Vysněný kůň

Lenčin přítel

Druhý den ráno se mi nechce vůbec z postele. A nemůže za to jen má nechuť opustit vyhřátý pelíšek, ale i mé podezření, že dnešek nebude dobrý den. Cítím to někde hluboko v břichu a nemůžu to ignorovat. 

Když vyjdu z vchodových dveří, abych nakrmila Nebesu a vyvedla ji ven z boxu, píchne mě u srdce. Žádný chlupatý čtyřnohý tvor mě nevítá hned za dveřmi a nesnaží se mi svým úsměvem a vrtěním ocasem, zlepšit náladu, kterou mám dneska pochmurnou jako bouřková obloha. Jen čekám, kdy ze mě začnou vyšlehovat blesky. Musím potlačit slzy, když procházím kolem Badýskovy prázdné boudy a zahlédnu v ní jak Badýskovu dečku, tak i oblíbený míček. Tolik bych si přála, aby ho včera rodiče přivezli domu. 
Hned jakmile odvrátím od boudy pohled, se zarazím. Něco není v pořádku. Žádná bílá koňská hlava z boxu nevykukuje a neřehtá mi na pozdrav jako každé ráno. Když pak otevřu dveře boxu dokořán a podívám se dovnitř, tak v nich nechybí jen koňská hlava, ale i celé tělo. Nebesa je pryč! Projde mnou vlna paniky. S doširoka otevřenýma očima hledím na prázdné stání, koukám se do všech rohů, ale Nebesa nikde není. Srdce mi tluče jako o život a ve spáncích mi nepříjemně tepe. Ne, ne, ne. Stále opakuji v duchu a snažím se nějak uklidnit. Rychle se otočím na patě a jako střela vyrazím k zadní zahradě. Otevřu vrátka dokořán a se stále strachy vyvalenýma očima skenuji zahradu. Je tu! Nebesa se v klidu pase v jednom rohu zahrady a hned, jak mě zbystří mi zařehtá na pozdrav. Stojím na místě jako přikovaná. Jak se to mohla stát?! - říkám si v duchu. Vždyť jsem Nebesu přes noc nechávala v boxu! Jsem si tím stoprocentně jistá! Zírám na bílou klisničku a stále nechápu. Nemůžu přijít na to, jak se mohla dostat ze zavřeného boxu do zavřené zahrady?! To nedává smysl!
Možná, že ji pustila Lenka. Říkám si, ale to mi přijde nepravděpodobné.
Když se konečně pohnu z místa a vyjdu za Nebesou, abych ji pohladila a dala mrkev, kterou jsem pro ni vzala z ledničky, všimnu si na zemi něčeho blýskavého. Ohnu se, abych to sebrala a rozpoznám starý knoflík. Je těžký a třpytí se jako kus nějakého kovu. Chvíli na něho kouká a potěžkávám si ho v ruce. Přemýšlím o tom, kde se tady vzal? Možná, že ho tu ztratila Lenka, když Nebesu vyváděla do zahrady, protože mě nenapadá, kdo jiný by to mohl udělat.
Naposledy knoflík obrátím v dlani a pak ho strčím do kapsy svých tepláků.

„Ahoj holčičko." pozdravím Nebesu a na natažené dlani jí nabídnu mrkev, kterou ihned schroupe. Pohladím ji po čele a uhladím ji bílou kštici. Do mysli se mi vkrade včerejší hádka se Sendy. Vlastně to ani hádka nebyla. Spíše výměna názorů, přičemž převažovaly Sendyiny názory. Uvědomuji si, že je na mě Sendy naštvaná a já bych měla něco dělat, aby se to mezi námi urovnalo. Chvíli přemýšlím, jestli bych za ní neměla jít a promluvit si, ale pochopím, že to by byla chyba. Když je Sendy naštvaná, tak je jak rozbouřená řeka. Všechno, co se jí postaví do cesty, taky jedním ladným pohybem smete ke straně. Nejlepší bude jí nechat, aby trochu vychladla. Sendy nevydrží se zlobit dlouho. Zítra za mnou určitě přijde a bude dělat, že se nic nestalo.
„Projedeme se?" nabídnu Nebese a už ji vyvádím ze zahrady k boxu, abych ji mohla vyhřebelcovat a osedlat. 

Za nedlouho už sedím na Nebesiném hřbetu a pozoruji krajinu kolem nás. Opět projíždíme třešňovou alejí. Nebesa má vyrovnaný a klidný krok. Nikam nespěchá. Zřejmě si tak jako já užívá to ticho kolem nás.
Vzpomenu si na Erika a je mi smutno. Snažím se ho z mé hlavy nějakým způsobem vypudit, ale nejde to. Jako by v ní byl přilepený a ne a ne se odlepit. Pořád ho mám ráda. Mám ho hodně ráda a nenávidím se za to. Vzpomenu si na ten den na hřišti. Jak mě postavil na rozprašovač a jak jsem byla skrz naskrz promočená. Vzpomínám si na jeho polibky na mých ústech. Přála bych si ho znovu políbit. Stačilo by jen na tvář. Přála bych si se k němu znovu přitisknout a cítit jeho vypracované svaly na mém hrudníku. Přála bych si ho mít zase jen pro sebe.
V očích mě začnou pálit slzy a já se konečně vzpamatuji. Rychle potřesu hlavou a snažím se neposednou slzu zatlačit zpátky. Nebudu kvůli němu brečet. Nechci kvůli němu brečet. Chci ho za jeho zradu přetáhnout lopatou po hlavě a stejně tak i Havranku. Měla bych se teď soustředit na důležitější věci než na Erika. Třeba to, jak vyřeším, že je Nebesa ztracený závodní kůň? Lenka říkala, že něco vymyslíme, ale já o tom silně pochybuji. Tato lapálie, do které jsem se dostala, je až moc velká, než aby šla bezbolestně vyřešit. Je mi jasné, že musím s pravdou ven. A to rychle, ale jak? Jak se mám Nebesy vzdát a to dobrovolně. Už teď mi puká srdce, jen když na to pomyslím. Je to beznadějný případ.
Jakoby Nebesa vycítila, že o ní přemýšlím, pohodí hlavou a zařehtá.
„Tobě se taky ode mne nechce, viď?" optám se jí a přiložím ji ruku na šíji. Nebesa znovu pohodí hlavou. „Tak mi prozraď, co mám dělat?" mojí otázku sebere vítr a odnáší ji někam pryč. Vítr mi připomene blížící se podzim a s podzimem i školu. Ačkoliv na školu během prázdnin nechci vůbec myslet, stejně mě děsí, protože osmá třída, to už je něco jiného. Vlastně bych se už měla rozhodovat kam dál půjdu po základce. A o tom já nemám ani páru. Když nad tím tak přemýšlím, tak nic kromě fotbalu, mi nejde. Neumím vařit, neumím matematiku, nechápu ani fyziku. A vlastně žádný školní předmět mě nebaví. Jsem stejně beznadějný případ jako Nebesa. 

Když dorazíme domů, je už něco po dvanácté hodině. V břiše mi nepříjemně kručí a jsem si jistá, že i Nebesa má pořádný hlad. Odstrojím Nebesu a pořádně ji vyhřebelcuji, abych z ní dostala všechen zaschlý pot, který se jí během vyjížďky udělal. Vyčistím jí také box a připravím čerstvé seno a vodu. Pak Nebesu do boxu zavedu a sama se dojdu domů najíst. 
Procházím vchodovými dveřmi, když zaslechnu v kuchyni nějaký zvuk. Jen doufám, že to není sestra, která se opět snaží o poživatelný kulinářský výkon. Když však do kuchyně vejdu není tam ani sestra ani bráška. Na našem plovoucím linoleum, co máme položený v kuchyni, stojí úplně cizí kluk. V ruce drží prázdnou skleničku od pití, podle oranžové tekutiny na dně skleničky poznám, že si do skleničky nalil Mirindu, kterou také vidím na kuchyňské lince. 
„Ahoj." poví ten kluk přiškrceným hlasem a dál na mě valí jeho neskutečně velká kukadla. Nic neříkám. Na obranu si založím ruce na prsou a několik vteřin ho pozoruji. Je vysoký a hubený. Má hnědé kudrnaté vlasy a milý obličej. „já jsem Dan. Přítel tvojí sestry." napřáhne ke mě svou vyhublou ručku, ale já mu svojí nepodám. Vzdouvá se ve mě vztek. Jaký právo mu umožňuje vejít do cizího domu a upíjet tu Mirindu? Moji Mirindu, kterou jsem si celý dva dny schovávala před Tomáškem! 
Dan zahanbeně zase ruku stáhne a rozpačitě se podrbe na zátylku. Je na něm vidět, že je hodně nervózní. S uchechtnutím vrátí skleničku na linku a celým tělem se ke mně otočí. „Eh...Lenka šla pro něco do svýho pokoje. Říkala, že tu na ní mám počkat." Je ohromně nervózní. Křečovitě se drží kuchyňské linky a kouká kamkoliv jen ne na mě.
„To je moje Mirinda." promluvím.
„Cože?"
„Ta Mirinda. Schovávala jsem si jí tu před Lenkou." ukážu na zpola prázdnou flašku oranžové tekutiny.
„Aha." Dan nasadí milý úsměv a znovu se podrbe na zátylku. „Promiň. Myslel jsem, že patří Lence."
„Hm." frknu nabručeně. Koukám se na Dana jako na nějakého vetřelce. Stojí v kuchyni na našem lině, opírá se o naši kuchyňskou linku a pije mojí Mirindu. Přemítám kolikrát ho sem Lenka už vzala, když nikdo nebyl doma. Chová se jakoby tu byl už nejmíň desetkrát. Nerozhlíží se kolem sebe, aby si to tu vše prohlédnul. Oči má zabodnuté do země a stále s nimi těká ke schodům. Čeká na Lenku. Mezi námi je ticho, který se nikdo z nás neopovažuje protnout. Stojíme oba dva na stejném místě a mě ta situace připadá neskutečně trapná. Měla bych něco říct někam se pohnout, ale nějak se mi nechce. Nechce se mi ho nechávat samotného v kuchyni. Chci ho mít pod dohledem, kdyby se náhodou rozhodl dopít mojí Mirindu. 

Konečně se ozve dupání po schodech. Lenka. Vřítí se do kuchyně jako velká voda a hned jak mě spatří se zarazí.
„Ahoj Marky!" zaskřehotá z vesela. „Ehm...to je Dan." přistoupí k tomu vysokému klukovi a přivine se k němu. Dan jí láskyplně omotá ruku kolem ramen.

„Já vím." řeknu. Lenka se zarazí a na pár sekund jí z tváře zmizí její sebejistý a okouzlující úsměv. Pak ho ovšem znovu nasadí a zářivě se na Dana usměje.

„My už půjdeme. Chtěla jsem Danovi jen něco ukázat." řekne Lenka a táhne nic netušícího Dana z kuchyně směrem ke dveřím.
„Tak ahoj." mávne na mě ještě Dan, než ho Lenka odtáhne z domu.
Zůstanu zaraženě stát na místě a ještě notnou chvíli se koukám na vchodové dveře odkud Lenka s Danem odešli. Nějak mi to celé nesedí. Lence, že by se líbil tento typ kluka? V duchu si představím Kristiána. Jeho široká ramena, uhlově černé vlasy a sebejisté vystupování. Kristián se mi nikdy nelíbil. Připadal mi hrozně namyšlený a sám si sebou tak jistý, že to snad ani nebylo zdrávo. Dan je oproti Kristiánovi úplně jiný. Je vysoký štíhlý a vůbec nevypadá, že by byl namyšlený. Ale co je mi vlastně do toho? To s kým Lenka chodí je jen její věc a já bych se do ní neměla plést. Mávnu nad tím tedy v duchu rukou, vypiji zbytek mé Mirindy a jdu si udělat něco k jídlu.