Created by fate (PROBÍHÁ OPRAVA)

71. díl - Rozpustit

   „Lásko?“ ozvalo se vedle mě.
   Otevřela jsem oči a hned mě zase oslepilo světlo vycházející ze zářivky nade mnou. Rozhlédla jsem se kolem. Byla jsem v nějakém provizorním nemocničním pokoji.
   Je po všem!!!, zněl ve mně šťastný hlas. Z oka mi pomalu stekla slza štěstí. Otočila jsem hlavu a spatřila vedle sebe Billa.
   „Už nikdy mi neříkej Williame,“ poučil mě s úsměvem.
   Zasmála jsem se té poznámce, ale zabolelo mě břicho, takže jsem se ihned zase uklidnila.
   „Kde je náš syn?“ zachraptěla jsem a hned si taky odkašlala.
   „U jedné staré známé,“ odvětil. „Neměj strach, stará se o něho dobře. Byl jsem tam chvíli s ní.“
   Zamračila jsem se. „S ní??“ vypískla jsem a hned usykla bolestí.
   „Nechceš odložit žárlivost na vhodnější dobu, až ti bude lépe?“ zamračil se také.
   To mě urazilo. „Záleží mi přece jen na tom, u jaké existence se nachází můj milovaný syn,“ poučila jsem ho rozzlobeně.
   „Náš syn,“ opravil mě pobaveně.
   „Parchante!“ štěkla jsem po něm uraženě.
   „Ten parchant alespoň věděl, že mu odposlouchávají telefon,“ poučil mě o další věci, která mě vůbec ani nenapadla. Tehdy, jak jsem mu volala a varovala ho. On mě pochopil až moc dobře. A já jsem byla naivní, či tak vystrašená, až jsem byla hloupá.
   „Jsem ráda, že jsi tam Kellana nenechal,“ zašeptala jsem. Mohl u toho být a John ho mohl bez rozmýšlení zabít. Ani by nemusel plýtvat kulkou. Bože, tak brutální myšlenku jsem okamžitě zahnala.
   „Slyším, že jste oba vzhůru,“ ozvalo se za dveřmi a do místnosti během pár sekund vpadnul Chris Dean ve svém obvyklém bílém plášti.
   „Zdravím, Deane,“ pozdravil ho Bill. „Tak povídej, mně jsi vše stihl diagnostikovat ještě dřív, než jsem ztratil vědomí, ale tady naše Greta Garbo nic neví.“
   O čem to mele?, pomyslela jsem si. Fakt se z toho zranění dočasně pomátl, nebo co?
   „Jistě,“ přitakal Dean a posadil se na židli přímo naproti mému lůžku. Ta starost od obou mužů mi byla nepříjemná, ale zajímalo mě, co se vlastně stalo, nebo co se děje.
   „Spusť,“ popohnal ho Bill, „ať můžeme jít co nejdřív domů.“
   Pookřála jsem a střelila pohledem po Deanovi.
   „No,“ odkašlal si a začal, „John Doe už nikdy nikomu nebude dělat problémy, to je první věc. Další vě-“
   „Co je s ním?!“ přerušila jsem Deana živě.
   Dean se podíval na Billa a pak na mě, načež si olízl rty a zachraptěl na mě nervózně odpověď: „Je rozpuštěný.“
   Vytřeštila jsem na něj oči jako na psychopata. „Cože je?!“ trhla jsem sebou.
   „Rozpuštěný,“ zopakoval Dean klidně, aniž by ze mě spustil oči.
   Podívala jsem se na Billa, na jeho břicho omotané buničinou a zase zpět na Deana.
   „A co se stalo Billovi?“ zajímala jsem se.
   „Chceš znát jeho diagnózu, nebo chceš vědět, co se stalo v tom kaňonu, když jsi odpočívala?“ pousmál se, Bill se přímo uchechtl.
   Nechápala jsem, jak si z toho můžou dělat takovou legraci, když jsme mohli zemřít. Mračila jsem se na ně a čekala na vysvětlení.
   „Takže asi obojí,“ odpověděl si za mě sám Dean. „No, diagnóza je průstřel břišní dutiny, a abych ti vysvětlil -“
   „To jsem nikdy neslyšela,“ přerušila jsem ho podezřívavě.
   „Ehm, abych pokračoval,“ nenechal se vyvést z kontextu; „byl jsem tam. Sledoval jsem vás. Lehl jsem si na skálu na opačné straně kaňonu s puškou a čekal. Věděl jsem, že až bude třeba vystřelit, Bill mi dá signál. Jenže tady zabiják století to chtěl zmáknout sám a John byl rychlejší. Ale moje rána tomu zmrdovi ustřelila hlavu.“
   „A pak jsi ho rozpustil?“ našpulila jsem rty. „Zní to jako scéna z nějakého špatného akčního filmu,“ dodala jsem.
   Dean a Bill si vyměnili významné pohledy a pak se oba pro sebe pousmáli. No jo, v tomhle světě, kde se děje víc špatných věcí, než těch dobrých, kde jsou drogy, vraždy a sex na denním pořádku a policie se už jen tváří, že s tím něco dělá, protože na každém jednom oddělení v každém městě, v každém státu, jsou zkorumpovaní fízlové, už se není třeba na nic ptát. Zkrátka a dobře, dějí se i divnější věci. Bohužel jsem do toho nahlédla, ale stále jsem nesměla vědět vše.

   Dean nás nechtěl pustit za synem. Myslela jsem si, že vyskočím z lůžka a uškrtím ho, když nám to oznámil, ale ovládla jsem se. Prý by nám popraskaly stehy a kdesi cosi.
   „Mě nezajímají nějaké tvoje stehy,“ štěkala jsem na něj a slovo stehy jsem doslova vyplivla. „Jestli jsou to dobré stehy, tak kvůli tomu, že si pojedu v autě pro syna, vezmu ho do náruče a odvezu domů, mi nic nepraskne, natož nějaký špagát, co mám zapletený v kůži!“
   Dean byl odstavený. Určitě měl svoje argumenty, ale pravděpodobně mě nikdy neviděl takhle rozvášněnou hádkou; dokonce i Bill se držel stranou a snažil se nezasahovat.
   „Shelly, pochop, že tě postřelili...“ snažil se chabě Dean.
   „Pusť mi raději Zprávy, ať se konečně dozvím něco, co ještě nevím! A nevykládej mi tady, že kvůli dvoucentimetrovému kousku kovu, který se mi zasekl někde mezi ledvinou a pánví, nemůžu za svým synem!!!“ zvýšila jsem hlas na plné obrátky. Už jsem na lůžku seděla vzpřímeně.
   Bill se snažil nevyprsknout smíchy, když podotkl: „To je ten adrenalin, který nestačila vypustit, když omdlela.“
   Pak vybuchli smíchy oba. Nechápala jsem je. Nechápala jsem Billa. Náš syn byl u pro mě naprosto cizí osoby a on si tu vtipkoval.
   „S tebou si ještě ty stehy, které považuješ za důvod, vyřídím!“ ukázala jsem na Deana.
   Snažil se tvářit vážně. „Nikdy jsi neslyšela o tom, že stehy prostě někdy při špatné manipulaci po šití prasknou?“ vytlačil ze sebe pracně bez smíchu.
   „A co?!“ vyjekla jsem už zoufale. „Není to přece kondom, aby praskl a já se mohla začít připravovat na další porod! Pak teprve by ty stehy ukázaly, jak jsou pevné, víš?“
   Dean i Bill současně vybuchli smíchy a nemohli přestat nejméně deset minut. Trochu mě těšilo, že se pobavili, ale zároveň mě to zdržovalo. Byla jsem odhodlaná dnes vidět svého syna.
   Po nějaké době jsem je přerušila: „No, věřím, že se skvěle bavíte, ale už bych to naše sezení a hraní si na pacienty rozpustila.“
   Oba se na mě tak vážně a zaraženě podívali, a pak jsme se museli rozesmát všichni tři. Oni se smáli tomu, co jsem řekla, a já jsem se smála  jejich vyděšeným výrazům. Jistě to mělo nějakou souvislost se vzpomínkou na Johna Doea, jak ho Chris nazval. Bylo mi jedno, co s ním udělali, jestli ho pohřbili zaživa, rozsekali na kousky nebo předhodili psům. Byla jsem šťastná, že ho rozpustili tak, aby už jednoduše nebyl. A my jsme mohli mít klid. Sicario by už po nás sám za sebe nešel.
   A to byly další věci, které jsem musela obstarat. Zabili jsme Johna, zakázka byla hotová. Tím pádem mi Sicario dlužil všechny ty falešné dokumenty, co jsem chtěla, a my jsme mohli zmizet. A ještě jsem musela naší rodině obstarat peníze a napsat Hunterovi svůj příběh.

   Nakonec jsme byli propuštěni domů na vlastní riziko. Narozdíl od špitálu, tady jsme nemuseli nic podepisovat. Tady šlo čistě o dohodu. Hned jsme nasedli do auta a vyrazili. Bill řídil, protože znal cestu. Bůh ví, kdo ta stará známá byla! Taky to mohla být nová známost, že!
   „Znáš tu osobu dlouho? Věříš jí?“ zeptala jsem se po chvíli.
   „Byla to nejlepší kamarádka mojí sestry... a taky bych měl přiznat, že jsem s ní měl pletky, ale to už je dlouho,“ odpověděl klidně.
   „No jo, hned je mi líp,“ zašklebila jsem se s pořádnou dávkou ironie na Billa.