Vysněný kůň

druhý den

Ráno jsem se probudila dost brzy. Ani mi nebyla zima, ale deka mě nezahřívala. Byl to Bady, který spal po mém levém boku a kočky, které spaly zas po mém pravém boku. 

Sedla jsem si a očima hledala Nebes. Až jsem jí našla. Stála u košíku se senem. Každý léto sušíme seno pro dědu. No a zdá se, že tohle léto králíci žádné seno nedostanou. Vstala jsem a šla k ní. Koukla se na mě těma krásnýma hnědýma očima. Dala jsem jí pusu. Opět jsem cítila to stejné teplo jako včera. Chci si dát snídani tady s Nebesou. Začala jsem se rozhlížet, kde jsou vločky a jablka. Aha. Už vím, kde jsou vločky. V Badově žaludku. Krabice od vloček byla prázdná a kočky vločky nejedí, takže kdo jiný by je spořádal, když ne Bad. No nic tak si dám jablko. Ale ty jsou také pryč. Tentokrát to byla Nebesa, kdo je spořádal. Nedá se nic dělat, musím se najíst doma. Otevřu dveře od kůlny. Bad vyběhne ven. Já jsem mu v patách. Zhrozím se, když vyjdu ven. Bouře po sobě nechala pěknou spoušť, ale to není všechno. Je tu i auto. Sakra. Já jsem úplně zapomněla, rodiče včera v noci přijeli. Rozběhla jsem se, co nejrychleji domů. Vlítla jsem do kuchyně. Strašně se bojím. Co mamce řeknu? Sevřel se mi žaludek. Mrkla jsem se na hodiny. Půl sedmý! Co že? To jsem tak brzy vstala? 

„Ahoj, Markéto." Ale ne, jen to ne. Máma. Co jí řeknu? Jsem v rozpacích. Polknu a otočím se. 

„Ahoj.... Mami." Řeknu třaslavým hlasem.

 „Ty už jsi vzhůru?" pane bože. Nedá se nic dělat, musím lhát. 

„Já,... já..., nemohla jsem spát. Zdála se mi noční můra." To snad ne. Kdo by na tu hloupou výmluvu skočil.

 „A. už je to v pořádku? Jsi hrozně bledá." Už vím, kdo by na ní skočil:mamka.

 „Jo, už je to lepší." Mamka mi šáhne na čelo. Málem omdlím. 

„Radši ti uvařím čaj." Ne, to nejde, musím zpátky za Nebes. 

„Víš mami,"

 „Ano?"

 „Mně je vážně, dobře. Říkala jsem si, že bych mohla venku uklidit tu spoušť po bouřce." To snad ne. Proč jsem řekla zrovna tohle. Teď to budu muset všechno uklízet. 

„Vážně?" užasla. 

„Jo." Na nic víc už jsem se nezmohla a tak jsem radši běžela ven. Nebesa už nebyla v kůlně, místo toho se pásla pod vrbou. 

„Markéto!" ne, ne, ne. Jeden průšvih za druhým. Nejdřív jí musím lhát, pak to musím vše uklidit a teď jestli uvidí Nebesu. Mně asi klepne. Popadla jsem Nebes za ohlávku a utíkala s ní do kůlny. Hned jak jsem zavřela dveře od kůlny, mamka vyšla ze dveří. 

„Chtěla jsem ti jenom říct, že snídaně bude v osm. A mohla by ses postarat o Tomáška? Já dnes přijdu ve dvanáct z práce a byla bych ti moc vděčná, kdybys ho pohlídala." Hlídání Tomiho nebyla jedna z mých oblíbených pracích, ale za lhaní si to zasloužím. 

„Jo, já ti ho pohlídám." Nebesa zařehtala. 

„Co to bylo?" otočila se mamka. 

„Ehm... někdo jel na koni po silnici." Další lhaní. Já to už nevydržím. Mamina se už na nic nevyptávala, otočila se a šla domů. Proklouzla jsem dveřmi do kůlny. 

„Ach Nebes..." objela jsem klisničku. 

„Musíme být opatrné. Kdyby rodiče na tebe přišli, určitě by mi tě vzali." Nebesiny hnědé oči se dívali do mých. 

„Já tě tady teď nechám. Seno tady máš a vodu ti přinesu. Tak prosím buď potichu." Nebese jsem přinesla kbelík plný čerstvé vody. A dala se do uklízení.