Created by fate (PROBÍHÁ OPRAVA)

65. díl - Třetí návštěva

Dorazili jsme k domu. Začínala jsem se obávat Billovy reakce. Zane své obavy raději nedával najevo, ale věděla jsem, na co myslí. Na igelit v obýváku na podlaze. Raději se mnou ani nemluvil.
Přišla chvíle pravdy, kdy jsme stáli před dveřmi mého bytu a já jsem se chystala odemykat.
Zarazil mě.
Podívala jsem se na něj.
„Měl jsem na tebe dávat pozor, ale... nedělal jsem to jen kvůli Billovi," zašeptal.
Otočila jsem se k němu celým tělem a tázavě se na něj podívala.
„Už tě nechci ztratit. Znovu ne," zavrtěl hlavou.
Skrývala jsem pobavený úsměv.
Zane se ke mně pomaličku a váhavě naklonil, aby mě mohl políbit na čelo.
„Proč jsme si nic neřekli, dokud jsme měli možnost?" vyhrkla jsem bezmyšlenkovitě.
Zane se pousmál. „Ptáš se mě velice šetrným způsobem, proč jsme spolu místo občasného, někdy dokonce pravidelného sexu, nebyli?"
„Ano," přikývla jsem.
Místo odpovědi mě pevně objal.
Obmotala jsem mu ruce kolem krku a přitiskla se na něj. Tuhle odpověď jsem chápala. V sázce bylo naše pevné přátelství. To bylo na prvním místě. Bože, já jsem Zanea milovala! Vždycky. A vždycky ho milovat budu. Ale jako bratra a přítele. Nejlepšího přítele... Fyzická přitažlivost byl jenom bonus.
„Teď buď silný," pousmála jsem se a odtáhla se. „Jdeme dovnitř."
Konečně jsem odemkla. Přímo za dveřmi, když jsme je otevřeli, stál Bill, takže nám málem způsobil srdeční infarkty. Mně i Zaneovi. Sama nevím, jakou jsem čekala reakci, ale než jsem se vzpamatovala, byla jsem přitisknutá na zdi, Bill mi svíral ruce ve svých a divoce mě líbal, až se mi z toho podlamovala kolena!
Když přestal, musel mě podržet, abych se nesesunula na zem.
„Ona je moje!" vysmál se Bill Zaneovi. Pak se otočil na mě: „Hovory za dveřmi jsou slyšet."
Jeho šibalský úsměv mě na jednu stranu těšil, na druhou stranu urážel. Byl jako malý kluk.
„Hovory za dveřmi se obvykle neposlouchají," opáčila jsem, zula si boty a zamířila rovnou do kuchyně. „Kolik je hodin?" ptala jsem se po cestě.
„Asi tak tři hodiny ráno," odpověděl Bill a oba mě se Zanem následovali. „Našla jsi, co jsi hledala?" zajímal se.
„Jistě. Už se na tom pracuje," potvrdila jsem spokojeně. „Jsem si jistá, že zanedlouho bude všechno v pořádku... Co je dnes za den?"
„Třináctého. Pátek," bylo mi řečeno.
Posadila jsem se na gauč. „A měsíc?"
„Listopad."
Poprvé po roce a pár měsících jsem věděla, kolik je hodin, co je za den a jaký je měsíc. Byla jsem šťastná. Moje černá díra byla zalepena. Takže jsem s touhle informací už nemohla předstírat, že žiju v jiném světě, kde je čas jen pouhým vedlejším efektem. Už jsem byla zpátky. A nikoho nezajímalo, jestli se chci vrátit, nebo jak moc jsem si zvykla na ten svobodný styl. Vrátila jsem se. Ač jsem chtěla, zároveň jsem nechtěla.
Ulehla jsem na těch pár hodin do postele a přesně v poledne jsem musela jít na třetí a zatím poslední z těch nejdůležitějších návštěv.
Bill se ještě sprchoval. Cítila jsem se zase jako malá holka; chtěla jsem ho příjemně překvapit. Měla jsem potřebu mu dokázat, že patřím jen jemu. Něco pro něho udělat... Ale svou dávku vášně a atraktivity jsem už bohužel vyčerpala. Ale mohla jsem zkusit něco nového. Nebo alespoň něco, co tu dlouho nebylo...
Vystřelila jsem z postele a utíkala za Billem do koupelny a už po cestě jsem si trénovala svůdný výraz.
Vběhla jsem do koupelny a zamkla za sebou. Bill se ještě stále sprchoval a naštěstí mě neviděl.
Uklidnila jsem se. Prodýchala to. Zadívala jsem se na sebe do zrcadla... Po delší době jsem znovu měla čas vnímat se v zrcadle... Viděla jsem sebe jako lepšího člověka.
Pomaličku jsem se svlékla do spodního prádla a jakž takž se učesala. Jinak jsem měla hygienu za sebou.
Zaklepala jsem na sklo sprchového koutu a čekala. Neviděla jsem dovnitř. Uslyšela jsem, že vypnul sprchu. Pak vykoukl. Já jsem se pro změnu snažila koukat mu do očí, místo na jeho vypracované tělo, což mi přišlo k smíchu, a to vedlo k tomu, že jsem si připadala opět jako malá holka.
„Co potřebuješ?" zeptal se mile.
„Tebe," zašeptala jsem tak tiše, že se mi musel dívat na rty, aby poznal, co říkám.
Nasadil svůj šibalský úsměv. „Tak vydrž, já už budu," mrknul.
Zavrtěla jsem hlavou. „Moc dlouhá doba. Raději mě pusť k sobě," poradila jsem mu.
Na nic nečekal. Proč taky? Vzal mě za ruku a vtáhl mě dovnitř, div jsem se nepřizabila, takže jsem se musela ještě smát.
„Zapni sprchu!" řekla jsem mu pobaveně.
S nespokojeným mlaskáním zavrtěl hlavou. „Nelíbí se mi to, co máš na sobě."
Uculila jsem se. „To je schválně. Aby nebylo nic víc," ujasnila jsem a objala ho kolem krku.
Znovu zamlaskal a pak jsem jenom ucítila jeho ruce na zapínání mé podprsenky. Vmžiku byla dole a Bill ji položil na stojánek. Pak si mě s úsměvem prohlížel. Nepotřebovala jsem se zakrývat, ale stejně mě jeho pohled znervózňoval. Nechtěla jsem se mu znelíbit.
Jakmile jsem začala takhle přemýšlet, dolehlo to na mě a zakryla jsem se.
„Copak? Nemůžu se na tebe dívat?" podivil se.
„Jsem po porodu a... už nikdy nebudu vypadat jako dřív," cukala jsem se.
„Ale pro mě budeš pořád stejně krásná," ztišil konejšivě hlas.
Potěšilo mě to, ale pořád jsem měla pochybnosti, že ne navždy budu pro něj krásná...
Nakonec jsem si však nechala svléknout i zbytek a pohlcena melancholickou náladou jsem na nás pustila proud příjemně teplé vody, což působilo jako afrodiziakum.
Bill mě lehce políbil na klíční kost a už v tu chvíli jsem měla, bez ohledu na teplotu vody, husí kůži. Polibky jsem cítila stále níž a níž. Pak si Bill kleknul a já jsem se musela přidržet stojanu, protože z intenzity z toho, co dělal, se mi podlomila kolena. Trvalo to jen chvilku, pak si zase stoupnul a já jsem se k němu pevně přivinula.
To, jakým způsobem do mě bez varování náhle vniknul, bylo až bolestivé; z hrdla se mi vydralo zavrčení a po chvilce zakňourání, ale chtěla jsem víc. I přes bolest, která mi projela celým tělem, přirazila jsem svou pánví na tu jeho.
Chytil mě za ruku a druhou se chytil stojanu, já jsem se pro změnu druhou rukou opřela o poloprůhledné sklo a Bill přirážel sice pomalu, ale zato hluboko. Pustil se stojanu a přidržel si mě za zátylek, aby naše čela mohl opřít o sebe. Dýchali jsme zhluboka. Já jsem měla zavřené oči a vzlykala jsem slastí. Asi nahlas, protože mi zacpal pusu svým jazykem. Pak už jsem doslova stoupala. Cítila jsem, že to přichází. Cítila jsem, že už se neudržím na nohou, když v tom Bill najednou přestal. Neudělal se do mě, ale prostě přestal...

Vstávala jsem nějak před jedenáctou hodinou dopoledne. Bill mě zkoušel vzbudit už v devět. Nemluvila jsem s ním. A Zane už seděl v obýváku a něco si četl.
„Krušný zbytek noci?" vyjel na mě, jakmile jsem tam vešla.
Zarazila jsem se. „Proč myslíš?"
„Protože tady je slyšet vážně všechno!" houknul.
„Nezvyšuj na mě hlas!" bránila jsem se. „Nechci být naštvaná ještě na tebe!"
„Och, tak ty jsi na něj naštvaná?" zaironizoval. „Ještě před šesti hodinami to tak nevypadalo!"
Sedla jsem si vedle něj a frustrovaně si opřela hlavu o jeho rameno.
„Co se přesně stalo?" zjemnil hlas.
„Už pro něj nejsem dost dobrá," postěžovala jsem si smutně. „Ani krásná, ani atraktivní."
„Proč myslíš?" zeptal se a objal mě kolem ramen.
„Dělali jsme to ve sprše," odpověděla jsem, „ale i přes tu dokonalost... najednou přestal. Zničehonic. A nijak to nevysvětlil. Neřekl mi k tomu vůbec nic!" stěžovala jsem si.
„Stejně ho jednou milerád zatknu," zapřemýšlel nahlas. „A budu šťastnej, že shnije v krimu!"
„To ne!" zarazila jsem ho. „Já ho mám vážně ráda..."
Zane zapřemýšlel. „Proč neřekneš, že ho miluješ?"
Zatajila jsem dech. „Miluju ho... Ale zároveň nevím, jestli to všechno bude trvat věčně."

Bylo poledne a já jsem byla připravená odejít. Bill zůstal v ložnici, ale Zane se se mnou loučil. Zároveň jsem si vyslechla přednášku o tom, kdy je správný čas se vrátit. Ten zážitek z klubu pro něj byly docela silné kapky už vzhledem k tomu, že byl policajt a to, co tam viděl, by ho za normálních okolností vedlo k tomu, aby zavolal posily a nechal tu sebranku pochytat. No, byl to nejlepší přítel, takže to neudělal.
„Kdy se vrátíš?" vykoukl Bill z ložnice.
Pokrčila jsem rameny.
„Zavoláš?" vyzvídal dál.
„Zkusím to," slíbila jsem neurčitě.
Opřel se o rám dveří. „Pojď si ještě promluvit," vyzval mě.
„Pospíchám!" odbyla jsem ho a celá roztěkaná vyběhla ze dveří.
Tentokrát jsem šla pěšky. Taxík byl drahý, já jsem potřebovala šetřit. Sice jsem měla dost peněz na nouzovém i osobním účtu, ale chystala jsem životní kšeft, jestli se to tak dá nazvat, a to bude stát hodně peněz.
Doběhla jsem do studia a ohlásila se jako návštěva za Hunterem.
Studio bylo pořád stejné, ale musela jsem se optat asi dvou lidí, kde bych našla režiséra.
Byl v kanceláři.
Zhluboka jsem se nadechla, když jsem stála u dveří a přemlouvala se k dalšímu kroku.
Nevěděla jsem, jestli to tak chci, ale byla jsem si jistá tím, že je to prostě nutné. Moje účty zmizí společně se Sicariem a já budu potřebovat čisté a vydělané peníze na syna a život pro něj.
Zaklepala jsem.
„Dále!" houknul.
Váhavě jsem vstoupila dovnitř. „Ahoj Huntere," špitla jsem.
Doteď měl hlavu skloněnou nad nějakými papíry, teď se na mě však podíval.
„Shelby?" vytřeštil na mě oči. „Jsi zpátky?"
„Jistě," přikývla jsem. „Připravena natočit ten film..." Jakmile jsem to vyslovila, nebylo cesty zpět, ale já jsem si uvědomila, jak moc tohle nechci...
„Mám připravenou smlouvu," přikývl s úsměvem a vstal. „Stačí to jen podepsat."
Dívala jsem se na něj a neviděla jsem toho starého Hunta Knoxe. Sledovala jsem úplně jiného muže. Byl klidný, vyrovnaný a sebevědomý.
„Tak?" upozornil na sebe.
Vzpamatovala jsem se a snažila se vzpomenout na nějakou přijatelnou formální odpověď.
„Vypadáš dobře," vypadlo ze mě však.
Pousmál se. Působil tajemně, už jsem v něm nedokázala číst jako dřív. Změnil se.
„Myslím tím,... že působíš jinak," opravila jsem se a zavrtěla nad sebou hlavou.
„Stýskalo se mi," zašeptal.
Překvapeně jsem se na něj podívala.
„No ano," potvrdil. „Překvapená?"
„Docela jo," přikývla jsem. „Protože to ty jsi mě prakticky poslal pryč."
„Na dovolenou. Kromě toho jsem tehdy doufal,... že se k sobě vrátíme," vysvětlil. „Teď už v to nedoufám," usmál se příjemně.
Nebylo na tom nic úsměvného, ale budiž, ať má třeba pusu od ucha k uchu.
„Podepíšu to," zašeptala jsem nejistě.
„Výborně. Smlouva platí jen do konce natáčení," informoval mě.
Něco mě napadlo. „Co kdyby byla ze závažných důvodů nějak porušena?"
„Z jakých důvodů?" zajímal se živě.
„Například úmrtí," navrhla jsem.
„Tvoje nebo někoho blízkého?" uvažoval.
„To je jedno," pokrčila jsem rameny s úsměvem.
„No... Myslím, že to je natolik závažné, že porušení smlouvy by bylo to poslední, co bychom řešili," pousmál se.
„Dobře... Ale chtěla bych tu smlouvu pozměnit...," špitla jsem.
„Jak?" nakrčil čelo.
„Nechci v tom filmu hrát... Chci ho napsat... a svěřit ti ho."