Vysněný kůň

všude dobře, doma nejhůř

„Ahoj Nebes." Obejmu ji kolem krku. „Chyběla jsem ti?" Nebes zafrká a pohodí svojí krásnou hlavou. Ještě dojdu pro vodu a naplním košík senem.

Zhluboka se nadechnu a vejdu do kuchyně. Na stole je prostřeno. Máme obalovaný hermelín a bramborovou kaši. Mamina se na mě podívá a úplně mě probodne pohledem.

„Kdesi byla?" řekne dost nasupeně. Je na ní vidět, že je dost naštvaná. Mamka všechno snese, ale pozdní příchody nesnáší, přímo nenávidí.

„Na zápase." Procedím mezi zuby a jdu si sednout ke stolu. V tom začne táta.

„Nebudeš jíst, dokud si neumyješ ruce." Ach jo. To nemohli zůstat v práci?!

„A za trest, že si přišla pozdě, nesmíš dva dny na počítač!" mamina se rozzlobila ještě víc. „A taky půjdeš vyvenčit Badyho." Tak a dost to je poslední kapka.

„Proč já?! Vždyť je tady ještě Lenka." Kouknu se na židli, na které má původně sedět ségra. Je prázdná.

„Protože Lenka už je dospělá a nerozčiluj se!" okřikne mě mamka. V tom do kuchyně přijde ségra, posadí se ke stolu a začne jíst. Podívám se na rodiče. To je bezva. U mě se můžou zbláznit, že jsem přišla pozdě a že si před obědem neumyji ruce, ale u Lenky je to jedno.

„A jak to že Lence nic neřeknete, vždyť ona taky přišla pozdě a neumyla si ruce!" vykřiknu.

„Protože Lence je sedmnáct a tobě teprve třináct. Ona se o sebe umí postarat." No jo, táta je vždycky na straně Lenky a mamka na straně Toma, ale na mé straně není nikdo.

„Máš pravdu tati, jí je už sedmnáct, takže Badyho v klidu udrží a ne jako já, když Bady uvidí auto jedu za ním po zadku." Už jsem doopravdy naštvaná.

„Bady přece neutíká za auty." Řekne táta a rozkrojí svůj hermelín.

„To je vidět, že s ním nikdy nejdeš, protože Bady když uvidí auto tak vždycky za ním aspoň kousek běží." Tomík začne brečet.

„Tak a dost." Vstane mamka. A se zvukotem odsouvající se židle ztichneme. „Markéto, běž si umýt ty ruce a po obědě vyvenčíš Badyho..."

„Ale..." namítnu.

„už nechci nic slyšet."

Odejdu od stolu a nasupeně kráčím do koupelny. Se, můžou zbláznit, když si neumyji ruce, hlavně když se tam Tom máchá v jídlu rukama, to jim nevadí.

***

Přetáhnu si peřinu přes hlavu a snažím se myslet na něco jiného než na týden domácího vězení a zákaz na počítač. Vybavuji si zas to setkání s Erikem. Poprvé jsem si ani nevšimla, jak je krásný. To snad ne. Já jsem úplně zapomněla na Danu. Rychle vylezu z postele. Kolik vlastně je. Kouknu se na budík. Hm... jedenáct. To jí budu muset zavolat až zítra. Ach jo, tolik jsem se těšila na ten její příjemný hlas. A jsem strašně zvědavá na její reakci, až jí řeknu o Nebese. Naskočí mi husí kůže a po zádech mi přeběhne mráz. Já jsem zapomněla, že máme otevřené okno. Rychle zalezu do postele a přikryji se. Ale ať dělám cokoliv nemůžu usnout. Počítat ovečky už mě nebaví. Na stolku vidím knížku. Nikdy jsem do čtení nebyla nijak žhavá a taky mně to nikdy nebavilo. Aspoň zabiji trošku času.