Vysněný kůň

další den, další starosti

Ráno se probudím do krásného dne. Ptáčkové zpívají a slunce mě šimrá svými paprsky po tváři. Podívám se svými rozespalými oči na budík. Půl desátý. Dneska je neděle, takže Badymu a kočkám by měla dát Lenka. Najednou si vzpomenu na včerejší hádku u stolu. Jsem pořád trochu naštvaná na mámu a tátu. Proč mě se nikdo nezastane. To není fér! Ale co, nebudu si kazit tak krásný den. Ale těch myšlenek na mámu a na tátu se nešlo nějak zbavit. Asi s tím potřebuju pomoct. Už vím, co udělám. Zavolám Daně. A taky Sandře, aby dnes nechodila. Měly jsme mít další lekci ježdění. Jenže mám týden domácí vězení. Vyskočím z postele. Na sebe si vezmu, bílí, volný tričko a šortky. Seběhnu dolů. Táta jako vždy sedí na gauči a kouká se na televizi. Samozřejmě se bráška kouká s ním. Máma myje nádobí po snídani. Dneska nemám ani tolik hlad. Vezmu si jablko a zakousnu se do něj.

„Ahoj, až se najíš, dej Badymu." Co?! Vždyť dnes mu měla dát Léňa. Radši nic neřeknu. Třeba bych ještě něco slízla. Třeba další týden vězení. To bych nezvládla. Odkráčím z kuchyně do haly, nazuji si boty a vyjdu ven. Bady na mě čeká před dveřmi.

„Ahoj, miláčku." Pohladím ho a jdu do kůlny pozdravit Nebesu. Bady jde po mém pravém boku. Otevřu dveře. Nebesa ke mně přijde a ukradne mi jablko.

„Hej, to byla moje snídaně!" usměju se a pohladím jí. Její koš je opět prázdný i kýbl na vodu. Vezmu koš a jdu ho naplnit. Balík sena je skoro prázdný. Za týden budeme muset ukrást další balík. Přinesla jsem jí naplněný koš a kýbl s vodou. Bady okolo mě netrpělivě poskakuje a štěká. Nandám mu granule a jdu domu.

„Mami, můžu si zatelefonovat?" v domě máme jen jeden telefon, který se dost často používá. Tedy kromě mích hodinových telefonátů s Danou a Sendy.

„Jo, můžeš. Ve dvě pojedeš se mnou nakupovat. Musíme ti koupit něco na sebe." To snad ne. Radši bych celý den myla nádobí, než jela někam nakupovat. Nakupování nesnáším a mamka to dobře ví. Tak proč mě do toho nutí. Vezmu telefon a běžím s ním do mého pokoje. Cestou nakouknu k Lence. Chci zjistit, proč nedala Badymu. No jo. Sedí s Veronikou u počítače a koukají se na nějaký trapný video. Fakt zábava. A kvůli tomu zůstal chudáček Bady o hladu.

„Ahoj Dano. To jsem já Marky." Pozdravím jí.

„Čau Marky." Pozdraví mě příjemný a veselý hlas.

„Tak co jak je v Praze?"

„Marky...my nejsme v Praze." Její veselý hlas se změní na smutný.

„Co že?" užasnu. „Ta kde jste a vy jste vůbec v Praze nebyly?!"

„ne, byly jsme tam týden, teď jsme v Chorvatsku na dovolené." Jak to, že mi nezavolala. Já vůbec nevím, že jsou v Chorvatsku.

„Kdy se vrátíte?!" jsem pořád v šoku.

„Já nevim. V Chorvatsku máme být týden a pak budeme cestovat. A Marky." Její hlas se rozechvěl a v telefonu se ozývalo vzlykání. „Já nestihnu tvoje narozeniny." Ztuhla jsem. Ona musí být na mích narozeninách. To prostě nejde, aby tam nebyla. „Marky jsi v pořádku." Ozve se. Najednou úplně zapomenu na Nebesu. A na vyprávění. Jsem na ní naštvaná. Mám vytřeštěné oči a otevřenou pusu a koukám nikam do dálky. „Marky." Nevnímám jí.

„Markéto! Oběd!" mamčin zvuk mě zbudí z toho strašného tranzu. Típnu telefon a seběhnu dolů. Na stole jsou prostřené talíře. Máme špízy. Oběd jsem rychle zhltla. Chci si užít tu půl hodinu, než pojedeme nakupovat, s Nebesou. Natřela jsem jí kopyta a namazala ohlávku. Bohužel jsem víc nestihla.