Created by fate (PROBÍHÁ OPRAVA)

57. Konec texaskému masakru

Měla jsem pocit, že se nikdy neshodneme. Zane sice uznal, že Bill je alfa, ale stále měl k dispozici nějakou výzvu. Po zbytek té noci, kterou jsem si nakonec i užívala, jsem se na všechno musela soustředit sama. Zane skuhral se svým pozadím a Bill se už od Kellana nehnul na krok.
Bylo třeba si promyslet a raději i sepsat seznam, co je třeba v New Yorku udělat.
Prvním bodem jsem si byla jistá.
Druhým taky, ale ještě jsem váhala nad pořadím těchto úkolů.
Bylo to složitější, než se zdálo. Kromě toho nejdůležitějšího jsem musela něco udělat se svým starým bytem. Od Zanea jsem věděla, že můj byt byl svěřen mému právníkovi od filmu, takže se v době mého zmizení snažil prodat nějaké mé věci a staral se o byt. Mým úkolem bylo, až nakonec, protože o tom Bill neměl vědět, vzít Hunterovu nabídku na ten velkolepý film a finančně se zajistit pro syna. Pak se vrátit a... vzpomenout si na poslední věc, u které amnézie přetrvávala. Kam potom odjedeme s Billem a se synem? Cítila jsem, že jsme o tom mluvili. Cítila jsem to bušení srdce, když to bylo tak blízko, než se všechno zhroutilo. Cítila jsem, že to vím.
Asi ve čtyři ráno už jsem zase padala na hubu. Byla jsem unavená. Ale příjemně unavená. Věci se daly do pohybu a já jsem věděla, že mému texaskému masakru bude konec.
Šla jsem do pokoje za Billem a Kellanem. Bylo tam ticho. Jak by ne, jediný blázen, který ještě nespal, jsem byla já.
Měla jsem pravdu. Jakmile jsem otevřela dveře, spatřila jsem Billa ležícího na posteli na zádech. Na něm ležel Kellan pro změnu na bříšku. Pohled na ty dva byl k nezaplacení. Byla jsem spokojená, protože i oni byli spokojení.
Pak sebou najednou Bill trhnul a otevřel oči. Zpozoroval mě. Pak se jemně dotkl Kellana a zjistil, že on ještě spí, takže se raději ani nepohnul. Jen mi naznačil, abych šla k němu.
Přistoupila jsem tedy blíž. „Copak?" zašeptala jsem.
„Lehni si vedle nás," požádal mě, taky šeptem.
Přikývla jsem tedy a opatrně a velice pomalu jsem se položila vedle nich. Pak jsem zavřela oči.
„Já jsem šťastnej," slyšela jsem ještě Billa, než jsem usnula...

Vzbudil mě Kellanův pláč. V první chvíli jsem si vzpomněla, jak s ním Bill usnul a vylekala se, že mu vypadl, takže jsem okamžitě otevřela oči a pátrala. Byla jsem však v pokoji sama a pláč se ozýval z obýváku.
Vstala jsem a došla tam.
Zane držel Kellana v náručí a Bill dělal smažená vajíčka. Nešla jsem dovnitř, zůstala jsem stát ve dveřích, takže mě nemohli vidět.
Když Bill dodělal vajíčka, vzal si od Zanea Kellana s mně neznámým, ale roztomilým mumláním, a v tu ránu Kellan zase přestal plakat.
Neuvěřitelné. Co s tím dítětem Bill dělal?!
„Dobré ráno," řekla jsem a vstoupila dovnitř.
„Ahoj," pozdravil mě Zane. Měl docela barevný nos. Vypadal jako šáša.
„Dobré ráno," odpověděl Bill a přišel ke mně i s Kellanem, aby mě mohl políbit.
„Tady je můj malý kluk," usmála jsem se a vzala syna do náruče.
Tři vteřiny se nic nedělo. Pak najednou se Kellan začal mračit, až se pořádně rozbrečel.
„Má hlad," snažila jsem se ho překřičet a chtěla s ním jít zpět do pokoje.
„Počkej," houknul Bill a vzal si ho ode mě.
Jako když vypnete zvuk.
Kellan přestal řvát a třeštil na Billa svá krásná očka.
Pootevřela jsem ústa. „Co se stalo?" vydechla jsem.
„Vždycky, když se ho jen dotkne, je v klidu," odpověděl Zane.
Bill se na mě pousmál.
Pobaveně jsem zavrtěla hlavou a zase si Kellana vzala, abych ho mohla nakojit, ale nechtěl od táty, takže Bill musel jít do pokoje se mnou a být u kojení.

Odpoledne jsme si už přestali hrát na společnou domácnost. Zane nám s Billem objednal letenky do New Yorku a tak jsme se museli začít připravovat. Bill naštěstí měl v New Yorku kontakty, takže byli lidé, kteří nám podle něho můžou krýt záda. Já jsem si myslela, že nebylo dobré se na někoho spoléhat. Vždycky si ten člověk mohl cosi usmyslet a zradit nás. Proto bylo lepší spoléhat se jen na nás.
Večer jsme museli jít brzy spát, protože brzy zrána jsme odjížděli na letiště do Dallasu.
„Myslím, že nám začne nový život," zašeptala jsem, když jsme s Billem zalehli do postele. Přitulila jsem se k němu.
„Shelly?" ozval se hned poté, co zhasnul.
„Ano?"
„... Chceš jít hned spát?" zašeptal.
Ucítila jsem ve vzduchu ten návrh a to vzrušení. Bill pro změnu musel cítit, jak se mi rozbušilo srdce.
„Nechci," hlesla jsem.
„A co bys chtěla dělat?" provokoval.
Pousmála jsem se do tmy. „Chtěla bych... Chtěla bych tě zase cítit v sobě..." hlesla jsem.
Cítila jsem jeho pohled, aniž by se však vůbec pohnul. Dlouho se nehýbal. Pak jsem přestala pomalu dýchat. Bála jsem se, že mě nechce, ale neví, jak mi to říct...
Najednou se Bill otočil čelem ke mně.
„Co je?" podivila jsem se.
„Mám na srdci takový proslov," zasmál se. „A není to nic pro mě, tak mě prosím tě pozorně poslouchej..."
Přikývla jsem tak, aby to zaregistroval.
On pak vzal mou ruku do své, zhluboka se nadechl a začal: „Shelly, musím ti říct, že jsi kometa, která udělala můj život dokonalým a všechno mi osvítila a ukázala v pravém světle. Ukázala jsi mi, kudy bych měl jít dál... A já tudy chci jít s tebou a s naším synem..." Odmlčel se.
Neslyšně jsem se nadechovala a vydechovala.
Pokračoval: „Chci ti říct, že ať už budeme spolu tady nebo jinde, bude to malý ráj. Protože tě miluju tak, jak jsem nikdy nikoho nemiloval... Umím si s tebou představit příštích padesát let... A chci, abys mi jednoho dne vážně řekla ano. A chci tě celou mít jen pro sebe... A nikdy na tebe nezapomenout..."
Líbilo se mi, jak kladl pečlivý důraz na každé slovo.
„Doufám,..." zašeptal, „že jsi neusnula,... protože bych se pak sám před sebou cítil trapně."
Hlasitě jsem se rozesmála. Neuhlídala jsem to. Pak jsem se ztišila.
„Tak dobrý," zasmál se taky.
„Chtěla bych k tomu dodat," ozvala jsem se, „že jsem jen tvoje a... ač se to zdálo být nemožné; viz naše začátky; dokázala jsem si k tobě najít cestu a očividně ti i zalézt pod kůži... a připoutat se k tobě naprosto nevysvětlitelným způsobem... Není to jako běžný vztah... Možná druh závislosti," uchechtla jsem se, hrála si s našimi prsty a pak zamyšleně pokračovala: „Ve skutečnosti jsem tě nenáviděla k smrti... Ze začátku... A kromě toho... jsme nikdy nemluvili o tom zlomu, kdy se všechno otočilo o sto osmdesát stupňů."
„A co to bylo za zlom?" zeptal se a políbil mě na krk.
„Když jsem se pokusila utéct," objasnila jsem.
„Teď o tom můžeme mluvit," řekl.
Zavrtěla jsem hlavou. „Všechno, co bylo třeba, jsme si řekli."
Usmál se. Cítila jsem ten úsměv.
Leželi jsme přímo naproti sobě. On si podepíral hlavu dlaní. Já jsem měla jednu ruku pod hlavou a upřeně ho pozorovala.
„Proč se tak díváš?" zašeptal.
Místo odpovědi jsem se nadzvedla na lokti a políbila ho na tvář.
On si však můj obličej přitáhl za bradu blíž a začal mi jemně olíbávat rty. Samozřejmě jsem nezůstala pozadu. Tak moc jsem s ním chtěla být nejlépe jedno tělo...
„Jseš si jistá?" zašeptal, ale když jsem jednu ruku strčila pod peřinu a hladila Billovo svalnaté tělo, při sjíždění více a více dolů jsem zjistila, že je nadoraz vrušený.
Zavzdychal, když jsem se o něj otřela a přitáhl si mě jemně za krk blíž. Posadila jsem se obkročmo na něj a donutila ho tak zůstat pro změnu na zádech. Ruce si dočasně položil na mé boky a mířil výš, přičemž mi, jako vedlejší efekt, svlékal tričko na spaní. Zvedla jsem ruce a než jsem se nadála, tričko bylo na druhé straně pokoje a já jsem zase ležela pod ním. Vůbec jsem si nepřipadala stísněně, ale spíš v bezpečí.
„Chci to," řekla jsem. „Chci tebe."
Bill se tedy velice rychle zbavil boxerek a prudce do mě vniknul.
Hekla jsem a sevřela do pěstí ruce i s prostěradlem, které jsem v nich svírala.
Bill ve mně chvíli zůstal v klidu.
„Pomalu," pousmála jsem se s výdechem.
Přikývl a pak se pohnul. Projela mnou taková vlna vzrušení, že jsem se nedokázala ovládat a schoulila jsem se jako v křeči.
Bill přirazil a nabral pořádné tempo. Vzdychala jsem, až se mi z toho nestačil střídat dostatek kyslíku. Kroutila jsem se a snažila se nekřičet. Bylo to nezvykle intenzívní a proto jsem to nedokázala ustát jako obvykle. No taky se tentokrát Bill udělal docela rychle. Já jsem to nestihla, ale po čele mi tekl pot.
Bill si lehnul vedle a objal mě kolem ramen. „Nebolí?" staral se.
„Ne," zavrtěla jsem zadýchaně hlavou.
„Toho nikdy nebudu mít dost," řekl a objal mě jednou rukou kolem pasu.
„Copak? Ty přede mnou tě zanedbávaly?" rýpla jsem si pobaveně.
„To by si nedovolily," odpověděl. „To až ty jsi mě začala zanedbávat!"
„Já?" ohradila jsem se s vyprsknutím.
„Ano," potvrdil. „Utekla jsi mi."
Natočila jsem se k němu. „Dvě otázky," připravila jsem ho. „První: Co by se stalo, kdybych neodešla?"
„To nevím," pousmál se.
Zamračila jsem se. „Zapoj fantazii, zabijáku," poradila jsem mu.
„No,..." začal vážně, „ošukal bych tě o něco déle."
Vybuchla jsem smíchy. „Dobře, dobře... A druhá otázka: Co by se stalo, kdybych se nevrátila?"
Bill přemýšlel.
Trpělivě jsem čekala na odpověď.
„Asi bys s sebou vzala moji naději a vůli žít..." zašeptal do těžkého ticha.
„Jak to myslíš?"
„Jak to myslím?" uchechtl se. „Celý život jsem čekal, až se objevíš ty. A když se to konečně stalo,... mělo se snad stát, abys odešla?"
„Osud?" hádala jsem.
„Stvořeno osudem, ano," přikývl. „Včetně tebe. Stvořil tě můj osud, abys změnila můj svět."