Vysněný kůň

trénink

Vejdu do haly a zamířím do kuchyně. Mám strašnou žízeň, Sendy zatím prohlíží Nebesu. Podívám se na hodiny v obýváku. O, můj bože. Jsou čtyři a v pět začíná trénink. Rychle pádím nahoru. Obléknu se do bílého tílka s růžovým nápisem a černých šortek. Pak zajdu do koupelny a pořádně se prohlédnu. To mám tak velké prsa? Kouknu na dva velké výrůstky na mém hrudníku. Bílé tílko je hodně upnuté, tak že vynikne moje hubené břicho, velké boky a obří prsa. No nic. Budu to muset vydržet. Popadnu řasenku a začnu se zběsile malovat. Naštěstí, že jsem si narazila levý loket, jinak bych se asi nenamalovala. Když skončím s malováním, jsou moje řasy holé a okolo nich černo. Musím začít znovu. Namočím vatu do odličovače, který používá ségra a mamka a utřu si vatou oči. Super. Černo okolo nich zmizelo a já se můžu znovu namalovat. Tentokrát mi to vyjde. Řasy jsou krásně výrazné a delší. A ještě musím něco provést s vlasy. Jenže není čas dělat nějaký cop a drdol by mi nevydržel, asi dám na klasický culík. Vylítnu z koupelny a narazím do Sendy.

„Co tady tak dlouho děláš?" zeptá se Sendy.

„Je půl pátý a já mám být v pět na hřišti." Ve spěchu jí vysvětlím.

„Aha, já mám být v pět doma."

„Tak já půjdu kousek s tebou." V kuchyni popadnu láhev Koruní jemně perlivé a pak už vyjdu se Sendy ven.

„Tome, já jdu na hřiště, zvládneš to tady sám?" obrátím se na brášku.

„Jo." Tom pohotově odpoví.

„Dobře, mamka se za chvíli vrátí z práce. Hlavně zůstaň doma." Tom přikývne. Jdu ještě zkontrolovat Nebesu. Až se vrátím tak jí tu budu muset vykydat. Pak už vyrazím se Sendy na hřiště. Sendy v Dýňový ulici zahne za roh. Motýlkovou a Stračatovou ulici přejdu sama.

***

Už vidím hřiště. Najednou se mi začne svírat žaludek. Začnu mít divný obavy, už se chystám obrátit a jít domů, když potkám Erika.

„Ahoj, tak si přišla." Začnu se celá klepat. Otevřu pusu a chci mu něco říct, jenže nevydám hlásku. Zavřu jí, polknu a přikývnu.

„Tak, pojď. Trénink za chvíli začíná." Chytí mě okolo ramen a odtáhne mě na hřiště.

„Trenére tohle je Markéta, pozval jsem ji na náš trénink." Erik mě představí vysokému, zarostlému muži. Ten si mě od hlavy k patě prohlídne. Něco si zabrumlá pod vousy a pak prohlásí:

„Tak, dobře. Zkusíme, jestli s námi udržíš krok." Znělo to docela otráveně, ale i tak jsem ráda, že mě nechal hrát. Trénink začal hned, jak mě Erik představil dalším hráčům. Patrik se mě docela stranil, potom co jsem mu řekla v parku, ale jinak byli všichni v pohodě. Začali jsme kličkováním mezi kužely. To mi šlo. Pak střely na branku. To bylo taky v pohodě. Po střelách přišly nahrávky. Nic těžkého. A konečně zápas. Protože fotbal miluju, netrvalo mi dlouho a hned jsem se do hry zapojila.

Úplně zapomenu, že jsem Erikovi řekla, že fotbal hrát neumím. Dostanu přihrávku, běžím s míčem k bráně. Cestu mi blokují dva protihráči, za nimi uvidím Erika a automaticky mu nahraju. Sprintuji k bráně. Tam dostanu opět míč a střílím do pravého rohu brány. Zastavím se a pozoruji míč a zároveň brankáře. Brankář letí do pravého rohu pro míč, ale pozdě. Míč mu proklouzne a končí v síti. Slyším spoluhráče, jak jásají. Pár z nich mě poklepe po ramenou. Na tváři se mi objeví široký úsměv a celým tělem mi proběhne obrovská vlna adrenalinu. Pohlédnu na Erika. Ten jen stojí a s pusou do kořán zírá. Otočím se na trenéra. Zdá se, že hluboce nad něčím přemýšlí. Dívá se někam za hřiště a hladí si svou vousatou bradu.

Zápas skončil 2-1. Vyhrály jsme. Po tréninku si mě zavolá trenér.

„Markéto, nechtěla bys tady za nás hrát?" nevím, co na to říct. Tak jen kývnu hlavou. V trenérových očí se objeví nepatrné hvězdičky.