"
„Protože mě postřelili. A tehdy jsem byl zbabělec..." vysvětlil. „Teď vím, že kdybych byl ve stejné situaci, a kdyby šlo o tebe, nechal bych se pro tebe i zabít."
„To neříkej," zavrtěla jsem hlavou. „Nechci ani myslet na to, že bych se někdy měla v takové situaci ocitnout. Chci jen v klidu a v pohodě donosit naše děti a pak je vychovat. A nesmí z nich být zabijáci!" podotkla jsem a výhružně vztyčila ukazováček.
Políbil mě na krk. „Jeden z nich bude studovat práva, a ten druhý medicínu, když ti to udělá radost."
Zasmála jsem se. „O to mi nejde," opáčila jsem. „Já jsem taky nedostudovala, ale byla jsem šťastná. A to pro ně chci. Aby byly naše děti šťastné."
Bill přikývl. „S takovou matkou, jako jsi ty, určitě budou," povzbudil mě.

Dalších několik dní jsem měla strávit sama. Bill musel odjet, protože přijal velice dobrou nabídku. Hodně peněz. Neměla jsem z toho dobrý pocit. Vždycky, když se setmělo, byla jsem tu s Billem a i v těch začátcích, kdy moje jediná noční můra byl on, jsem měla alespoň pocit, že nejsem sama. Teď to mělo být jinak a já jsem byla nervózní.
Nechtěla jsem mu říkat, že se bojím být v tom domě sama, protože jsem věděla, že to dělá pro nás. Pro naše děti. Snaží se nás zajistit, protože finance klesaly s tím, kolik jídla jsem spořádala za tři osoby. A nešlo jen o jídlo. Bill mi sem tam přinesl nějaké nové kalhoty, pokaždé o číslo větší, nějaké spodní prádlo, a hned bylo pár stovek v háji.
„Nikdo sem nemůže přijít, že?" ujišťovala jsem se.
„Nikdo," potvrdil Bill. „Jenom já. Nemusíš se bát. Budou to čtyři dny. Nebudu ti moct volat, ale budu doufat, že to zvládneš. V případě nejvyšší nouze volej Deana. Tomu jedinému věřím."
Kdybys tak věděl, že ten člověk, co mu tak věříš, mě chtěl svést!
„Dobře, tedy," přikývla jsem a nevědomky si přiložila ruku na bříško. Od onoho ultrazvuku zase dost vyrostlo. Řekla bych klidně o polovinu! To už byl stejně čtvrtý měsíc, měla jsem nárok na větší bříško, ještě s těmi dvojčaty!
„Jídlo tady na ty čtyři dny máš, ale stejně. Kdyby něco, zase volej Deana," pokračoval.
Protočila jsem oči. „Snad si poradím i bez Deana. Dobře, tak už jeď, ať stihneš letadlo," vyháněla jsem ho.
„Dobře," zasmál se. „Tak už je to asi všechno." Rozhlédl se a pak jsem v jeho očích spatřila pochybnosti.
„Neboj se, já to zvládnu," ujistila jsem ho pevně a tak, aby to znělo vážně upřímně.
Přikývl. Pak mě bez dalších slov objal a odešel. Žádné loučení. Jen by se to zhoršilo. A to jsme nechtěli. Já jsem chtěla mít pocit, že se brzy vrátí.