Vysněný kůň

Kůň z plakátu

Domu jdu úplně zničená. Je konec. Cítím jak se mi do očí derou slzy. Nechávám je volně stékat po tváři. 
Chytnu za kovovou kliku vrátek a vrátka se se zaskřípáním otevřou. Badýsek mně pozdraví hlasitým štěkáním. Chabě se na něj usměji a mlčky přejdu zahradu ke vstupním dveřím. V hale si zuji boty a projdu do kuchyně. 
,,Ahoj." pozdraví mně všichni u stolu. jako obvykle večeříme. tentokrát máme zapečené brambory. 
,,Ahoj." hlesnu tiše a těžce dosednu na židli. Ucítím naléhavý pohled Tomáška. Podívám se na něho. Tomášek drží ruce ve vzduchu a provádí imaginární mytí rukou. Pak ukáže svým malým prstíčkem na mně. Vím, o co mu jde, ale už je pozdě.
,,Běž si umýt ruce, Markéto!" vyštěkne na mně mamka. Bezva, a moje nálada je totálně v háji. Mlčky vstanu do stolu, dojdu do koupelny, umyji si ruce a znovu si sednu za stůl.
„Takže." pronese táta. pak polkne sousto a pokračuje: „Mamka ti prej už řekla o stáji Whitenrolf." přikývnu. „No. Co na to říkáš? Už jsem se tam byl podívat. Ten pán, co to vlastní je moc hodný a.."
„Ale já nechci, aby tam Nebesa byla." hlesnu tiše. Táta si povzdychne a mezi obočím se mu objeví starostlivá vráska.
,,Poslouchej, Markéto." řekne, jakoby ho už unavovalo časté dohadování se se mnou. ,,za chvíli začne škola a ty už nebudeš mít na tu kobylu čas." Naštve mně, že táta řekl Nebese - kobyla, ale mnohem víc mně naštve, že nevěří, že bych nezvládla Nebesu a školu dohromady.
,,Já to zvládnu, slibuji." vyhrknu .
,,Když říkáš." táta se odmlčí jakoby nad něčím přemýšlel.  ,,Uděláme tedy dohodu." řekne nakonec. ,,Až začne škola, tak budeš mít týden na to, abys dokázala, že to zvládneš."
,,Dobře." řeknu rozhodně a stisknu tátovi ruku na utvrzení naší dohody.
,,Tak a teď už pojďte jíst." ukončí už definitivně náš spor mamka.  Já, ale na jídlo nemám ani pomyšlení. Je dobré, že se vyřešil Nebesin pobyt, ale trápí mě Erik. Jak je vůbec možné, že řekl, že je konec?! Mrzí mně to. Cítím jak se mi slzy tlačí do očí.
,,Nemám hlad." řeknu, odnesu talíř s nedotčeným jídlem a vyběhnu do pokoje. Cítím za sebou nechápavé pohledy, ale nevnímám je.
V pokojíku padnu na postel a začnu usedavě plakat. Všechen ten smutek, zlost a šok ze sebe dostávám pomocí slz. 

                                                                                      ***

Sobota ráno. Tyto dvě slova pro mě zrovna dnes nebyla nijak uspokojivá. Stále jsem smutná z Erika. A na ostatní kluky nemám ani pomyšlení a teď musím za Dominikem. Proč? Zadívám se na plakát nad mojí postelí. Ten kůň mi hrozně připomíná Nebesu. Dříve jsem si toho tolik nevšímala, ale teď je tam ta podoby úplně zřetelná. Kleknu si v posteli na koleny a natáhnu se pro plakát. Strhnu ze ze zdi a otočím ho, abych si mohla přečíst, co to je. Na druhé straně však nic není. Jen nějaké články a koňských nemocech. Znovu se zakoukám na koně. Zadívám se do jeho očí. Jeho oči jsou stejně kaštanově hnědé jako Nebesiny a vidím v nich i takové ty malé jiskřičky, které má Nebesa, když cválá po zahradě. Nejde mi to do hlavy. Tohle přece musí být Nebesa. Podívám se do pravého spodního rohu a všimnu si názvu časopisy, ze kterého jsem ten plakát vytrhla: ,,Koně a jezdectví!"  Přečtu si nahlas. Takových časopisů mám doma spoustu. Určitě budu mít i ten, ze kterého je tento plakát.
,,Mamka ti vzkazuje, že máš zavolat Sendy. Prej za chvíli vyrážíte." vtrhne do pokoje bez zaklepání Lenka.
,,Jo." křiknu na ní a dávám jí tím najevo, aby opustila pokoj. Lenka poslušně zmizí. Znovu se obrátím na plakát a párkrát si ho v ruce otočím. Zahledím se na koně. Tohle je přece Nebesa. Prolétne mi hlavou ještě než slyším zdola hlasy a kroky. Mamka už asi balí věci na cestu. Vstanu. Plakát položím na noční stolek vedle postele. Obléknu se. Seběhnu do kuchyně a cestou musím přeskakovat tašky s oblečením a jídlem na cestu. Mamka si toho sebou bere vždy zbytečně moc a ač jí to s tátou pokaždé říkáme nic se nezmění. V kuchyni se rychle zakousnu do jablka a přejdu k telefonu.
,,Vyčistila si Nebesu?" zeptá se mě táta, když už drží sluchátko od telefonu. Tiše zakroutím hlavou a cítím jak trochu rudnu. Vůbec jsem nemyslela na to, že bych musela takhle po ránu Nebesu čistit. Ucítím trpkou vlnu zklamání. Proč jsem pořád tak nezkušená? Vždyť už bych měla tohle vědět. Rychle vyťukám Sendyino číslo a vzkážu jí ať se za deset minut objeví mezi dveřmi.
,,Jo a Sendy." dodám potom potichu, aby mně táta neslyšel. ,,Musíš mi pomoci vyčistit Nebesu, než odjedem."
,,To snad ne." vykřikne Sendy až mám strach, že to uslyšel i táta. ,,Jak na tohle můžeš zapomenout Markéto Lindquistová." úplně před sebou vidím svoji kamarádku jak má zdvižený ukazováček a kroutí s ním ze strany na stranu. Nervózně se zachichotám a pak ukončím hovor. Rychle vlétnu do koupelny. Provedu svoji každodenní hygienu. vlasy si sváži do uzlu a spěchám vyčistit Nebesu.

Za nedlouho se tu objeví i Sendy. Podám jí kolečko a vidle a ukážu na špinavou podestýlku. Sendy vidle s nechutí vezme do ruky.
,,Za tohle mi, ale kupuješ zmrzlinu." dodá ještě a pak se pustí do práce. Zasměji se nad ní. Přijdu k Nebese a začnu ji hřebelcovat. Všímám si jejích krásně se rýsujících svalů a klenutého krku. V hlavě si vybavím plakát koně a snažím se to nějak porovnat. Bohužel, ale moje paměť není nějak moc dobrá a tak neposoudím jestli ten kůň na plakátu je doopravdy Nebesa.
Nebesa pak ještě rozčešu hřívu a ocas. U tety bychom se neměli dlouho zdržet a tak můžu Nebesu nechat na zahradě. Odvedu ji tedy na zadní zahradu. Dám jí čistou vodu a trochu sena. Když se vrátím na dvorek Sendy zrovna pokládá vidle na místo, kde jsem je vzala.
,,Musím ti něco ukázat." řeknu a táhnu nic netušící Sendy do domu. Nepozorovaně ji protáhnu až do mého pokoje a tam ji ukážu plakát.
,,Že ten kůň vypadá jako Nebesa?" zeptám se jí. Sendy si vezme plakát do ruky a pozorně si ho prohlídne. Chvíli nic neříká a až pak tiše řekne:
„Já...Nejsme si jistá." Sendy se zdá být překvapená nad tou podobou koně z plakátu.

„Holky! Jedeme!" ozve se zdola mamka.
„Už jdeme!" zakřičím jí na odpověď a podívám se na Sendy. ,,Až se vrátíme tak to prověříme." řeknu, vezmu Sendy plakát a společně seběhneme dolu. V hale si nazujeme boty, popadneme mikiny a vyrazíme ven.

Před hlavním vchodem stojí Tomášek a láskyplně Badýska hladí po jeho zlatavém kožíšku. Starý retrívr si pozornost užívá a nehnutě u Tomáška stojí s přivřenýma očima.
,,Pojďte se taky s Badýskem rozloučit." mávne na nás Tomášek. Se Sendy přispěcháme k chlupatému psovi a láskyplně ho pohladíme po hlavě. 
,,Starej se tu o Lenku." poví mu Tomášek a naposledy ho obejme okolo krku. Rozloučit se přišli i kočky. Líně procházeli po zahradě a s vykulenýma očima sledovali, co se to tu zase děje. 

Konečně nasedneme do auta. Já si sednu doprostřed mezi Sendy a Tomáška. Dohlídnu na to, aby měl Tomášek pevně připnutý bezpečnostní pás a pak se náš starý Passat s nespokojeným zabručením z cesty, která ho čeká vyřítí z našeho domova a pak i z města vstříc Tetě Iloně a Dominikovi.