Vysněný kůň

Další projížďka

„Markéto! Markéto, vstávej!" rozespale se podívám po pokoji. Nad postelí stojí bráška. „Tak vstávej už!" zívnu a roztáhnu ruce.

„Co se děje?" řeknu a snažím se udržet oči otevřené.

„Říkala jsi, že nám dneska ukážeš Nebesu."

„Koho?" do pokoje vtrhne Lenka.

„Nebesu. To je můj nový kůň na howrse." Vražedným pohledem se podívám na brášku.

„Řekni mamce, že nepřijdu na oběd."Řekne Lenka. Pořádně si ségru prohlídnu. Na sobě má sukni a přiléhající tílko s na můj vkus s moc velkým výstřihem. Svoje nádherné hnědé vlasy má vyčesané do drdolu. A její krásně opálené tvář je vylepšená pudrem, řasenkou a leskem na rty. Určitě jde za Kristiánem, jinak by se takhle nevyfešákovala. Když se jí zeptám, jestli s Kristiánem má nějaký vztah, vždycky odpoví, ,,co je ti do toho". Já vím, že mi do toho nic není, ale jsem její sestra a mě to může říct. Lenka se otočí na podpatku a odejde z pokoje.

Pohlédnu na Tomíka. „Hned jak se oblíknu, mu jí ukážeme. Jo." Tomíkovi se radostí rozzáří oči. Kývne na mě, otočí se a peláší z pokoje pryč.

***

O chvíli později už stojíme u Nebesy spolu s Tomíkem a Honzíkem. Vedle mě stojí Nebesa a ožužlává mi ucho.

„A projedeme se na ní?" zeptá se opatrně Honzík. Lenka někam odešla a máma s tátou jsou v práci tak proč ne?

„To víš, že jo. Jen musíte chvíli počkat než ji připravím. Zatím si můžete hrát s Badym." Badýsek vypadá hodně znuděně. Leží ve stínu u domu a skoro usíná. No jo. Když je tu Nebesa tak si s ním už tak moc nehraju. Většinu své energie a pozornosti věnuji Nebese a on zůstává chudáček na ocet. Vzpomenu si jak byl Badýsek včera šťastný, že jsem s ním šla na procházku. Nebesa do mě šťouchne nosem. Asi už jí nebaví stát na jednom místě a zírat na Tomáška s Honzíkem jak hází Badymu míček.

***

Po chvíli je už Nebesa vyhřebelcovaná a připravená na jízdu.

„Chceš jít za mě nebo přede mě." Kouknu na Hozíka. Jeho kulatý obličej zblednul, když viděl jak je Nebesa vysoká.

„Já,... já,... myslím, že by měl jet první Tomík." Vysokttá nakonec za sebe. Pohlédnu na Tomíka.

„Tak já pojedu první. A můžu jet sám?" bráška mi položil hodně těžkou otázku. Mám o brášku strach, i když je na hřišti na prolézačce, jak může jet sám na Nebese? Nebesa do mě dloubne čumákem. Podívám se do jejích hnědých očí. Povzdechnu a odpovím.

„Tak dobře," Tomíkovi se rozzáří oči a mě je jasné, že se chce vytahovat před Honzíkem, „ale já Nebesu povedu." Tomík si povzdychne, ale nemá na vybranou a tak přikývne. Pomůžu mu se vyhoupnout do sedla a podám mu otěže. Chytím Nebesu u brady a pošeptám jí. „Jdi v klidu a pomalu. Ano?" Nebesa si odfrkla.

„Tak můžeme?" pohlédnu na Tomíka. Ten křečovitě svírá otěže a na tváři má kostrbatý úsměv. Přikývne. Pomalým krokem obejdeme dvorek. U honzíka zastavíme a Tomík z Nebesy sesedne.

„Tak teď ty." Obrátím se na Honzíka. V očích má pořád strach a pořád je bílý jako stěna. „Neboj, já budu sedět za tebou a držet tě." Konejšivě se na něj usměju. Honzík polkne a přistoupí k Nebese. Vysadím ho do sedla a sednu si za něj. Objedeme jedno kolečko. Když u Tomíka sesedáme. V Honzíkově očích, už není vidět strach, ale vzrušení a jeho tvář už taky není tak bledá.

„Myslím, že by to pro dnešek stačilo." Pohladím Nebesu po hebkém nose. Tomík s Honíkem někam odběhnou. Já zatím dovedu Nebesu před kůlnu a tam jí odsedlám. Vzpomenu si na první okamžik, když jsem jí v tom sadu našla. Byla tak krásná. Z jejich kaštanově hnědých očí vyzařoval klid, ale zároveň i strach. Stach z neznámého. Nedokážu a ani nechci si představit, jak by někdo mohl tak nádherné stvoření prostě jen tak vyhodit. Už jenom při té myšlence mi přeběhne mráz po zádech.

***

Nebesu jsem zavřela do kůlny. Protože každou chvilkou se měla ukázat mamka. Ve středu chodí domu z práce poměrně brzo. Rozhlédnu se po zahradě. Badýsek leží u domu a odpočívá. Rázným krokem k němu vykročím.

„Markéto!" volá na mě nějaký hlas. Ohlédnu se za sebe, ale tam nikdo není. „Markéto!" ten hlas je mi nějak povědomí. Je tichý a milý. Znovu se ohlédnu. Konečně vidí osobu, která mě volala. Za vraty je postava nějakého kluka. Přijdu k němu blíž. Je to Daniel Lucas. Obtloustlá postava s brýlemi. Daniel je Honzíkův starší brácha.

„Ahoj Dane. Jdeš pro Honzíka?" pozdravím ho přátelským hlasem.

„Jo jdu." Dan si posune brýle a celou mě prohlédne. Ten jeho zkoumavý pohled je mi hrozně nepříjemný. Vždy když se potkáme, si mě celou prohlédne. Potom se pohledem zastaví u mích prsou. Danielovy je třináct a myslí si jak je důležitý. Už se mě několikrát zeptal, jestli nechci být jeho holka. Já se vždy z té otázky nějak vykroutím.

„Já pro něj dojdu." Řeknu a rychle se k němu otočím zády. Nechci, aby se mi zase upřeným pohledem koukal na prsa.

„Tomi, je tady Dan. Asi už má jít Honza domů." Zavolám z haly do obýváku. Po chvíli se Tomík s Honzíkem loučí.

„A nikomu a Nebese neříkej jasné?" Ještě stihnu Honzíkovi říct dřív, než zmizeli za rohem. Hned po nich se objevila mamka.

„Ahoj mamy." Zdravím jí už zdálky. „Mám ti vyřídit, že Lenka dneska nepřijde na oběd." Mamka se zamračí.

„To je pořád. Buď přijde ne oběd pozdě, nebo nepřijde vůbec. Pořád někde lítá s tou Veronikou a s tou její partou. Počkej, až přijde domů, já si to s ní vyřídím. A je mi jedno, že jí je sedmnáct. Musí si uvědomit, že jsi doma ty a Tomík a že s vámi má trávit nějaký čas a ne jenom s tou její partou." Mamka vypadá opravdu naštvaně. Její utahaná tvář je teď plná vrásek a v jejích očích je vidět zloba. Jsem docela ráda, že teď nadává na Lenku a ne na mě, ale přece mi bylo Lenky líto. Je o pět let starší než já. A když jsem se narodila tak mě měla pořád na krku. Vážně se ke všemu přiznávám. Vždy když chtěla jít za Verčou jsem chtěla jít s ní a ona neměla na vybranou. A teď si konečně může užít den beze mě, rodičů a Tomíka a mamka se na ní zlobí. Je mi jí doopravdy líto. Mamka se na mě mile usměje.

„Jsem tak ráda, že tě mám, Markéto." Cože? Vážně tohle mamka řekla? Jsem tak ráda, že se to teď týká jenom mě, že je ráda jenom proto, že jsem se jí narodila. Ne proto, že jí pomáhám. „Jinak nevím, kdo by Tomíka hlídal." Aha. Tady jde jenom o hlídání Tomíka. Ne. Jako jenom já. Přece Tomík je ten svatý. Jak jsem na tohle mohla zapomenout. Mamka se zarazí, když vidí moje zklamání. Nechci jí to teď vysvětlovat a tak se radši nuceně usměju.

Máma, já a Tomík společně jdeme domu se naobědvat.